Singapour (Tokyo) - Merlion, sushi a dvě noci na letišti

30.1.2016

Let přes oceán si užíváme. Koukáme na filmy, ucucáváme pivo z plechovek a užíváme si pohled z okénka letadla. Ve dne na obláčky a v noci na blikající poziční světlo křídla.

31.1.2016

"Vítejte v Japonsku", křičí na nás z dálky obrovská cedule v letištní hale. Jsme v Tokyu! Jedna rychlá fotka, samozřejmě ne normální a pospícháme zjistit informace o možnosti podívat se do města.
"Informace jsou až v hale. Musíte nejdříve projít pasovou kontrolou", vysvětluje nás usměvavý zaměstnanec letiště.
Abychom tedy dostali nějaké info, musíme oficiálně vstoupit do Japonska. Protože nemáme vízovou povinnost, tak tedy vstupujeme.
"Mě by nevadilo že si nevstupil, ale že si vystupil", dělá vtípky Kačka a imigrační úředník nám povoluje návštěvu země vycházejícího slunce.

Zjišťujeme způsoby přepravy do města. Je devět večer a některé spoje o půlnoci končí.
"Můžu ti nějak pomoci?" nabízí sám od sebe pomoc mladý japončík.
"No jestli nám můžeš poradit jak se dostat do města a z města. Máme tady přes noc čas a rádi bychom se podívali do centra."
Japončík si mě změří pohledem a říká, "máš nějakou bundu? Venku je docela zima", a ukazuje na venkovní teploměr, jenž hlásí pouhých sedm stupňů nad nulou.
"Kurňa! My jsme blbý. Vždyť v Japonsku je zima", lamentuju nad skutečností, že jsme si tenhle detail neuvědomili a všechno oblečení máme v krosně, která je někde v tranzitu.
"Já vám klidně koupím lístek, ale bude vám fakt zima. Navíc o půlnoci vám jede poslední autobus zpátky", je japončík zklamaný víc jak my a rozpažuje rukama.
"Proč by si nám kupoval lístky?" jsem zaskočen jeho nabídkou.
"No když vidím, že potřebujete pomoc. Proč bych nepomohl", zubí se klučina na mě a já nevěřím vlastním uším.
"Jsi hodný díky, ale nejdřív musíme sehnat nějaké oblečení a zjistit jak se dostat zpátky z města", děkuji mu za nabídku a vyrážím obíhat informační kiosky a zkouším najít nějaké řešení.
Bohužel hromadná doprava opravdu po půlnoci končí. Obchody s oblečením jsou zavřené a nebo předražené. Napadá mě, půjčit si deky u letištní první pomoci, ale ani ta už nefunguje v tuhle hodinu.
Teploměr venku mezitím klesá na čtyři stupně a my si netroufáme vyrazit do města jen v tričku.
"To by bylo o zdraví. Kdyby bylo teplo, mohli by jsme do čtyř než pojede první autobus někde přečkat, ale takhle by jsme zmrzli", musím připustit, že tohle jsme nějak nedomysleli.

"Mohu tě poprosit o malou pomoc?" odchytává si mě japončík.
"Jo jasný, co potřebuješ?"
"Mohl by si mi tady koupit lístky na autobus? Je to výhodná karta, která se prodává jen turistům. Mě jí neprodají. Já ti dám peníze, jen jestli by jsi mi mohl jeden tu kartu koupit na tvůj pas", dělá smutný oči a já ho lehce podezírám, že nám chtěl na začátku tak strašně moc pomáhat ze zištných důvodů.
Japonský kšeftař se zvýhodněnými cestovními doklady. Ale proč ne, šedá ekonomika je pro fungování země potřeba. Navíc nám na začátku opravdu pomohl.
Nakupuji mu tedy rovnou dva tranzitní pasy a japončík se s tak typickým japonským úsměvem klaní aby mi poděkoval.

Sedáme si na lavici, zapínáme počítač a využíváme nejrychlejšího internetu s jakým jsme se během celé cesty vůbec potkali.

