Kambodža - země chrámů, rudých kmérů a krásných lidí

 

2.2.2016

"Bum, prásk!" letadlo doslova dopadlo na přistávací plochu. Pilot to zahodil jak práci.
Je poledne a my právě přistáli na letišti v Siem Reap v Kambodži. Jsme na novém kontinentu, poprvé v zemi Kmérů.
Mezinárodní letiště o miniaturní velikosti, kde přebíháme venkem do příletové haly a stavíme se do fronty na vízum.
Řada imigračních úředníků, důležitě hledících do cestovních dokumentů, všech právě přiletivších. Jeden, asi kápo, stojící nad nimi a křičící násobky poplatku za udělení víza v amerických dolarech.
Začíná to hezky. Nemohu se ubránit úsměvu při pohledu na ten jejich krásný, asijský chaos a nesystém, doplněný lepivě vlhkým a horkým vzduchem.

"Šedesát dolarů", řve kápo na pár stojící před námi. Pán poslušně podává přesný obnos a aniž by mu kápo poděkoval, posílá je mávnutím ruky do další fronty.
"Kolik vás je?" řve kápo i na nás.
"Dva", odpovídám suše a bavím se pohledem na ten mumraj.
"No tak šedesát dolarů!" zařve na mě kápo a naše pasy hází na stůl, před jednoho z ouředníků.
Následuje stejný arogantní pokyn rukou, aby jsme se pohnuli do další fronty, kde nám budou pasy vráceny. Tedy je to jen dedukce, protože nikdo žádné další informace nepodává.

Chaos pokračuje. Na jedné straně kápo kasíruje, řada ouředníků lepí víza do pasů a na straně druhé, kde teď stojíme ve frontě, sedí shrbená madam a kuňká jména držitelů pasů.
Nejen že neumí většinu jmen vyslovit, ale dost možná je neumí ani přečíst. Fakt masakr. Lidi se pomalu tlačí dopředu aby spíš zahlédli svou fotografii v pase, než zaslechli své jméno.
Konečně se tam míhají i naše pasy. Dva rychlé kroky vpřed a beru madam naše pasy z ruky. Rychle kontroluji zdali jsem šedesát dolarů jen tak nedaroval, ale něco jako vízum tam je a tak se posouváme do řady k pasové kontrole.
"Už nemáš v pase místo", upozorňuje mě lehce vykulený imigrační policajt.
"No jo, poslední stránku jste mi přelepili vízem", krčím rameny a nevím co ode mě chce slyšet.
"No jo, ale kam mám dát razítko?" skoro se čertí a tváří se jak velký je to problém.
"Tak ho bouchni tady do rohu", ukazuji mu prstem na roh stránky, kde se krásně zelená čerstvé kambodžské vízum.
"Ne to nejde!" vykřikne ouřada a chvíli krouží razítkem ve vzduchu aby jím bacil na protější stranu.
No prosím a pak že to nejde.
"Zase jsi problémovej", utahuje si ze mě Kačka, čekající již na razítko u vedlejší přepážky.

V příletové hale už na nás čeká Víťa, tuktukář z hotelu, který jsme si zarezervovali, abychom nemuseli po dvou nocích na letišti shánět spaní na místě.
Je to kolík! Anglicky moc neumí, ale pořád se směje.
Víťa to s námi a svým tuk tukem uhání ulicemi a my se kocháme pohledem na asijskou klasiku, doplněnou o všechny, pro Asii tak typické vůně.
Užíváme si to. Je to prima. Nemusíme přemýšlet nad tím kam odbočit a že nám do cesty vběhnul osel, teta s ananasem a nebo vjel motorkář. Jen se koukáme kolem sebe, máváme na motoristy co nás míjejí a užíváme si tu pohodu provoněnou kari, odpadem a kouřem z ohníčků podél cesty.

Na hotýlku už o nás vědí a hned nás vedou na pokoj. Hřeben, rulička toaleťáku, děravá vana a vrzající ventilátor jsou krásné symboly levného asijského ubytování.
Ale po dvou probdělých nocích vám neudělá nic jiného větší radost.
Svlečení ze zpocených hadrů, rychlá sprcha a jdeme se na chvíli natáhnout. Z té chvíle se stává celý zbytek dne a tak dospáváme deficit, načerpaný za poslední dvě noci na cestě.

