Rwanda - test na ebolu, abazungu a čistá země

rw
10. listopadu 2014

8.11.2014

Hraniční přechod do Rwandy je od Kisoro jen osm kilometrů, takže jsme tam během chvilky. Kluci na Ugandské straně mají s formalitami trošku zmatky a jako potvrzení, že jsme zapsáni v knize dostáváme nesmyslné a šíleně vypadající kousky papíru, které už nikdo nechce vidět.

"Pojďte ven a tady se zapište" oznamuje nám voják u závory do Rwandy. Vylézáme z auta a míříme do malé budky za závorou, kde na nás čeká další voják. Před budkou se vyskytuje korpulentní dáma v bílém a s rukavicemi. Ve chvíli kdy se k ní přiblížíme, namíří svou ruku a v ní cosi na můj obličej. "Co děláš, ty vole" leknu se a rukou tu její prudce odrazím stranou. "Co máš za problém?" vykřikne na mě voják a už se k nám řítí. "Co to je?" ptám se a odrážím další pokus dámy v bílém. "To je kontrola!" vysvětluje mi voják. "To ti změří teplotu. Jestli nemáš ebolu" doplňuje postupně podstatné informace, díky jejichž absenci jsem dámě nemluvící anglicky ten teploměr málem vyrazil z ruky. "A to jako takhle poznáš, že nemám ebolu jo?" nezdá se mi zjištění její přítomnosti tak snadné. "To ne, ale horečka je prvotní příznak. Pokud budeš mít horečku, pošleme tě na další vyšetření" vysvětluje voják a tak se tedy nechávám od dámy zkontrolovat. Přístroj namíří na mé čelo a po vteřině se na displeji opravdu ukazuje teplota 36,6°C. "Vidíš, máš normální teplotu. Jsi OK!" ukazuje mi voják znovu displej. Pokyvuji hlavou a dáma se vrhá na Kačku. "No kdyby to ta buchta aspoň řekla nebo na to upozornili a ne že ti tady něco namíří do očí" komentuje během kontroly Kačka předchozí situaci a až následné uvedení do obrazu. Raději nekomentuji, přikyvuji hlavou na souhlas a už vyplňuji nesmyslné informace do policejního sešitu. Imigrační a celní probíhá rychle a oceňujeme ten moudrý nápad dát okénka hned vedle sebe. Moc už se nám nelíbí to jak si úředníci mezi sebou povídají v jejich jazyce abychom jim nerozuměli a blbě se chechtají, čímž nám dokazují, že tématem jejich zábavy jsme my. Kontrujeme a vedeme také diskuzi v češtině. Úspěšně je tak dostáváme do rozpaků.

Jako první cíl naší cesty ve Rwandě máme naplánovanou projížďku okolo nedalekých jezer. Bojíme se ale špatné cesty, která by nemusela prospívat našemu sklu. I s angličtinou je to tu o poznání horší a tak se cestu dozvídáme asi až na desátý pokus. Odměnou nám je ale krásně uválcovaná štěrkohliněná cesta a tak vyrážíme. Hned od začátku se nám nabízí nádherné výhledy, které nám spíše než africkou krajinu připomínají Nový Zéland. Ve vesničkách na nás všichni civí, jak kdyby nikdy neviděli bílého. Některá děcka před námi utíkají, jiné se snaží běžet za autem. Jedni křičí hello a zběsile mávají a druhé křičí "abazungu" o čemž se domníváme že je zdejší pozdrav. Naše mapa není příliš podrobná a zdejší si s cestou nejsou také zrovna jisti a tak vždy odbočujeme spíše instinktivně. Po celo odpoledním toulání se nakonec prokličkujeme zpět na hlavní.

