Thajsko - pikantní Bangkok, budhové a Koh Samui

 

11.2.2016

Hodím na sebe batoh, krosnu, naposledy se ohlédneme směrem do Kambodži a v pohodovým tempu si to šineme k thajské straně hraničního přechodu.
Podstatně větší a na pohled lehce modernější hraniční příchod nás vítá dlouhou frontou k pultíkům pasové kontroly.
Pomalu šoupeme krosnu po zemi jak se fronta posouvá kupředu.
"Láďo!" vykřikne Kačka, plácá mě do ramene a celá bledá se začíná sesouvat po zdi k zemi.
"Já nic nevidím, mě je blbě", vrávorá a už sedí na zemi a jen koulí očima.
"Napij se vody!", dávám příkaz a podávám ji flašku s vodou. Je bílá jak stěna po které se sesunula k zemi. Zhluboka oddechuje, ale už chytá červenou barvu.
"Mě se nějak zamotala palice. Asi z toho vzduchu tady", snaží se Kačka omluvit svoji nevolnost.
"V pohodě. Chvilku si tady poseď, ještě se napij", nechávám ji tady flašku s vodou a jdu posunout krosnu.
Samozřejmě se to neobejde bez pozornosti ostatních. Dámy stojící ve frontě za námi si hned ke Kačce sedají na bobek a zatím co ji jedna masíruje krk, druhá ji hladí po ruce.
Lehce se na ně usměju na důkaz díků a zase o kousek posunu krosnu. Kačka už vypadá o poznání líp. Jen krátká nevolnost z nevyspání, tepla, mála vody a těžkého vzduchu v hale. Bude dobrá.

Ještě si deset minut posedí, než přijdeme na řadu. Když už je přede mnou poslední člověk, zvedá se a jde se ke mě postavit do fronty.
Vyrážíme každý k jednomu pultíku. Kačka je vyřízená hned a u mě je jako obvykle nějaký problém.
Dávám Kačce znamení ať na mě počká hned za dveřmi.

"Kde máš razítko, že si opustil Kambodžu?", ptá se mě pas kontrolující oficír.
Podávám mu druhý, razítky přetékající pas, což už se nelíbilo jeho kolegům při mém příletu v Kambodži.
"Ale tady nemáš místo na moje razítko", kouká na mě oficír pohoršeně.
"No proto jsem ti dal můj druhý pas, protože tenhle s razítkem z Kambodži už je plný", usmívám se a považuji situaci za vysvětlenou.
"Jenže já potřebuju dát razítko do toho, kde máš razítko z Kambodži", skoro se na mě oboří oficír.
"A proč to nemůžeš dát do toho druhého? Vždyť je to jedno. Oba jsou moje cestovní pasy a oba jsou platné", nechápu jeho umanutost.
Oficír si na mě volá velitelku a ta si mě odvádí ke stolu u zdi, kde si oba moje pasy pečlivě prohlíží.
"Jak to že máš dva pasy?" prohlíží si mě přes brýle, které jí jen tak tak drží na špičce nosu.
"To je jednoduché. Právě proto, že cestuji dlouho a dalo se očekávat, že se může jeden pas zaplnit razítky. Což se jak vidíš právě stalo", vysvětluji jí s úsměvem a radši nezmiňuji, že mám ve skutečnosti pasy tři.
"Jenže my tě nemůžeme pustit do země. Musíme ti dát razítko do pasu, ve kterém je razítko s datem opuštění Kambodži", trvá si velitelka na svém.
"Budeš se muset vrátit do Kambodži, ať ti dají výstupní razítko do toho druhého pasu", říká přísně a vrací mi moje cestovní doklady.
"Jenže to mi tam nedají, protože tam nemám vízum a vstupní razítko", vyvracím ji logicky její požadavek. To ji zaráží a chvilku přemýšlí nad tím, co jsem ji právě řekl.
"Jestli je to tak velký problém, bouchni to razítko sem do rohu", ukazuji miniaturní prostor o dvě stránky jinde, ale ve stejném pase.
"Vydrž chvilku", zvedá se velitelka i s mými pasy a jde se přeptat vyššího velitele.
Na chodbě potkává sedící Kačku.
"Co tady děláš? Tobě není dobře?" ptá se velitelka Kačky.
"Čekám tady na manžela", odpoví Kačka a ukáže na moje pasy, co drží velitelka v ruce.
"Aha", vykulí oči velitelka a vrací se ke stolu u něhož na ní čekám já. O jejich setkání samozřejmě nevím, neb se odehrálo za dveřmi.
"Prásk", praští razítkem do mého pasu a s úsměvem mi naznačuje abych šel. Nechápu, ale nerozporuji a mizím i s bagáží v hale, kde už na mě čeká Kačka.