3.2.2016

"Spali jsme sedmnáct hodin. To je slušný", počítám na hodinkách jak dlouho jsme chrněli.
Není tedy divu, že máme hlad jak vlci. Na to je nejlepší se najíst.
Recepční a majitel hotýlku v jedné osobě nám doporučuje podnik přes ulici. Je to pěkná, zaprášená mini restaurace s nabídkou a cenami pro turisty. Ne, fakt nemáme chuť na "kontinentální" snídani a nebo míchaná vajíčka. Pokračujeme tedy po ulici dál, kde nás na rohu jako magnet přitahuje malý stánek a kouřící gril.
"Maso!", zvolávám nadšeně, když vidím nádherně ugrilovaná žebírka.
Rychlá domluva s obsluhou a už si dopřáváme žebírka s rýží, kuřecí vývar s nudlemi a konvici čaje. A to nejlepší na konec, šéfík za to chce jen jeden dolar, to znamená, dvacet pět korun. Pecka!

Sytí, s plnými pupky a totálně chuťově uspokojeni se pomalu couráme k hotýlku. Cestou se stavujeme v malé cestovní agentuře a získáváme mapu města a něco málo informací o tom co vše tady vidět.
Před hotýlkem si bereme tuk tuk a vyrážíme omrknout zdejší trhy.
Old market, je nádherná tržnice s nabídkou naprosto všeho. Snad jen blinkry na škodovku jsem tu neviděl. Naštěstí je nepotřebujeme. Kupujeme si nějaké ovoce na odpoledne, pořizuje prvních několik set fotek a jdeme na průzkum chrámu stojícího hned vedle.
"Co myslíš, ta kabelka co jsme na ní koukala. Je teda trošku větší, ale zase nebyla tak drahá", rozjíždí Kačka známou písničku.
"Nevím jakou myslíš, ale jestli chceš tak pro ni jdeme", nekladu odpor neb vím, že to stejně nebude nic stát.
"Ale já si dám večer pivo", snažím se mít nějaký protinávrh.
"No to ale já chci taky", řehtá se Kačka a zrychluje za vidinou nové kabelky. Jak jsme řekli, tak se děje. Kačka dělá drahoty, jak moc je kabelka drahá, já dělám že mě to nebaví a že už fakt chci odejít, jen aby jsme prodejkyni stáhli na třetinu původní ceny. Fakt jsme hrozný. Oba!

"Kdy pojedeme na Angkor Wat?" ptá se nás před hotýlkem Víťa, náš včerejší přepravce.
"My?" ptám se.
"Jasně, že my! Jsem váš osobní řidič?" bije se do prsou a zase se tak hezky řehtá.
Rychle se dohadujeme na ceně. Víťa je rozumný. Chápe, že když nepojede on, pojede někdo jiný.

Jsou čtyři odpoledne. Vycházíme před hotýlek a kde již stojí nachystaný Víťa se svým strojem.
Vyrážíme na Angkor Wat, nejznámější a asi nejvíce navštěvovaný chrámový komplex světa.
Rychlé vyřízení formalit a už se s naším strojem řítíme vpřed. Vybíháme si na jednu z vyhlídek, abychom zahlédli špičky Angkoru uprostřed džungle ve svitu zapadajícího slunce.
Podívaná je to ucházející, jen ty davy lidí to svým bzučením narušují.
Následuje, ještě první návštěva komplexu, pomalu se nořícího do tmy a do ticha. Jsme totiž skoro jediní kdo jde směrem dovnitř. Ostatní už areál opouštějí a nebo opustili.
Rychlá fotka a první pohled na tu slavnou krásu z blízka. Už se těšíme na zítřek!

Ve stejném podniku kde jsme snídali, si dopřáváme i večeři. O pivo se samozřejmě musím dělit. To je život, řeknu vám.
Protože jsme si vedle našeho hotýlku všimli cedulky "masáže", jdeme na průzkum. Příjemná recepční a velice příjemné ceny nás přesvědčují vyzkoušet jejich služby již dnes.
Dopřáváme si tak každý půl hodinku masáže nohou a je to prostě parádička.

