Súdán 2 - skryté bohatství této země
1.10.2014
Dnes míříme na východ země, až k Rudému moři. Našim cílem je město Suákin. Hned na kraji města narážíme na Exportní banku. To se hodí, když chceme měnit dolary. Ptám se hned prvního kluka u dveří a ten mě posílá do prosklené kanceláře v rohu, kde sedí sám pan ředitel. Zaklepu, ředitel pokyne a vlezeme dovnitř. "Ježíš to je kosa" vypadne ze mě jako první. Venku 35, v bance 25 a u ředitele 15 stupňů. "Potřebuju vyměnit dolary" sděluji stručně. "Kolik?" ptá se ředitel. "Sto bude ok. Jaký je kurz?" Ředitel si důležitě nasadí brýle a zahledí se do kompjútru. Po půl minutě napíše na kousek papíru 6,1 libry/1USD. "Ne, ne, ne. To je málo kámo. Oficiální kurz je 7,6. Dej mi 7,5 a je to ok" hodím okamžitý protinávrh. Kecám, oficální kurz je fakt 6,1. Já si řekl o kurz za který se občas mění venku na ulici. Ředitel znovu mrkne do kompjútru, posune si brýle na špičku nosu, podívá se na mě a řekne. "OK, říkal jsi sto dolarů?" Ty vole, on se vůbec necukal. "Jo, jo, rovná stovka. To je 750 liber", počítám okamžitě z hlavy. Říďa si na to vezme kalkulačku a pak začne odpočítávat z hromádky na stole. Mě zatím umrzaj uši a konečky prstů. Podá mi balík bankovek, který dvakrát přepočítal. Rychle ho taky spočítám. Měl mi dát 750 a já napočítal 760. Mám být poctivý a nebo si to vzít? Vybaví se mi suma, kterou jsem zaplatil za možnost vstoupit do Súdánu a moje morální JÁ jde stranou. "Udělej mi s ním ještě fotku. Tohle až budu někde vyprávět..." houknu na Kačku a ta pohotově tasí kompakt. Ředitel bez problému zapózuje a já v autě zjišťuji, že doopravdy neumí počítat.
S kapsou plnou hotovosti vyrážíme na trh pro zeleninu a pak do nejbližšího "supermarketu". Ty uvozovky jsou tam správně. Tady je supermarket všechno, kde je obchod zavřený dveřmi a mají tam na deseti čtverečních metrech skoro všechno. Nakoupíme si snídani, kterou si pak dopřejeme na schodě před obchodem a při tom pozorujeme okolí.
Vyrážíme směr staré město, slavný Suákin. Na bráně nás s velkou slávou vítá borec, asi zdejší kastelán. "Jestli chcete, budu Váš průvodce" spouští okamžitě hroznou angličtinou. "Ne, ne to je dobrý. Díky" odbývám ho a jdeme se podívat na tu krásu. Krásu? No kdysi možná. Fotky co jsem znal, jsou už nenávratně minulost. Z města a jeho slávy tu zbyly jen hromady suti. "Ještě, že jsem si to u řídi v kanceláři vyfotil, jak to vypadalo, než to nechali spadnout" suše konstatuju. Je pravda, že začali s masivní rekonstrukcí. Jen si říkám, jestli neměli začít o chlup dřív. Teď se tu staví vlastně úplně nové město. Město bez historie a slávy.
Protože jsme o sobě nedali dlouho vědět, vyrážíme do 50km vzdáleného Port Súdán. Doufáme, že cestou objevíme nějaké vhodné místo na vykoupání se v Rudém moři. Bohužel. Při cestě zpět a opětovném průjezdu Suákinu, si to "zpestřujeme" průjezdem chudinskou čtvrtí. Pořídíme pár fotek toho, jak i v dnešní době mohou lidi žít a snažíme se filozofovat o tom, je li to opravdu jen o vzdělání, jak nám tvrdil majitel "supermarketu", kde jsme snídali.
Odjíždíme na noc do hor. Zaručená klimatizace.
2.10.2012
Ráno pokračujeme přes hory. Užíváme si pohled na něco jiného než jen písek, včetně přejezdu krásného pasu. Při jedné z mnoha zastávek u malé osady podél cesty, něčeho co by se dalo nazvat odpočívadlem a motorestem, dáváme lehčí oběd a kolu. Kola se stává naší drogou. Je to příjemná vzpruha v podobě studené dávky cukru. Naše auto si prohlíží skupinka domorodců a mezi nimi i stařík u něhož mne zaujala obrovská dýka za pasem. "Pěkný nůž" pochválím dědovi kudlu a ukazuju palcem jedničku. Děda je nadšen a okamžitě tasí. Né na mě, ale aby mi ji ukázal. "Už zase pracuješ?" začne si ze mě utahovat Kačka. "No jasný, podej mi rybičku!" dostávám nápad, obdarovat dědu českým nožíkem. "To je pro Vás" podávám dědovi rybičku. Ten ji potěžká, poměří s tím svým a chce mi ji vrátit. "Ne, ne, to je dárek pro Vás" ukazuji ať si ji nechá, že je vážně jeho. Nejsem žádná citlivá povaha, ani romanticky založený typ, ale tu krásně dětskou radost v jeho očích nešlo přehlédnout. Byl chudák tak na měkko, že se ani nezdráhal když jsem jej požádal o společné foto.