Kačce už je líp. Pomalu si to suneme k místům kde by měl čekat autobus. Nečeká. Naštěstí poznáváme pár lidí od nás z autobusu a tak se od nich dozvídáme, že autobus přes hranice nejede a že nás dál povezou mikrobusy. No ještě že jsme si v autobuse nic nenechali.
Rychle směňuji první peníze a kupuji studenou vodu a colu. Studený cukr je pro Kačku vzpruha a už vypadá o poznání lépe.
Přijíždí dodávka a týpek co to tu řídí nás po odškrtnutí ze svého seznamu posílá dovnitř.
Ještě deset minut a už to s námi řidič valí směr Bangkok. Zobeme sušenky, cucáme colu a těšíme se na sprchu.

Bohužel náš řidič a hlavně stav jeho vozu nestojí za nic. Každou chvíli stojí, túruje na prázdno motor, chvíli se v něm hrabe a pak zase chvíli jede. Korunu všemu dává tím, když mu kousek před Bangkokem dochází benzín.
Naštěstí jedou kousek za námi thajští žlutí andělé a prodávají mu kanystr benzínu, díky kterému můžeme konečně, byť s dvouhodinovým zpožděním dorazit do centra thajského hlavního města.
Rychlé spojení sil s dalšími dvěma spolucestujícími z dodávky v boji o cenu s taxikářem a už se vezeme na Khao San, nejrušnější ulici Bangkoku, kde máme zarezervovaný nejlevnější hotel v metropoli.
Konečně studená sprcha! Konečně si můžeme natáhnout záda a dát na chvíli relaxační pauzu.

Venku už je konečně přijatelné klima. Postupně na ulici ochutnáváme z rozmanité pouliční nabídky stánkařů a za odměnu si dopřáváme půl hodinovou masáž nohou.
Vracíme se na hotel a chystáme se na kutě. Bohužel jsme na nejrušnější ulici kde úspěšně vyřvává hudba a celá ulice až do půlnoci.

12.2.2016

Dneska si dáváme volno. Pozvolna, opravdu pozvolna pracujeme na počítači.
Spíš než práce však vítězí sledování oblíbených internetových kanálů, které jsme už dlouho neviděli a studené pivo.
Prostě pohodička a vrčící ventilátor nad námi.

Vylejzáme zase až po setmění, ochutnáváme z nabídky stánkařů, kteří tu včera nebyli a pro změnu si dnes dopřáváme masáž celého těla.

13.2.2016

Hned ráno vyrážíme do ulic. Jdeme pěšky ke Královskému paláci. Bohužel díky čínskému novému roku, je tu doslova přerváno. Na to dnes nemáme náladu a tak si jdeme sednout do parku a vymýšlíme náhradní plán.

"Ahoj, jak se máte? Odkud jste a jak dlouho tady budete?" ptá se nás sympaticky vypadající starší pán. Dává se s námi do řeči, vypráví nám, že je zdejší učitel a dává nám tipy na místa, která by jsme podle něj neměli vynechat. Chvilku to působí, že si chce jen popovídat a opravdu poradit. Když začíná s přesvědčováním, že bychom měli dnes využít svátku a vyrazit na výlet lodí, už to víc působí jak nátlak a nabídka služby nějakého jeho kamaráda.
Doprovází nás k východu z parku a tam staví tuktukáře a skoro nás nutí nastoupit.
"Jeď s tímhle řidičem. Ten je dobrej. Vezme vás k řece a ukáže kde koupit nejlepší lístek na loď".
"Ale já nechci nikam jet", odmítám s úsměvem jeho nabídku.
"Are you Czech? You are bitch! - Jsi Čech? Jsi děvka!" křikne strejc a uraženě začíná odcházet.
Tuktukář hází škleb a odjíždí. Stojíme a nevěříme vlastním uším. Přijde mi to tak absurdní a tak uhozený, že ho nejsem ani schopen poslat do prdele. Pořád se směju a kroutím nad jeho pokusem a následnou reakcí hlavou.
"No to je debil", hodnotí ho Kačka a já si tak říkám co by dělal kdybych mu za to dal facku, což by asi většina lidí udělala.
Provokativně mu aspoň zamávám a jdeme pomalu směrem k chrámu, jenž jsme si naplánovali.