4.2.2016

Zvoní budík na telefonu. Je pět ráno a my ihned skáčeme z postele. Víťa v baloňáku na nás již čeká a tak bez jakéhokoliv otálení vyrážíme za východem slunce nad Angkor Watem.
Už když přicházíme k jezírku před chrámem, slyšíme ve tmě hukot jak v úlu. To snad není možný. Tady je snad celej svět. V kolik sem ty lidi přijeli? Vždyť jsme nevyrazili zas tak pozdě.
Jsem šokován a lehce otráven. Kdyby tu bylo tři prdele lidí dá se to snést, jenže ono jich je tady ještě o pár prdelí víc. Hrůza!
Je to boj o fotku. Postupně se prodírám mezi všemi těmi na placaté telefony fotícími a sedám si na bobek až úplně u vody. Vlastně stativ si už stavím do vody, protože není jiná šance jak si udělat fotku aniž by vám do záběru někdo nestrčil hlavu a nebo aspoň ruku.
Východ slunce je však podívaná, která za to stojí. To proto je tu tolik lidí. Je to nádherná hra světel a barev, rozzařující se nad konturami chrámových věží. Už jsme to vyfotil asi stokrát, ale stejně to ještě jednou mačkám. Teď to má totiž úplně jiné světlo. Je to nádhera a najednou si uvědomuji, sedící na bobku s jednou nohou ve vodě, že tu miliardu lidí kolem nevnímám.
Kačka si to užívá z povzdálí, stojící na kameni, tak aby viděla přes nás všechny.

Protože se ty davy začínají hrnout do areálu, děláme jen malé kolečko a pár snímků. Rozhodujeme se, vyrazit na další chrámy, dřív než se tam dovalí všichni ti co se tady teď mačkají.
Víťa má pochopení. Pro jistotu a z časových důvodů s námi vždy zajíždí přímo ke vchodu a pak čeká někde opodál na domluveném místě.
Postupně si tak probíháme za minimálního počtu lidí další chrámové komplexy a krásné pozůstatky zdejší historie.
Na chrámu Bayon jsme tak asi jen s dvacítkou ostatních návštěvníků, na dalších menších chrámech dokonce úplně sami. Je to pecka. Nejen to že tu nejsou davy, ale i stavby samotné. Kocháme se pohledem na kamenické umění předků, mohutnost a majestátnost jednotlivých věží a detailní zpracování a tesání do kamene.
Užíváme si to vážně naplno a fotíme jak o závod. Nad následnou selekcí teď nemá smysl uvažovat.
Probíháme jednotlivé stavby a chrámy jak Indiana Jones.

Takhle nám to hezky vychází až do jedné po poledni, kdy se máme na jednom parkovišti potkat opět s Víťou. Bohužel je to místo, kde se k obědu sjíždí snad celá Kambodža a nebo aspoň všechny tuk tuky.
Navíc je to doplněné o všechny návštěvníky, jejich dodávky a autobusy. Dobrou čtvrthodinu nám tak zabere najít náš stroj a na síti relaxujícího Víťu.
"Dáte si oběd?" navrhuje Víťa pauzu a doporučuje jednu z okrajových občerstvoven.
Jsme pro. Bohužel vedoucí pojala podezření že jsme hloupí a nebo strašně bohatí a tak na nás vyrukuje s trojnásobnou cenou. Za trošku rýže, zeleniny a kuřecího ji to platit vážně nechceme a tak ji dáváme sbohem.
Víťovi je za ní trapně. Chtěl dohodit kšeft kamarádce a ta nás chtěla regulérně oškubat. Sám si je toho vědom a tak nás za stálého omlouvání se vede k druhé, kde sám rovnou dohaduje normální cenu.
Je to od něj milé a moc fajn. Byli jsme už vážně rozhodnutí vydržet jen na vodě až do večera.

