UGANDA - Přátelé, rozbité sklo a gorily na dosah

30.10.2014

Až na hranice vede krásná silnice. Po odbavení na keňské straně nás čeká přejezd zhruba dvou set metrů mezi závorami. Nelze říct že se jedná o cestu. Nechápeme, že se nedokážou dvě v celku vyspělé země domluvit a dvě stě metrů vybavit také normálním povrchem. Je to tu jak na tankodromu. Protože začalo pršet jsou obrovské díry plné vody a v nich se kolíbající kamiony nedávají mnoho prostoru k průjezdu. Nechávám tak i přes nesouhlas vojáka se samopalem na krku, stát auto před budovou celnice a jdu dovnitř vyřizovat dokumenty. Všude je plno naháněčů a rádoby agentů, kteří nám nabízejí pomoc s vyřízením formalit. Všichni nám také vnucují pojištění a tvrdí, že bez něj nemůžeme dál. Odmítáme. Nakonec se probojujeme k okénku celníka. Potvrdí nám karnet, ale aby nám jej vrátil musíme prý zaplatit naproti v bance dvacet dolarů poplatek za auto. Už jsme za závorou, takže vlastně oficiálně v Ugandě. Jdeme do banky a zjišťujeme, že je nutné platit v jejich měně. Tu nemáme. Naštěstí jsou ochotní a tak nám za zlodějský kurz smění, abychom to mohli uhradit. Naivně čekám, že mi dáma za okénkem vrátí drobné zpět. "Zbytek padl na poplatky bance" ukazuje mi s úsměvem na potvrzení. "Svině zlodějský" procedím přes zuby vědom si skutečnosti, že s tím nic nezmohu. Přineseme potvrzení celníkům a ti nám obratem vydávají karnet. Na imigračním už je to pohoda. Opět si neodpustím při focení vyzubený výraz a překvapivě i muslimské úřednici to přijde vtipné. Přijdeme k autu, které nám pečlivě střeží voják, kterého jsme neposlechli. "Tady nemůžeš parkovat" znovu mi oznamuje. "No jo vždyť už jedu" stručně odpovím, nastartuji a popojíždím k závoře. Ještě se eviduji do systému. To znamená, že po mě chtějí do mastného sešitu zapsat už asi po stopadesáté jméno, číslo auta a další pitominy. Pro jistotu jim tedy do kolonky povolání píšu "boss" ;o)

Projíždíme prvním městečkem a pokračujeme po celkem slušně značené silnici dál, směrem Kampala. Všude je naprostá tma. Nesvítí tu jediné světlo. "Asi došla šťáva" dělám si legraci z tak častých výpadků elektřiny, které jsou tu všude na běžném pořádku. Skutečnost je taková, že opravdu v malých vsích není zaveden proud a svítí maximálně krámek, který disponuje agregátem.

Vesnice míjí vesnici a není kde zastavit a přenocovat. Najednou zahlédnu odbočku a tak to zkusím. Po dvou stech metrech přijíždíme ke stavbám, které vypadají jako bývalá škola. Zakempujeme pod velikým stromem a okamžitě usínáme.

31.10.2014

Je ráno a probouzí nás divné zvuky. Vykouknu z okénka a zjišťuji, že je způsobuje nedaleká pumpa, kam přišli místní pro vodu do kanystrů. I budovy kolem nás ožívají. Je to škola, funkční a pomalu se plnící dětmi. Děti nás zkoumají a protože jsou plaché, tak nás zprvu pozorují jen z dálky. Když začínáme balit jejich zvědavost je silnější než obavy z cizinců a tak se pomalu začínají přibližovat. Bavíme se tím. Až po chvilce první odvážlivec přijde nakouknout až k autu a tak od nás za odvahu dostává sladkost. To způsobuje zájem a odbourání obav i u ostatních. Za chvíli jsme obsypáni stále lehce ostýchavými a hlavně nezkaženými dětmi. Nikdo si neřekne o peníze, nikdo nepřijde dvakrát. To se nám líbí.

Přijíždíme do prvního většího města, kde kromě prodeje placek na ulici stojí i banka. "Poprvé v životě vybírám z bankomatu půl milionu v hotovosti" ukazuji Kačce hromadu bankovek které mi stroj vydal. Škoda jen, že i ceny jsou vysoké, takže to není zas až takové terno. Jen za dotankování nádrže utrácím prvních sto tisíc šilinků. "No ty teda rozhazuješ" dělá si legraci Kačka z ohromného numera na stojanu.