Wat Pho a socha ležícího budhy. Ani tady není málo lidí, ale je to výrazně lepší než v Královském paláci. Kupujeme si vstupenky a míříme se pokochat pohledem na hlavní klenot zdejšího chrámu.
V poklidném tempu si procházíme celý areál a užíváme si krásného počasí a ještě krásnějších nazdobených věžiček, stříšek a pozlacených budhů všech velikostí.

Návrat na hotel, studená sprcha, studený pivo a něco málo na zub. Krásně strávený den nemůžeme zakončit jinak než krásnou masáží.

14.2.2016

Dopoledne trávíme hledáním adres ambasád, které se chystáme navštívit abychom získali informace pro cestu z Austrálie.

Odpoledne vyrážíme na druhý břeh řeky, navštívit Wat Arun. Přeprava lodní hromadnou dopravou je ohromná legrace. Vidět Bangkok z paluby lodě, houpající se přes řeku, je zase trošku jiné. Voda je tak špinavá, že nemůže být pitná ani pro ryby. Ale to řeším asi jenom já.
Užíváme si další krásný den, na dalším krásném chrámu. Cestou zpátky na nás za přístavištěm čeká skupinka mladých thajských studentů a účastníme se jejich ankety. Jsme dotazováni na náš názor na jejich zemi. Jednomu z nich to nedá a na svém chytrém telefonu si vydatluje naše webovky, které vidí na tričku.
"To jste vy? Vy jedete kolem světa? Kde máte auto? Můžeme se s vámi vyfotit?" spouští na mě klučina a ukazuje mi na displeji náš fejsbůkový profil. Potvrzuji, že jsme to opravdu my a ve stručnosti jim vyprávíme o naší cestě.

Odpolední žár přečkáváme na pokoji. Já se snažím vyplodit nový článek a Kačka popisuje pohledy pro další z Vás.
Když se teplota ukázní vyrážíme do města. Kupujeme na zítra přepravu na ostrov Koh Samui, dopřáváme si další masáž a při ucucávání studeného piva se těšíme na zítra.

15.2.2016

Bereme tuktuka a necháváme se odvézt na Pakistánskou ambasádu. Procházíme rentgenem, odevzdáváme telefony, foťák a jsme uvedeni do místnosti narvané čekajícími až na ně přijde u okénka řada.
Nechce se mi čekat a tak odchytávám týpka v obleku abych zjistil, jak se dostat k někomu kdo nám bude schopen dát více informací.
"Jděte za roh, tam do dveří vpravo a řekněte že vás posílám", odpoví týpek a zase zmizí.
Jak řekl, tak činíme a dostáváme se do jiné čekárny, ale jen s dvěma pakistánci.
Chvilku si s klukama povídáme než pro nás přijde týpek v obleku a vede nás do místnosti, kde na nás čeká zástupce konzula.
Popisujeme mu naše představy o průjezdu jeho země, jmenujeme jednotlivá místa a pro jistotu ukazujeme i fotku naší OKI aby věděl co jsme zač.
"No takhle vám neřeknu. Vyplňte formuláře a my to pošleme do Islamabádu. Ale kromě severu nevidím v ničem problém. Sever je moc krásný, ale teď jsou tam problémy s Talibanem. Na druhou stranu vypadáte normálně, jako lidi co tam žijí. Konečné slovo ale bude mít naše ministerstvo", říká zástupce klidným hlasem a uhlazenou angličtinou.
Nakonec se i pousměje, když nám prozrazuje, že byl jednou v Praze a moc se mu líbila. Loučíme se a vyrážíme na ulici chytit dalšího tuktukáře, s nímž míříme na ambasádu Indie.
"Vypadáme jako jejich lidi?" opakuje Kačka jeho slova a kroutí hlavou.