Pokračujeme v krasojízdě a navštěvujeme další a další krásná a jedinečná místa. Po pár hodinách prozkoumávání okolí se vracíme zpět k hlavnímu chrámu Angkor Wat a vyrážíme na průzkum všech jeho koutů. Lidí je zde již minimum a ani na prohlídku nejvyššího patra nemusíme čekat žádnou frontu.
Je to paráda, je to krása, je to unikátní přehlídka schopnosti a řemeslné dovednosti zdejších předků. Celý komplex si stíháme v poklidném tempu obejít dvakrát a vyfotit ze všech stran a úhlů.
Na závěr již ve stínu stromu čekáme u druhého z jezírek na západ slunce.
Shodou okolností potkáváme tří člennou skupinku Čechů, které jsme včera krátce potkali ve městě.
Chvilku s nimi pokecáme. Protože se ale již blíží západ slunce a zavírací hodina, pospíchají do útrob chrámu a my vyčkáváme na západ.
Není každý den posvícení a tak i když slunce zapadá, obloha se dnes do ruda nebarví. Co se dá dělat. I tak jsme se na chrám vynadívali až až.
Již za tmy si to celí ušlapaní uháníme s našim osobním řidičem Víťou, zpátky do města.

Nejsme fakt vůbec originální. Večeře u šefíka na rohu ulice, studené pivo a následná kmérská masáž ve stejném podniku jak včera.
Jestli jsme se běháním po památkách totálně nezničili, dohnali to masérky, které nám dali vážně do těla.

5.2.2016

Ráno opět výborná snídaně u šefíka na rohu. Sedíme, vychutnáváme si grilované vepřové, ochucenou rýži a bavíme se pohledem na přicházející turisty.
Zatím co my jsme běželi hned ke grilu a zajímali se o obsah hrnců, všichni ostatní chodí k obří ceduli s nabídkou v angličtině. Asi není potřeba zmiňovat, že nabídka obsahuje míchaná vajíčka, omelety a "kontinentální" snídani za trojnásobek ceny, toho co platíme my za výborné vepřové.
Inu, každý to má takové, jaké si to udělá.

Po vydatné snídani následuje shánění přepravy do hlavního města. Probíháme cestovní kanceláře, prodávající lístky naprosto kamkoliv.
Pořizujeme jízdenky, na hotýlku si rovnou nacházíme a rezervujeme levné ubytování v Phnom Penu, hlavním městě Kambodži a pak vyrážíme s Víťou opět do města na trhy.
Dneska je to sice bez kabelky, ale i tak neodcházíme s prázdnou. Pár maličkostí pro nás i pro kamarády a vracíme se hodit záda na hotýlek.

Cpeme se takhle večer na našem oblíbeném růžku, když si vedle ke stolu přisedne urostlý sympaťák.
"Dvě piva", ukáže na prstech šefíkovi i když je tu sám.
Kopne do sebe to první a druhé začne vychutnávat.
"Hele nejsi náhodou z Čech?" zkouší ho oslovit Kačka.
"Jo jasně jsem", začne se smát Michal a my k němu hned přisedáme ke stolu a taky si objednáváme další pivo.
"No nám se zdálo že mluvíš česky a když jsme viděli jak si do sebe kopnul to pivo...", směje se Kačka a vysvětluje, co že ho prozradilo.
Celý večer a s ještě dalšími dvou rund piv s Michalem, jenž se po dvou letech cestování chystá zpátky do Čech, trávíme prima zbytek večera.

6.2.2016

Poslední úžasná snídaně, balení a čekání na autobus, který by nás měl vyzvednout přímo na hotelu.
Když se dvacet minut nic neděje, jdu se přeptat do kanceláře přes ulici, kde jsme lístky kupovali.
Prý přijedou během chvilky.
Z chvilky je čtvrt hodina a přijíždí něco co připomíná autobus. No hlavně, že pojedeme, je už jedno čím to bude.

Ačkoliv to měl být přímý spoj, autobus pořád někde staví. Tu vezme tetu se slepicí, tam nabere dva školáky. Závozník s cedulí za předním sklem odchytává nové a nové zákazníky, aby byl autobus co nejplnější. Občasné občerstvovací zastávky, dávají možnost se na několika hodinové cestě trošku  protáhnout.