Pokračujeme až do města Jinja, které je výjimečné hlavně díky tomu, že je zde delta řeky Nil. Děláme malou obhlídku města i okolí, ale potřebujeme být včas v Kampale a tak zase pokračujeme dál.

Je chvilka po poledni když dorážíme do Kampaly. Město je chaotické, nesystematicky řešené a samozřejmě bez ukazatelů. K tomu chytáme dopravní špičku, která je tady de facto pořád. "Kudy se dostanu do Naguru?" ptám se dopravního policisty u cesty. "Támhle na křižovatce doprava" a ukáže rukou doleva. "Jo bezva a to je teda kam?" směju se na policajta, kterému dochází čeho se dopustil. "Doleva. Myslel jsem doleva" směje se sám sobě a stále ukazuje doleva. Beru to jako skutečnost, že tam by to mělo být. Když už se ptáme asi po sté na cestu, objeví se před námi cedulka směřující na firmu našeho známého, k němuž máme namířeno. V kanceláři už na nás čeká Ben, finanční ředitel firmy a člověk který nás nasytí, připojí k netu a následně pomůže i s ubytováním v blízkém motelu, kde nám slibují i internet. Nakoupíme večeři a pro dnešek se pakujeme na motel, kde si užíváme teplou sprchu. Bájo!

1.11.2014

Kolem jedenácté na rychlo skočíme za Benem do kanceláře. Zjistíme pár detailů o městě a mažeme zase na motel. Net nefunguje protože majitel nekoupil kredit. Naštěstí potřebujeme probírat fotky z Keni, takže to není až taková tragédie. Prokládáme to krátkými výlety po okolí motelu a zkoumáme jak to funguje ve městě.

 2.11.2014

Celý den trávíme dopisováním článku a selekcí fotek. Opět to prokládáme výšlapy do okolí. Jednou na jídlo,  jednou jen tak a jindy ochutnat zdejší pivo. Dá se ;o)

3.11.2014

Protože majitel motelu nebyl schopen zprovoznit internet, dáváme mu sbohem. Jedeme do firmy a potkáváme se s Dirkem, známým a vlastně i mým bývalým šéfem, ale hlavně úžasným člověkem. Je prima se vidět po několika letech a tak si toho máme tolik co říct.

Večer nás Dirk zve na večeři a tak spolu s jeho manželkou vyrážíme do trošku jiné Kampaly.

Po prima večeru, výborné večeři, pár pivech a oblíbené slivovičce v ugandském provedení se s Dirkem loučíme na dvoře jeho firmy, kde parkujeme a kde také dnes spíme.

4.11.2014

Ráno rychle využíváme klidu v kancelářích a fungujícího internetu. Po tom co dorazí Ben a další jeho kolegové, kteří už nás vzali za své, vyrážíme do města navštívit hrobky Kasubi. Společníka a průvodce nám dělá jeden z obchodníků Benova týmu. Je to prima a tak se dozvídáme mnoho ze života v Kampale. Škoda jen, že hrobky před šesti lety vyhořeli, což nikdo netušil a tak vidíme jen okolní místa a muzeum.

Odpoledne se pak pokoušíme odeslat co nejvíce fotek Lukášovi, který je pro jistotu ještě jednou zálohuje v ČR. Noc trávíme opět na dvoře firmy.