Ostraha indické ambasády je tu evidentně navíc. Anglicky neumí, nic nekontrolují, jen si žádají naše zapsání do umaštěného sešitu. Fakt legrace, ale rozhodně je do kontroly netlačím a foťák si taky rád vezmu s sebou.
Borec v košili co to tu organizuje, nás nechává stát v koutě, zatím co ostatní stojí frontu před okénky. Už na třetí připomenutí se nám volá kolegu v nepříjemně zelené košili a ten poslouchá čeho si žádáme.
"Jasný, jasný. Vízum vám dáme, ale pouze pokud poletíte a nebo poplujete. Víza pro vstup po silnici nevydáváme", zubí na mě a já přemýšlím nad tím, jestli chápe, že si auto na palubu letadla jen těžko vezmu.
"A jaký je rozdíl, když letím a nebo jedu autem? Není to jedno, když už to vízum budu mít?", zkouším to s logikou.
"Ne pane, je v tom rozdíl. My tady prostě vydáváme jen vízum pro přílet a připlutí. Je mi líto", šklebí se na mě a už chce odcházet.
"No a co budu dělat s autem? Vždyť přeci do Indie jezdí lidi autobusem".
"My tady vízum pro vstup po silnici nevydáváme. Je mi líto. Můžeš ho zkusit získat až v Barmě", šklebí se pořád a pohledem na hodinky mi dává najevo, že už zdržuju.
"Přeci nemůžu zkoušet až v Barmě, jestli mi ho dáte. A když mi dají v Barmě, proč mi ho tady nedáte už vy?", hledám zcela marně nějakou logiku v jeho odpovědích.
"Sorry", rozpažuje ruce, podává mi lísteček s kontaktem kam si mám napsat a odchází.
Tohle mi hlava fakt nebere. A ta jeho zelená košile mi přijde ještě hnusnější než před tím.

Jedeme na hotel. Pořád přemýšlím nad tím, že dostat vízum do Pakistánu bude možná snazší, než do Indie. Koho by tohle napadlo. Fakt absurdní. No necháme to koňovi a zkusíme poslat pár mailů a nakonec se přeptat ještě v Austrálii. Zkrátka, uvidíme.

Balíme batohy a jdeme do cestovky kde jsme si koupili lístky na autobus. Po chvilce čekání už nás vyzvedávají, nasedáme a vyrážíme na Koh Samui.

16.2.2016

Noční jízda autobusem docela šla. Škoda jen, že nám nechali před očima ujet trajekt. Čekáme na další, co jede za hodinu.

Z paluby trajektu se kocháme prvními ostrůvky, rozpalujícím se sluncem a příjemným houpáním.
Hned po vystoupení se na nás vrhá jeden podnikavý domorodec, čímž máme vyřešenou dopravu na zamluvené ubytování.
Bohužel hotel vypadá dost nevábně. Vlastně je to spíš staveniště a místo pokoje, nám kluk co funguje jako recepční ukazuje postel na chodbě.
No tak tady to asi nedopadne. Recepční chápe naše rozčarování a prý nejsme první, kdo si to rozmyslel. Rychle s jeho pomocí hledáme a rezervujeme jiný hotýlek a vyrážíme pešky rozpálenou ulicí. Chvilka hledání, chvilka bloudění, ale nakonec se daří a celý splavení jak závodní koně přicházíme do cíle.

Rychlá a studená sprcha, ještě studenější pivo a sendvičem plníme hladové pupky.
"Ten zmrd nám strhnul prachy za hotel! A ještě k tomu dvakrát!", čílím se nad zjištěním, že nám bylo okamžitě strženo za hotel, ze kterého jsme před chvílí odešli a jeho služby nevyužili.
Ihned podnikám potřebné kroky a kontaktuji Fio banku a server, kde jsme ubytování rezervovali.

Odpolední procházka na pláž, kde při pohledu na to krásné moře skáčeme okamžitě do vody. Bájo!
Vycachtaní a prosolení se vracíme na hotel a den zakončujeme uzenou makrelou na nedalekých trzích. Konečně trocha relaxace. Už jsme to potřebovali.

17.2.2016

Kačka vyráží na pláž a nechává mě ve stínu tvořit nový článek a selektovat fotky.
Za odměnu mi přináší výborný oběd a studené pivo. To nejde odmítnout.

Večer si užíváme průzkumem nabídky zdejších trhů. Tepláky, dřevěný pinďoury, budhu na všechny způsoby a ve všech velikostech a spousta dalších nepotřebných věcí co stejně všichni kupují.
My se však věnujeme hlavně ochutnávkách a nabídce jídel. K večeři si vlastně nic nedáváme, ale po sto ochutnávkách jsme absolutně sytí.