Přijíždíme do Kassaly a snažíme se najít starou mešitu. Netrvá to dlouho a za pomocí domorodců a jejich navigace "tamhle odboč doprava" ji nacházíme. Je stará, působí nepoužívaně a do doby, než vstoupíme do její haly nás moc nebere. Uvnitř jsme však nadšeni, nádherným sloupovým, což není zas tak běžné. Z jedné strany je dokonce stále používána. To nás nebere tolik, jako ochota zdejších dětí a děvčat se nechat fotit. A tak fotíme. "Proč se ty holky schovávají do těch strašných hadrů" nechápu když z blízka vidím, že se holky i malují. Fešandy tu mají. To se musí uznat. Ale na naše Česko-Slovenský holky to samozřejmě nemá ;o)
Stavíme ve městě a hledáme něco na zub, až nás zaujme nápis pizza. "Cože? Tady?" diví se Kačka nahlas. Její údiv je o to větší, když se dáváme do řeči s majitelem a ten vypráví jak se naučil dělat pizzu podle internetu a že má ve městě obrovský úspěch. "To musíme ochutnat!" shodneme se okamžitě a jednu si objednáváme. Na naše zvyky je menší, ale je výborná a za babku.
3.10.2014
Kačka si chce odvézt na památku typický šátek, co tu holky nosí. Cestou tedy stavíme ve městě Gedaref a vyrážíme na trh. Masakr je slabé slovo. Jsme rádi, že narážíme na obchod se šátky hned za rohem, od místa kde jsme zaparkovali. I tak nám to nedá a po nákupu se jdeme kousek projít. No masakr! "Jo ty města mají něco do sebe" prohodí Kačka ironicky. Otáčíme se a rychlostí blesku jedeme ven z města.
Súdán se nám začíná měnit před očima. Pouště se začínají zelenat a přibývají stromy. Jak příjemné na pohled. Pomalu se blíží hranice a protože jsme se rozhodli ještě obdarovat pár dětí, stavíme v jedné nenápadné vesničce u cesty. To co následovalo se nedá popsat slovy. Ihned se kolem nás seběhli staří a mladí. A hlavně ti nejmladší. Začínáme zlehka a vytahujeme nášivky, co jsme dostali od firmy Stap. Mají úspěch. Dostáváme pozvání mezi chaloupky a tak pokračujeme v obdarovávání. Je krásné pozorovat jak dětem září oči a údiv dospělých. Co nás ale rozsekává je jeden mrňous, kterému Kačka podává dárek a ten zavrtí hlavou, že nechce a ukáže svojí malou ručku a v ní už jednu nášivku. "Takhle malej a poctivej. To teda čučím" žasne nad ním Kačka. Já taky. Legrace nastává, když jim na rozloučenou řeknu "AHOJ!" a děcka jak na signál začnou opakovat "Ahoooj!". Nastává výbuch smíchu, náš i jejich.
Přijíždíme na hranice. Málem jsme si nevšimli a vjeli do Etiopie. Čekali jsme bránu nebo tak něco, ale místo toho po objetí náklaďáku jen budka a drát přes cestu. "Hranice, stooop!" řve na mě nějakej tajtrdlík. "Customs control! There!" a ukazuje směrem ke kiosku co vypadá jak léta nepoužívaný stánek na prodej banánů. Fakt, že jo. Je to celnice. S ohromnou důležitostí nám vše potvrdí. Pak imigrační a jde se na etiopskou stranu. Víza máme, tak jen darujeme otisky prstů a scan zorniček. "Nemaj ani závoru, ale scaner na zorničky jo" komentuju nepoměr vybavenosti hraničního přechodu. Netrvá půl hodiny a jsme v Etiopii. "To šlo rychle, co?" konstatuju a žasnu zároveň. Welcome in Etiopia!!!
Ani druhá polovina našeho pobytu v této zemi, na ni nemění náš názor. Súdán i přes všechna varování a předsudky, je zemí naprosto bezpečnou, ale chudou. Bohužel. Není to zrovna dovolenková destinace, ale je to země, kterou určitě stojí za to navštívit. Její bohatství nespočívá v přírodním bohatství, památkách a nebo nablýskaných resortech. Bohatství této země jsou lidé, kteří jsou zde absolutně úžasní, bez ohledu na to zdali je to šéf banky, majitel supermarketu a nebo chudák na předměstí. A není to asi o vzdělání, jak nás zkoušel přesvědčit majitel "supermarketu", se kterým jsme na tohle téma vedli diskuzi, jako spíš o mentalitě jednotlivce. Pokud totiž někomu nepřijde divné kálet před vlastním domem a ještě mi u toho mávat, asi ani jeho děti se dál než k pasení koz nedostanou. Držím lidem v téhle zemi palce. Ať zůstanou stále stejně hodní, pohostinní a dobrosrdeční. Ale ať si uvědomí, že špína ve které polovina z nich žije, není něco co tu musí být i nadále.