5.11.2014

Je čas zvednout kotvy a vyrazit zase dál. Naším cílem je západ Ugandy. Cesta utíká, přibývají hory a krásné výhledy. Protože cestou není žádný hotel, kemp ani jiná příležitost a do Kisoro, našeho cíle už to za světla nestíháme, rozhodujeme se zastavit na noc v horách. Nacházíme si krásný a klidný palouček, poblíž odbočky ke škole. Zaleháme již v osm večer. Už spíme když někdo zaklepe na okénko. "Co tady děláte?" ptá se strašnou angličtinou týpek v kšiltovce a svítí do auta mobilem. "My tady spíme. No problém" odpovídá mu Kačka. "Ok. Ok" odvětí týpek a odejde. Je deset hodin večer. Probuzení si ještě chvilku povídáme. Už, už skoro usínáme, když zaslechnu šelest za autem. Skrz zadní okénko vidím dvě postavy jak zkoumají auto. Potichu si sáhnu pro baterku abych mohl opětovat případné nakukování do auta. Jedna z postav se ale přibližuje k autu a chce sahat pro něco na střechu. Nevím jestli se mu líbí naše kanystry a nebo jen sahá po vlajce na anténě. Ostrým světlem skrz zadní okno zasvítím na postavy. Výbuch smíchu a úprk do tmy. "Co to bylo? Chápeš to?" ptá se Kačka v reakci na ty dva. "Nevím, asi byli jen zvědavý" komentuji a zkouším se rozhlédnout jestli už jsou opravdu pryč.  Je o jednu, maximálně jednu a půl minuty později když se najednou ozve strašná rána. Něco přistálo na střechu. "Ty hajzle!!!" zařvu přes pootevřené okénko a už sahám po klíčích abych mohl otevřít auto a vyběhnout ven. PRÁSK!!! ozve se druhá ještě vetší rána a já už otvírám dveře. "Ty zmrde!!! Já tě zabiju!!!" řvu do tmy a rychle propaluji baterkou tmu nad naším autem kde je val ze kterého TO něco přiletělo. Vidím dvě postavy prchající z místa odkud přiletěli ty strašné rány. "Stůj ty hajzle!" řvu do tmy a rovnou dělám baterkou rychlý průzkum okolí. Popocházím k předku auta abych zjistil co způsobilo ty strašné rány. První pohled směřuje na střechu, kde vidím cosi zeleného, roztříštěného po celé střeše, nějaké ovoce. Není to ani půl vteřiny a světlo z baterky a můj pohled spočinou na předním skle. "Ty zmrde!!! Vy čůráci!!! Já vás zabiju!!! vletí do mě tisíc čertů a mám fakt chuť zabíjet. "Ty zmrdi nám rozšvihali přední sklo. Totálně" oznamuji rozrušeně Kačce. "Rychle se oblíkni musíme odsud doprdele" velím k ústupu. "Už jsem oblečená. Co mám dělat?" vyhrkne Kačka a z jejího hlasu je cítit strach. Oprávněně. Tohle už není legrace. "Rychle všechno naházej dozadu. Nic nerovnej,  jen to tam naházej" dávám pokyn a vrhám se na přemístění své poloviny. "Kurva, sklo!" zařvu. "Co je ty si se říznul?" ptá se Kačka celá vyděšená a bleskovou rychlostí přemísťující věci dozadu. "Jo! Ale dobrý" zlehčuju pořezání na levé ruce. "Křič. Křič ať se nevrátí" žádá Kačka a já oceňuji její schopnost fungovat a racionálně uvažovat v takové situaci. A tak řvu, "jdu si pro vás zmrdi! já vás zabiju!!!" a krev se mi vaří v žilách. Chci je dostat. Chci jim ublížit. "Nevíte s kým jste si začali vy buzeranti!!!" řvu do noci a podávám Kačce sekyru jako zbraň na sebeobranu. "Vy zmrdi zasraný!!!" přidává se k mému řevu i Kačka potom co spatří přední sklo. Věci jsou vzadu za půldruhé minuty. Takhle rychle jsme nikdy nesbalili. "Kam pojedeme?" ptá se Kačka po bleskovém startu. Chtěl jsem jet pryč. Nevím kam. Ale pohled přes díru v okně mě dostává opět do varu. Nemůžu uvěřit tomu co vidím. "Já ty čůráky zabiju!!!" řvu vzteky a stáčím volant k cestě nahoru na val odkud přiletělo to zlo. "Trub! Trub! Ať děláme co největší hluk" doporučuje Kačka a zároveň rozsvěcuje přídavná světla, která prořezávají tmu do které se řítíme. Vyjíždíme na kopeček kde jsou budovy školy a v kolečku je všechny propalujeme ostrým svitem. Nasměruji auto k nedaleké vesnici a vyběhnu se sekerou ven. "Tak kde jste vy zmrdi?!? Tak pojďte!!!" řvu do tmy s napřaženou sekerou. Uznávám, že to možná vypadalo směšně a asi to nebylo moc moudré, ale prostě jsem v tu chvíli neměl ani trošku strach a měl jsem ohromnou potřebu těm dvěma způsobit co největší bolest. Všude kolem je hrobové ticho a jen za mými zády lehce vrčí OKI. Stejně mi to ještě nedává a vyrážím směrem k blízkým obydlím. Troubím, řvu z okénka a svítím do každého kouta. Nikde ani živáčka. "Pojď už radši pojedeme zpátky. Ty už jsou určitě kdo ví kde" začíná mě krotit Kačka. Připouštím, že naše šance jsou minimální a spíše hrozí to že se na nás kdo ví odkud ze tmy někdo vyřítí.