O půlnoci letištní policie začíná uzavírat prostory letiště a protože neumí moc anglicky, nosí s sebou v angličtině kartičky, které informují o uzavření letiště.
Naštěstí se neuzavírá letiště úplně celé a tak v hlavní hale můžeme zůstat a nocovat spolu s dalšími, co čekají na ranní spoje.
Zaleháme na lavice v příletové hale a necháváme si zdát něco hezkého. Nad naším klidným spánkem dohlíží u dveří postávající letištní policie.

1.2.2016

O budíček se nám stará v pět ráno otevření letiště a hlášení z amplionu.
Balíme si svých pět švestek, pomalu couráme letištěm a hledáme, kde sehnat něco k snídani.

Jsme v Japonsku i když jsme kromě letištní haly nic víc neviděli. To však neznamená, že se ochudíme o jedinečnou možnost kulinářského zážitku.
V sedm hodin se otvírají kiosky a restaurace a my si tam můžeme k snídani dopřát pravé japonské sushi. Je to zdravé, chutné a wasabi je tak silné až mi málem zláme nos.
S plnými pupky a chuťově uspokojeni se cpeme na palubu letadla směr Singapur.

Pod námi se v moři začínají množit lodičky, loďky a obrovské kontejnerové lodě. Singapur se blíží.
S rozdílem pouhých pár dnů jsme tady po sedmi letech zase.
Ale ano, pořád letíme do Kambodži. Sice to není přímý let, je o chlup delší, ale byl za nejlepší cenu. Nám se navíc mezipřistání a celou noc čas v Singapuru docela hodí.
Ukládáme batoh do úschovny a jen s foťákem vyrážíme do města. Naším cílem je Sentosa, malý ostrůvek pod městem, na němž je další konec světa. Místo označené jako nejjižnější bod Asie.
No a protože jsme slíbili u nás doma v Krásné Lípě, že se na každém takovém místě vyfotíme s krásnolipskou vlajkou, je náš cíl jasný.

Troška nostalgie, sedmileté vzpomínky a oči vypálené od blesku. Máme vyfoceno, nosní dírky nasávají slaný mořský vzduch a my se pomalu couráme podél vody k symbolu tohoto místa.
Mluvím a nebo teda píšu o Merlionu, vysoké a do tmy barevně svítící soše lva s rybím ocasem.
Focení s námi i bez nás, vysedávání na schodech s ledovou zmrzlinou a pomalý návrat do města.

Ještě se chvilku couráme po nábřeží a protože i tady jede poslední vlak na letiště o půlnoci, radši neotálíme a vyrážíme zpět. Tady by jsme sice přes noc určitě nezmrzli, ale i tak bude na letiště líp.

Na letišti je klid. V jednom z křídel odletové haly zaleháme na koberec a opět si necháváme zdát něco pěkného. Dnes je to bez policejního dozoru.

2.2.2016

V noci byl klid a na koberci se spalo docela dobře. Rychlá snídaně v malé kavárničce na rohu a už se suneme k rukávu, u kterého čeká letadlo, jenž nás má za úkol přepravit do cílové destinace.
Letíme. Znovu se kocháme pohledem z okénka na lodě a obláčky a těšíme se na Kambodžu!

Sice máme v pasech razítka z Japonska, ale protože jsme kromě letištní haly nic neviděli, tak jej do našich statistik nepočítáme. Tohle vážně neplatí.
Ale máme radost z ochutnávky výborného sushi. Už během snídaně, jsme plánovali, že sem určitě musíme zaletět. Výborná kuchyně, usměvaví lidé a hlavně vidět podstatně více.

Singapur se v naší statistice již projevuje. Vyrazili jsme do města a strávili v něm několik hodin. Splnili jsme náš slib a vyfotili pro kamarády, sousedy a celou Krásnou Lípu naší vlajku na dalším "konci světa".
Lehce jsme si zavzpomínali a nechali se namlsat  asijskými vůněmi a neony.