18.2.2016

"Proč nemůžu mít jeden den v klidu?" koulím očima nad emailem od našeho australského agenta, který potřebuje náš karnet ještě před připlutím lodi do Sydney.
Rychlá komunikace a hledání řešení. Nechce se nám tam letět dříve a tak jej asi budeme muset poslat. Jenže to má háček. Jsme na ostrově, kde věci fungují lehce jinak. Ale my něco vymyslíme. Jako vždycky když věci nejdou podle plánů.

Odpolední koupání v moři a utopení všech starostí je super řešení. K večeři si na trhu dopřáváme grilovanou baracudu, po večeři masáž nohou a se studeným pivem a praženými oříšky hrajeme kulečník ve venkovní restauraci našeho hotelu.

19.2.2016

Další takový normální a celkem nudný den. Ráno moře, odpoledne moře, občas nanuk a práce jen polehoučku aby jsme to náhodou nepřehnali.

Zítra máme mít onlajn výstup na cestovatelském festivalu World film v Praze. Bohužel internetové připojení na našem levném hotelu není příliš stabilní a navíc se z okolních podniků každý večer valí hlasitá hudba, kde se snaží jedna hospůdka přeřvat tu druhou.
Zkoušíme několik velkých hotelů a asi na šestý pokus se s recepčním domlouváme na zítřejší možnosti se u nich v klidu připojit.

Za odměnu si dopřáváme masáž a po včerejším vzoru, rozehráváme večer kulečníkovou olympiádu.

20.2.2016

Půjčujeme si skútr a vyrážíme na průzkum ostrova. Když jsem tady totiž před pár lety byl, složila mě nějaká viróza a tak jsem tu vůbec nic neviděl.
Teď s naším oranžovým ořem brázdíme ulicemi a uličkami. Užíváme si krásné pobřeží a další pláže. Navštěvujeme vyhlášená místa, přírodní krásy i nablýskané chrámy a ochutnáváme z pouličních stánků grilované dobroty.

Odpoledne si rezervujeme jízdenky na cestu zpátky do Bangkoku, znovu skáčeme do moře a v podvečer vyrážíme do hotelu, kde jsme si včera domluvili kvalitnější internet.
Samozřejmě, že první zavolání nefunguje. Druhý pokus na zkoušku už se daří. Máme půl hodiny do živého přenosu a internet vypadává i tady, na luxusním hotelu, kde jedna noc stojí jako dva týdny na tom našem. No pěkný.
Konec dobrý, všechno dobré. Internet naskakuje, spojujeme se s Prahou a moderujícím Petrem Horkým. Půl hodinky vyprávíme o cestě a na závěr si máváme s Jirkou Kolbabou.
Uff! Povedlo se!
Za odměnu si na tržnici dopřáváme k večeři výbornou grilovanou rybu.
Noční courání se po ostrově na půjčeném skútru je příjemné zpestření a tečka za dnešním dnem.

No dobře tečka byla další masáž a studené pivo. Není to tu tak špatný!

21.2.2016

Balíme a vyrážíme čekat do cestovky na autobus. S lehkým zpožděním se přiřítí dodávka, která nás veze do přístavu. Lodí na pevninu a tam už čeká autobus, jenž nás o dvě hodiny později vykládá na předměstí nějakého města.
Další dodávkou si to frčíme na autobusák, kde čekáme na noční autobus. Hodná paní na přepážce nám půjčuje zásuvku a tak můžeme čekání využít ke kontrole emailů.
Noční autobus si to sviští tmou a my v něm. Jedeme zpátky do Bangkoku.

22.2.2016

Ranní příjezd do Bangkoku. Chvilka dohadování s taxikářema na autobusáku a už si to frčíme na hotel.

Jsme tu tak brzo, že tu ještě není recepční. Naštěstí jeden pán ze sousedství je tak hodný, že mu ze svého telefonu volá a tak tu nemusíme čekat dlouho.

Rychlá sprcha, průzkum okolí a sehnání něčeho na zub. Je takový vedro a vlhko, že se nedá dělat vůbec nic. A tak nic neděláme a celý den odpočíváme.