Sjíždíme na hlavní a jedeme směrem k nejbližší vesnici. Proti nám jde nějaká postava a když stavím abych se ho zeptal na policii, začne utíkat. "Proč zdrhá?" vyletí z Kačky. "Má strach, ale ten to nebyl" okomentuji jeho chování a zastavuji u auta, které stojí opodál. "Policie? Je tu někde policie?" ptám se dvou kluků u auta. "Pojeď za námi" navrhují okamžitě při pohledu na naše přední sklo. Odbočujeme za vesnicí do lesíka kde přijíždíme k nějakému stavení. "Vydrž, hned mu zavolám. Tohle je služebna" vysvětluje kluk a někam volá. "Co když nás sem jen zatáhli a teď volá dalším?" spekuluje Kačka v obavách. "To bych jim neradil" odpovím stručně a sleduji postavu ve dveřích služebny. "Pojď dovnitř. To je policajt. Řekneš mu co se ti stalo" vybízí mě kluk. "Já budu v autě" nechce se Kačce ven. "OK. Zamkni se a zapni si vysílačku. Kdyby cokoliv, volej" navrhuji a beru si druhou vysílačku s sebou. Policajt už spal a tak mu chvíli trvá než se rozkouká. Bere si sešit a navrhuje, že se pojedeme podívat na místo, kde se vše odehrálo. Jedeme první a kluci s policajtem nás následují. Přijíždíme na místo činu a tam vše popisuji policajtovi, který si to pečlivě píše do svého sešitu. Nacházíme taky kámen který nám přistál na autě. "Ty vole, ten má tak pět kilo" ukazuji Kačce obrovský šutr, který způsobil díru v předním skle.

Po tom co si policajt vše zapíše, navrhuje abychom zbytek noci zůstali vedle jeho služebny. Přijímáme. Ještě než zalehneme, ubezpečuje nás, že se hned ráno pustí do vyšetřování. "Hele nedal by si mi na benzín. Když jsem tady jezdil s vámi" vypadne z kluka co řídil auto. "Cože?! Si dělá prdel ne? Nám nějakej debil rozseká auto a von chce ještě na benzín" vyletí Kačka v údivu nad jeho nevhodným dotazem. "Nech to na ráno" nemám sílu se s ním už dohadovat. Souhlasí. Policajt jde spát, kluci odjíždí a i my se jdeme pokusit usnout. Mě to ještě nedává a hledám v pc kontakty od Pavla ze Škodovky. Samozřejmě, že v okolí žádný servis škoda ani VW není. Nemůžu usnout a přemýšlím jak to vyřešíme. Asi po hodině mě ale únava přemáhá.