Přijíždíme do prvního většího města do Ruhengeri. Jdeme se podívat do obchodu kolik zde co stojí, abychom věděli kolik vybrat z bankomatu. Dává se s námi do řeči mladý sympaťák, který nám prozrazuje ceny neb na regálech nejsou nikde uvedeny. Vyptává se odkud jsme, kam jedeme a podobně. My se ho rovnou ptáme na slovo, kterým na nás pokřikovali děcka u jezer. "No to je tak. Já jsem černý a vy..." odmlčí se. "My jsme bílý" pomáhám mu a začínám se smát. "No ono to je, víš takový trošku rasistický" dodává sympaťák a kouká kolem jak kdyby prozrazoval vojenské tajemství. "Jako že jsme bílý držky? Hanlivě?" upřesňuji jeho vysvětlení a překlad. "No tak něco" a je mu trapně za děcka, co to na nás křičeli. "To je v pohodě. Vždyť jsme bílý" a ujišťuji jej, že nám to zas tak strašný nepřišlo. Prostě dětská upřímnost. Vybíráme z ATM a tankujeme. Od obsluhy na pumpě zjišťujeme kde sídlí policie a vydáváme se tam dotázat na nocleh. Trošku si upravíme příběh, že sklo nám rozbili až tady ve Rwandě a zabírá to. Můžeme spát v areálu poblíž policejní stanice. Protože jsme vyprahlý jak silnice, vyrážíme do města na ochutnávku zdejších piv. Po krátkém průzkumu terénu zapadáme do jedné pěkné hospůdky a nabídkou jsme nadšeni. Mají hned několik druhů zdejších piv a navíc ve třech velikostech. Samozřejmě, že objednáváme BIG, což je třičtvrtě litrová láhev. Wau! Po třech pivech a pytlíku oříšků jdeme na kutě. Na policejní stanici je klid a po pivní ukolébavce okamžitě usínáme.

9.11.2014

Ráno nás probouzí sluníčko. Hned vyskočíme a jdeme balit. Před policejní stanici přivádějí deset borců v železech. "Wau, asi výtržníci sobotní noci." komentuji ten strašidelný pohled, připomínající spíše americký film. Když odjíždíme, zahlédneme zadržené v železech klečet před vchodem do služebny. Tady si policie asi umí zjednat respekt. Jestlipak už mají ty naše "kamarády" v Ugandě?

 Cesta do hlavního města Kigali vede přes hory a tak se nám nabízejí krásné výhledy. Občas stavíme. Na čumendu, na fotku. Občas na nás pokřikují děcka to slovo které už známe. Někdy je v tom jen ta dětská upřímnost. Někdy v tom však začínáme cítit i něco jiného a když se k tomu přidají natažené dlaně, je nám jasné, že se o pozdrav nejedná. Vždycky se snažíme naučit pár základních slovíček v dané zemi. Tady si nejsme jisti, že jsme rádi že tohle slovo známe.

Je neděle a tak si slibujeme, že uvidíme v Kigali tradiční trhy, na které všichni upozorňují. Nechceme se spokojit s moderním pojetím trhů v centru, tedy s prodejem džínsů, falešných značkových brýlí a hodinek, a tak vyrážíme do místa které nám všichni doporučují. To co na nás čeká je jedním slovem masakr. Hlava na hlavě, není kde zaparkovat a tak se snažíme využít parkoviště sousedícího hotelu. I tady je nášlap a samozřejmě naše auto okamžitě poutá pozornost. "No tě prdel" okomentuji jak jsme v mžiku obklopeni tlupou kdejakých naháněčů, prodejců a rádoby pomocníků. Nejde couvnout, nejde popojet neb jsou úplně všude. Nakonec, ale úspěšně parkuji a dokonce i postupně vylézáme z auta. "Tady je auto v bezpečí" oznamuje mi borec se samopalem. Něco jako ostraha objektu. "Ok" ukazuji na něj palcem jedničku a doufám, že to myslí vážně. Vyrážíme směr trh a okolo nás je tlupa zdejších, jenž nám dělají doprovod. "Mají tu jen zeleninu a tamhle zas nějaký hadry" hodnotím trh při pohledu z terasy kde trhy pokračují. "Asi radši půjdeme" navrhuje Kačka a je poznat, že se necítí zrovna nejlépe v obležení domorodců, kteří pořád pokřikují. Uděláme ještě malé kolečko, ale je fakt, že není o co stát a tak míříme zpět k autu. Několikrát samozřejmě zaslechneme ono nám již dobře známé slůvko. Snažíme se jej ignorovat, až ke mě přijde jeden takový umaštěný týpek a s úsměvem na mě vyhrkne "hey abazungu, dej mi prachy". "Di do prdele! Negře!" reaguji podrážděně a abych překonal jazykovou bariéru, dávám mu jasně najevo svůj postoj vztyčeným prostředníkem. "Ha ha fuck off" ozve se z tlupy okolo nás a umaštěný týpek stojí jako opařený. Úsměv mu ale zůstává, zjevně se mi jazykovou bariéru překonat nepodařilo. Nepochopil. "Já chápu, že jsme tady teď jediný bílý, ale to snad neznamená, že tohle na nás budou řvát. Tohle už nejsou děti" snažím se nahlas omluvit sám sobě za předchozí reakci. Je fakt, že když vím co mi říkají, vadí mi to.