V pět hodin odpoledne konečně přijíždíme do hlavního města. Hned je poznat, že jsme v hlavním městě. Elektroinstalace je ještě kreativnější a šílenější. Provoz v ulicích je výrazně silnější a všude se něco děje.
Tuktukáři se o všechny co vystupují z autobusu doslova perou a ani my nejsme výjimkou. Samozřejmě, že jejich ceny jsou několika násobně vyšší než je normální a tak i tomu nejvíc neodbytnému dáváme sbohem a pěšky popocházíme na hlavní ulici, kde si na druhý pokus stavíme jiného, jenž nás za drobné veze na hotel kde máme rezervaci.

Rychle se ubytováváme a ihned vyrážíme do ulic na průzkum a sehnat něco k jídlu. Nabídka je široká a tak na tržnici a podél cesty ochutnáme hned několik nabídek, čímž se pěkně naducneme.

7.2.2016

Hned po ránu vybíháme do města. Kupujeme snídani, kterou si užíváme na obrubníku a pozorujeme rušný městský život.
Dopřáváme botaskám procházku po hlavní třídě kolem několika blýskavých chrámů, pomníku nezávislosti a přicházíme až ke Královskému paláci.
Bohužel dnes je zavřeno neb se v paláci konají nějaké obřady. Vymetáme okolní chrámy, bavíme se s domorodci, občas ušmudlanému prckovi darujeme nějakou tu prkotinku pro radost a pak jdeme pěšky k Wat Phnom.
Načančaný chrám na kopci, jenž je pro domorodce zdarma a pro turisty za peníze. To však platí pouze, když přijdete zepředu. Protože si jej nejdříve celý obcházíme, zjišťujeme skutečnost že z druhé strany se dá jít na prohlídku zadarmo.
Všude ve městě se chystají na čínský Nový rok a tak je všechno a všude nazdobené, načančané a pročouzené vonnými tyčinkami.

Užíváme si krásný lokální trh, kde seženete čerstvé kuře, vejce několika barev, cukrovou třtinu a nebo falešné dolary. My si dopřáváme k obědu vynikající polévku a studenou plechovku piva.
Následně se tuktukem necháváme odvést k Muzeu genocidy.
Není to veselé místo to dá rozum. Ale zkrátka někdy ta historie není příliš srandovní.
Po prohlídce se pohodovým tempem a po svých vracíme na hotel.

Protože většinu podniků v okolí ovládají číňani a protože se dnes slaví čínský Nový rok, je všude zavřeno. Naštěstí pár trhovců neslaví a tak si můžeme dopřát k večeři grilované ptáče a vynikající nudle.

8.2.2016

Dopoledne trávíme u počítače a snažíme se dohánět resty.
Odpoledne vyrážíme ke Královskému paláci. Díky včerejším obřadům je tady mraky natěšených lidí, čekajících na možnost prohlídky. Do toho se mi začíná kroutit břicho. Nerad bych jim to někde znesvětil a tak se rozhodujeme nechat návštěvu paláce až na zítra.

Odpoledne se tak věnujeme práci pod ventilátorem na našem pokoji.
Do ulic vyrážíme zase až večer, když máme hlad.

9.2.2016

Hned ráno jdeme navštívit královský palác. Je to krása. Na sluníčku se všechny ty stříšky a střechy blýskají až z toho přechází zrak. Vše je nazdobené, trávníky posekané a cestičky upravené.
Ve výstavních galeriích si prohlížíme historické kousky a dočítáme se více o zdejších panovnících.

Paláce se přes oběd zavírají a tak ochranka začíná všechny návštěvníky pomalu vyhánět z areálu. Pro mě je to samozřejmě jedinečná šance si vyfotit palác bez lidí a tak zatím co Kačka zdržuje ochranku, já se vracím a pořizuji snímek paláce bez davů turistů.
Před Stříbrnou pagodou už to s námi vzdávají a nechají nás dokonce chvilku poskakovat před naším objektivem, do doby než pořídíme snímek, se kterým jsme spokojeni.

Užíváme si další jízdu tuktukem skrze neorganizovanou dopravu do zdejšího obchodního centra. Sháníme totiž hygienické potřeby pro Kačku. No zkrátka nikde nemůžeme sehnat tampóny.
Ani obří obchoďák, ve světovém stylu však nedisponuje nabídkou tohoto typu. Co se dá dělat. Aspoň si užíváme výhled ze střešního parkoviště na město a v klimatizovaném obchodě si dopřáváme pořádného nanuka.