6.11.2014

Někdo zaklepe na okénko a hned vyletím jak když do mě střelí. Policajt už je nachystaný v uniformě a jsou tu i kluci ze včera. Vylejzáme taky a začínáme balit. "Vy s námi ale nepojedete. Oni by se Vás mohli lidi leknout a nebudou chtít mluvit" vstupuje do všeho borec co se představuje jako detektiv. Kolem přibilo ještě pár dalších čumilů z vesnice a půlku z nich nenapadlo nic jiného, než zkoušet sahat na okno. "Jdi od toho!" zařvu na jednu babku která už už chtěla mačkat sklo, asi jako je jestli je fakt rozbitý. "No dobrá co tedy navrhujete?" ptám se policajtů. "My je zkusíme vypátrat a dáme ti vědět" navrhuje ten, co to s námi v noci řešil. "V noci si byl víc aktivní. To vypadalo, že je hned ráno máme ve vězení" dávám najevo své rozladění z jeho návrhu. "No víš, ono je to složitější. Lidi budou zapírat. Možná už utekli. To je tady v Africe normální" začne se policajt kroutit. "Co je normální? Skoro někoho zabít? Ok tak já je jdu najít sám a zabiju je. Když je to tak normální" začínám zvyšovat hlas.  "No když oni si lidi myslí, že turisti mají prostě peníze..." skoro to vypadá že je začíná omlouvat. "Jo ale on nám nechtěl nic vzít, prostě nám třísknul do skla. Prostě kretén co zaslouží taky kamenem. Jsme mysleli, že jsi tu od toho aby si lidi chránil a aby si takovýhle parchanty zavíral" už na policajta skoro křičím. Fakt mě sere! Rychle píšu Pavlovi ze Škodovky aby se nám zkusil podívat po nějakém servisu VW někde poblíž, když se do dohadování s policajty vloží kluk co nám včera ukázal policejní stanici. "Hele já už musím jít. Dáš mi něco za ten benzín" ptá se a tváří se, že pro změnu já seru jeho. Přijde mi to jako nehoráznost si v naší situaci ještě říkat o peníze, ale přesto se ho zeptám "kolik by sis představoval?" "Nic mu nedávej!" vykřikne Kačka. "Oni nám rozsekaj sklo a on má ještě tu drzost si říct o prachy? Ať jde do prdele!" je nekompromisní. "Šedesát tisíc šilinků" vypadne z kluka. "To si se posral?!?" vypadne pro změnu ze mě. "Ty vole, za šedesát tisíc máš plnou a ty si najel s policajtem tak pět kilometrů" obořím se na něj. "Poslouchej. Já ti strašně děkuju za to že si nám v noci ukázal policejní stanici. Děkuju i kámošovi, že nám překládal. Ale musíš uznat, že není úplně normální říkat si v naší situaci o peníze. Co myslíš?" snažím se klukovi v klidu vysvětlit, že jeho požadavek je minimálně nevhodný. "Ok, tak dvacet tisíc šilinků" odpoví mi na to kluk. "Hele já ti dám klidně sto tisíc, když nám pomůžeš ty šmejdy najít. Ale teď mě to bude stát strašně moc peněz, protože tohle je fakt velkej problém" snažím se klukovi pořád slušně vysvětlit, že jeho požadavek je nevhodný. "Nerozumím. Já nemluvím moc anglicky" odpoví na to kluk a do mě vjedou všichni čerti "Jo tak o prachy si říct to anglicky umíš, ale jinak ne, viď?" obořím se na něj. Rychle hledá pohledem záchranu u policajta. "Já ti rozumím, ale měl by si mu něco dát" zastává se ho policajt. Stačí jen můj pohled a policajt uznává, že ani tohle nebylo vhodné. "Dobrá, my teď jedeme někam do města na internet a zkusit sehnat nové sklo. Vy najděte ty parchanty a já se odpoledne vrátím aby jste mi řekli, jestli je máte a co dál" uzavírám tuhle debatu. "Ok, ok" pokyvuje hlavou policajt s úlevou ve tváři že vypadneme. "No ono to nebude tak lehký" ozývá se opět detektiv. "Hele, buď máte nějakou autoritu a odpoledne je máte nebo já použiju svoje způsoby a najdu je sám" otáčím se na něj a snažím se působit hodně vážně. "Hmm to bych chtěl vidět" uculí se detektiv. "Normálně, když nepomůže autorita, tak pomůže agrese. Chytnu ve vesnici prvního pod krkem a věř mi že z něho dostanu kde ty šmejdi jsou" říkám důrazně, nasranej z jeho přístupu a přistupujíc k němu, což mu je nepříjemné a tak couvne. Myslím, že chápe. Balíme se a odjíždíme směr Kisoro, původní plán naší trasy.

Cestou jedeme přes krásný hory a kocháme se. Já mám sice zhoršený výhled, ale ty kopce jsou úžasný. Celá Uganda na nás působí tak super a pak přijdou nějaký debilové. Chvilkami si v hlavě přehrávám včerejšek. Kde se stala chyba? Proč? Do prdele, proč!?