23.2.2016

Kačku bere břicho. Asi jí něco nesedlo a tak zůstává na pokoji a já vyrážím najít DHL abych odeslal karnet našemu agentovi.
Na adresu co jsem si našel na netu dobíhám po svých docela brzo. Bohužel si taková firma jako je DHL nezaktualizovala na svých stránkách údaje. Jejich kancelář je již několik měsíců přestěhovaná.
Beru taxíka a vyrážím ke konkurenci. Taxikář bohužel vůbec netuší a tak mě vyhazuje na správné ulici, ale na jejím druhém konci.
To zjišťuji na recepci proskleného moderního mrakodrapu, kde mi slečna ochotně vysvětluje kde se to co hledám nachází. Další taxík a další přesun do dalšího mrakodrapu, kde konečně v osmém patře nacházím FedEx. Hurá!
Recepční je skvělá, cena poloviční a doba dodání přesně podle mých potřeb. Ještě rychlé foto a už mažu zpátky na hotel. Dochází mi, že jsem vůbec nic nejedl a tak jdeme doslova vyžrat stánek s grilovanými kuřaty na rohu.

Odpoledne relaxujeme ve stínu, plánujeme náš přesun na Bali a až když začnou ulice chladnout jdeme na prohlídku nedalekého chrámu a jeho okolí.
V jedné malé, zapadnuté uličce nacházíme masážní salón s polovičními cenami a tak i když to nebylo v plánu, zakončujeme dnešní den klasickou thajskou masáží.

24.2.2016

Vyrážíme na Královský palác. Protože začíná cestou pršet, domlouváme se s taxikářem a vystupujeme na Khao San. Hodinovou přepršku trávíme průzkumem nabídky trhovců a nakupujeme suvenýry.

Je po dešti a tak se necháváme hodit tuktukem ke Královskému paláci. Je tu sice o poznání méně lidí než poprvé, ale pořád jich je tu dost.
Procházíme si v poklidném tempu palác, chrámy a zahrady. Užíváme si ve stínu chrámu smaragdového budhy a jen tak pozorujeme lidi a zdejší výzdobu.
Kačky žaludek není pořád úplně v pořádku a tak má dnešní prohlídku bohatší o prohlídku všech záchodů v areálu.

Po několika hodinách prohlídky jdeme pohodovou procházkou zpátky na Khao San, ulici která nikdy nespí. Už je tu opět plný ruch, blikající neony, zástupy lidí a řvoucí hudba.
Dáváme si lehkou večeři a naposledy si užíváme masáž v našem oblíbeném salónu.
Taxík nás odváží na hotel a my okamžitě padáme za vlast. Jsme ušlapaný, jak dvě šlapky.

25.2.2016

Rychle balíme, v mini krámku za rohem si kupujeme k snídani skvělý sendvič a stopujeme taxikáře, ochotného nás odvést na letiště.
Chvilku to zabere, protože ne každý chce jezdit podle taxametru, ale už na třetí pokus jsme úspěšní.

Na letišti jsme s předstihem a tak po odbavení ještě selektujeme fotky a začínáme se těšit na Bali, kde budeme čekat na zprávu od agenta k přesunu do Austrálie.
Opouštíme naše oblíbené Thajsko a mizíme v oblacích.

 

 

 

Thajsko patří mezi naše oblíbené destinace. Oba jsme jej již před touto cestou navštívili a pokaždé se nám tu líbilo. I nyní se nám tady líbilo.

Samozřejmě, že i Thajsko se postupem času mění. Jídlo už není automaticky pikantní, ale je nutné si o jeho vylepšení požádat. Na ulicích je vlivem číňánů více nudlí než rýže.
Některé služby tu lehce podražili a některé firmy se nemají potřebu tolik snažit, protože zkrátka poptávka převyšuje nabídku. To je vliv turismu na tuhle krásnou zemi.

Naštěstí usměvaví lidé, jedinečné masáže, všude přítomná pohoda a krásná příroda tu je stále.
Překrásné moře, nádherné ostrůvky, horké slunce a vlhkost. Nádherné chrámy, vůně kari, ale i modrý kouř z mopedů a šílená elektroinstalace. To všechno je Thajsko.
Je to země krásná, bezpečná a podmanivá.
Se všemi svými krásami i nedostatky je to nádherné místo na zemi a rádi se sem znovu vrátíme.