Zpátky couráme po svých. Tuhle je zasviněná ulička, tamhle je nablýskaný chrám.
V jedné opravdu lokální uličce pozorujeme domorodce jak hrajou na ulici hazard. Jede se tu o velké peníze a asi to nebude úplně legální, soudě podle dvou týpků co hlídají aby nejela policie.
I když v téhle uličce na první pohled nežijí žádní boháči, všichni se na nás usmívají. Dokonce dostáváme i nabídku si zahrát s nimi, ale nějak nechápeme pravidla hry a tak s díky odmítáme.
Focení domorodcům nevadí a tak se chvilku bavíme jejich hráčskou vášní, chvilku nezbednými a zvědavými děcky, které se na rozdíl od dospělých fotit nechtějí.

Stejně jako předchozí dny i dnes večeři řešíme nákupem výborných a určitě nezdravých dobrot na zdejší tržnici. Studená plechovka piva nám pomáhá s trávením a my se pomalu couráme ke Královskému paláci.
K našemu zklamání není tahle krása v noci nasvícená. Nu což, jdeme stejně pohodovým tempem zpátky na hotel, jen už s prázdnou plechovkou.

10.2.2016

Cestou pro snídani se stavujeme na pumpě, kde vedle směnárenských služeb prodávají také lístky na autobus. Paní vedoucí docela "spíkuje" a tak se brzy domlouváme na nákupu lístků za autobus do Bangkoku. Ještě dnes večer to bude levnější. Poslední místa. Nabídka co se neodmítá. Bereme!

Začínáme balit a hledáme levné ubytování v Bangkoku. Odpoledne trávíme v malé garáži a hospůdce zároveň, vedle našeho hotelu, kam jsme si občas skočili na jídlo a občas jen pro plechovku piva.
Majitel i majitelová jsou strašně fajn lidi a jejich holčičky jsou tak kouzelné, že Kačka i přes to že má sbaleno, běží na hotel vytáhnout z krosny jednoho dastíka, kterým dělá té menší radost.

Na druhý pokus pro nás přijíždí dodávka a odváží nás na druhou stranu města, kde už čeká autobus. Hotel bus, lůžková varianta autobusu. Čekali jsme jen široké sedačky a nějaký šílený asijský film na dobrou noc.
Tady jsou regulérní lůžka, jen o asijských rozměrech. Naštěstí nejsme zas takový čahouni a tak se v pohodě vejdeme.
S ohledem na kvalitu zdejších silnic je však šance usnout dost malá. Nakonec nás drncání ale vysílí natolik, že to zvládneme.

11.2.2016

Je osm ráno a bez jediného slova anglicky nás řidič vyhání všechny z autobusu.
Jeho asistent umí vedle vyhazování tašek na špinavou ulici i slovo "hranice" a tak se naše domněnky, že už jsme na hranicích potvrzují.
Rukama nohama nám naznačuje, že za hranicemi na nás bude čekat a tak si bereme krosnu a jdeme na pasovku.
"Buch, buch", práskne imigrační do našich pasů razítka, usměje se, poděkuje za návštěvu země a loučí se s námi on i celá Kambodža.

 

 

 

Kambodža byla pro nás velice milé překvapení. Věděli jsme o její historii. O krásných chrámech i kmérských hrůzách. Historie téhle země je pro nás ještě zajímavější po tom, co jsme se dozvěděli více, chrámy jsou opravdu úchvatné a jedinečné. A píšeme to i přesto, že už jsme jich během našeho výletování pár viděli. Fakt to stojí za to!

Skvělá kuchyně, celkem fungující služby na slušné úrovni a nízké ceny jsme z toho co jsme věděli a slyšeli trošku očekávali. Ve skutečnosti to bylo o chloupek lepší. Například jsme si po dlouhé době dopřáli fakt chutné pečivo.
Co bylo však nad naše očekávání byli lidé. Kambodžané, tak jak jsme je měli možnost poznat  jsou srdeční a lidsky krásní lidé. Jsou usměvaví, rádi vtipkují a neznalost jazyka je pro ně spíš zábava než překážka.
Kambodža je země bezpečná, přátelská, plná drsné i úchvatné historie a plná opravdu krásných lidí.