V Kisoru si již přikazujeme, nenechat si zkazit náladu. Rychle přes email kontaktujeme všechny co nás napadají, že by mohli pomoci. Bohužel komunikace v Africe je na delší dobu. Naštěstí škodováci reagují okamžitě, ale jejich nevýhoda je ta zpropadená vzdálenost, která nás od jejich pomoci dělí. Ale snaží se nám pomoci najít servis, dostáváme potřebné informace a nebo navrhují jiná řešení. Vše zatím marně. Stejně tak Lukáš, náš manager a hlavní styčný bod v komunikaci s domovinou.

Jdeme po městě, když proti nám projde běloch. "Hi" pozdraví. "Hi" odpovídáme. "To byla česká vlajka?" promluví projdivší bledá tvář. "Jo jasně jsme Češi. Ty taky? No to je pecka" máme radost ze setkání s prvním Čechem po dvou měsících.

Protože si nehodláme zkazit náladu a protože komunikace zde je opravdu na delší dobu, rozhodujeme se využít nabídky zdejší agentury a na zítra si objednáváme trek za horskými gorilami, kvůli kterým jsme do Kisoro přijeli. Daří se nám navíc jeden lístek pořídit se slevou a tu investujeme do přepravy k bráně národního parku, čímž chceme šetřit OKI před nedobrou cestou a otřesy. Večer navíc potkáváme v restauraci opět Borka a tak u pivka znovu pokecáme.

Protože si po minulé noci nejsme jisti parkováním před agenturou, dotazujeme se na zdejší policejní stanici. Když vidí naše sklo, vůbec neprotestují a okamžitě nám ukazují klidný roh na služebním parkovišti.

7.11.2014

Je půl šesté ráno a už pakujeme foťáky do batohu. V šest nás vyzvedává řidič a veze nás k bráně národního parku. Cesta je opravdu špatná a tak jsme rádi, že jsme se rozhodli ušetřené peníze investovat tímto způsobem.

Po nezbytných formalitách a úvodu v NP jsme přiděleni do skupiny s pěti mladými belgičany. Vyrážíme na tůru. Dupeme do kopce kde začíná opravdový deštný prales. Nádhera. Když vylezeme na kopec pokračujeme úzkou stezkou zase dolů. Takhle jdeme dvě a půl hodiny, nahoru, dolů, nahoru, dolů, stezkou, nestezkou, chvíli nás větve sekají do tváře, chvíli nám nohy svazují kořeny. Najednou náš průvodce ukáže do křoví a začíná prosekávat mačetou cestu. Jdeme ještě sto metrů a najednou se před námi objeví první z gorilí rodinky. Prcek dovádějící na jedné z větví. Žuch a zapadne do křoví. Netrvá to ani vteřinu a už se dere ven a za ním hned další. Pálíme první fotky. Průvodce nás vede jistě do svahu, kde mají být další. "Tamhle! Silver back!" zahlásí a jeho ruka vystřelí směrem ke křoví. A opravdu. Deset metrů před námi vykukuje obrovská hlava gorilího samce. Nadšením i vzrušením nedýchám ani nefotím. "To je macek, co?" ohlédnu se na Kačku a ta s vykulenými očima a nadšeným úsměvem pokýve hlavou.  Za chvilku se objevuje i samice. Mladí blbnou v koruně a dopřávají našim objektivům spousty krásných záběrů. "Stříbrňák" jak jsem pracovně pojmenoval samce pro jeho stříbřitý hřbet se nám dlouho skrývá. Když se posadí a máme možnost vidět jeho velikost, jsem tak zaskočen, že opět nestihnu zmáčknout spoušť. Dvěstěpadesát kilo živé váhy v plné parádě. Zřejmě šprýmař. Během vteřiny, kdy jsem zaváhal s focením, se skácí do křoví a hlasitě zavrčí. Vidíme jen jeho stříbrný hřbet. Postupně nám pózují jak mladí tak samice. Stříbrňák na nás občas vystrčí hlavu a zkontroluje, že se držíme v dostatečné vzdálenosti. Chvilku nám zapózuje celá rodinka pohromadě a pak se samice i s dětmi schovají v hustém porostu. "Hodina je pryč, musíme jít" oznamuje průvodce. Když ale vidí nenasycené tužby fotícího pánského osazenstva, ještě se rozhoduje nám chvilku dopřát a začne se s kolegou prosekávat za stříbrňákem. Trvá to deset minut a vypadá to skoro jako skutečný hon na samce. Průvodci jsou skvělý a trpělivě odpovídají na jeho výhružné vrčení. Samec se zastaví, sedne si a otočí se proti nám. Stojím přímo proti němu. Dělí nás pouhých šest, sedm metrů. Tiše zakleknu do svahu a cvak, cvak, cvak. Vypálím krátkou dávku a zdokumentuji ten nádherný okamžik, kdy se má nicotnost ocitla v těsné blízkosti tohoto krásného a silného tvora, uprostřed jeho přirozeného prostředí. Mé pocity ani jeho vrčení nejde slovy popsat. Nádhera, nádhera a nádhera. Cítím, jak se culím.

Průvodce na nás mrkne a dává jasným gestem pokyn k ústupu. Jdeme. Okamžitě Kačce ukazuji svůj úlovek. "Hezkýýý" září šťastná za mě. Vyrážíme na cestu zpět. Jdeme sotva půl hodinky, když nás zdejší prales přesvědčí o svém přídomku, deštný. Zažíváme opravdový tropický liják. Kačka se statečně snaží udržet botasky čisté. To se daří ale jen chvíli. Pak už nemá cenu řešit jestli šlape do bláta a nebo do kaluže. Z cesty se stává potok a tak se hrne vpřed a já, jdoucí za ní se bavím pohledem na botasky šplouchající ve vodě, ve svižném tempu Katčiných kroků. Škoda že tak lije a že nemám GoPro, byli by to krásné záběry opravdu drsného testu. Jak už to bývá, pršet přestává ve chvíli když dorážíme k autu.

Necháme se přivést až k autu, kde se rychle převlékáme do suchého a protože máme hlad jako vlci, vyrážíme do osvědčené hospůdky. Doráží i Borek a tak společně povečeříme a u pivka se vzájemně dělíme o dnešní zážitky. Kolem osmé přichází obrovský chlap s domorodými bubny a začíná všechny přítomné bavit hrou a zpěvem. Nebyl bych to já, abych se jako bubeník amatér nepřidal. Za chvíli už hrají všichni kdo se dostali k bubnu. Hudba bez tance by byla poloviční zábava a tak si s Borkem zabubnujeme i zatančíme se zdejšími děvčaty. Kačka se může potrhat smíchy z našich kreací a tak se ujme role fotografa.

Den nabitý zážitky, završený pohodovou zábavou. Až příchod k autu, nám připomíná, že ráno budeme pokračovat v řešení naší komplikace.

8.11.2014

Hned ráno kontrolujeme emaily. Kromě odpovědí z Čech, nám nikdo nenapsal. Co budeme dělat? Moc na výběr nemáme. Rozhodujeme se pokračovat dál a přizpůsobit cestu a trasu podle toho, jak se nám bude dostávat informací. Je v celku jedno jestli se budeme vracet například do Nairobi z Kisoro a nebo z Tanzánie. Jedeme do Rwandy!

 

Je s podivem, že i přesto, že je Uganda v celku civilizovanou zemí, je zde problém s elektrickou energií. Prvních několik desítek kilometrů jsme jeli v naprosté tmě. Necítili jsme se však nijak ohroženi. Uganda stejně jako Keňa mile překvapuje. Lidé jsou zde z větší části civilizovaní a to platí i mimo větší města. Není problém se domluvit anglicky a nabídka služeb převyšuje naše očekávání. Sehnat internet tu je stejně snadné, jako si koupit za dobré peníze, dobré jídlo. Ačkoliv je Kampala hlavním městem je řešena trochu chaoticky a tak orientace v ní je nejen zpočátku náročnější. Venkov naopak překvapuje z větší části pořádkem a hlavně všude vidíme cihlové domky což působí opravdu více civilizovaně než proutěné chatrče. Když pak využíváme služeb v turismu, trek na gorily, i tady vše funguje jak má a lidi z branže jsou naprosto profesionální.

Lidé jsou zde přátelští, mají smysl pro humor a nesnaží se šidit. Nežebrají. Nesmíte však narazit na dva debily jako my. Díky takovým pitomcům se může názor na tuhle fajnovou zemi rychle změnit. My jej neměníme. Uganda předčila naše očekávání a jsme rádi že jsme ji krátce navštívili. Těm dvěma přejeme dopadení, kriminál a nebo ať je rovnou popraví. Přijde Vám to drsné až přehnané? Nám ne, my jsme byli v tom autě když to přiletělo.