Cestou do centra si nacházíme levný hotel. Zajíždíme do centra. Teda na dotaz centrum tady nikdo nereaguje. Není to jak v Evropě, že uprostřed města je kašna nebo náměstí a to je centrum. Tady je centrum dost široký pojem a v centru samotného centra pak vlastně nic není. Tady mají alespoň slušně zásobený supermarket v podzemí a tak nakoupíme dobroty na večer. Jsme nadšeni z možnosti koupit si slané pečivo, tvrdý sýr a nebo vepřovou uzeninu. "Dneska si uděláme hody" hodnotím košík plný dobrot a už se těším na večer. Při placení zaslechnu od pokladní ono známé slůvko, kterak si jej zabrumlá pod fousy, otočí se ode mne a částku k zaplacení mi pouze ukáže prstem na displeji. "Co to doprdele je?! To jsme prašivý? Já tu utrácím peníze a ona se ke mě otočí zády?" čertím se v češtině nahlas, šokován chováním dotyčné.

Protože se náš hotýlek nachází na okraji muslimské čtvrti, jenž je také v Kigali vyhlášená vyrážíme odpoledne na průzkum. Nacházíme místo s možností připojení k netu, kterého využíváme a na rychlo zařizujeme pár nezbytností a plánujeme zítřek.

Večer už nás čeká po koupeli hostina a shlédnutí Bony a klid 2, které jsme si v Kampale stáhli do pc. No upřímně. Dobroty byli o poznání lepší než film. A dopřáli jsme si vepřový uprostřed muslimské čtvrti ;o)

10.11.2014

Hned po probuzení pakujeme a míříme na rychlou prohlídku města. U stolu,  jenž byl ještě včera recepcí hotelu nikdo není a tak nemáme komu zaplatit. "Peníze na pokoji a nebo tady na stole nechávat nebudu" rozhoduji rázně a odjíždíme bez placení. Mám však v úmyslu se vrátit později. Postupně navštěvujeme významná místa ve městě. Memoriál genocidy, která je nehezkým obdobím v historii země, nacházíme samotné centrum, jenž je vlastně jen nevýrazný kruhový objezd a několik pěkných parků. Co se nám na městě a na Rwandě jako takové opravdu líbí, je všude přítomná čistota. Když míjíme parlament napadá nás jej navštívit. "Kam jedete?" ptá se nás ostraha. "Jedeme za prezidentem, máme s ním domluvenou schůzku" dělám si legraci. Ostraha to ale bere jako fakt, zapíše si mne do knihy návštěv a jsme vpuštěni do areálu. Budova je to v celku nehezká. Takový nepovedený panelák, ale vedle zahlédneme vstup do jednacího sálu senátu. "Zkusíme to?" mrkám na Kačku. "Jasně, jdeme až k prezidentovi" dělá si legraci a souhlasí s nápadem jít se podívat dovnitř. Všude je otevřeno a tak procházíme. V klidu si místnost vyfotím, uděláme i jedno foto s krtečkem a jdeme zpět. "Ahoj, co tady děláte?" ptá se nás sympaťák v předsálí. "Ahoj, rádi bychom navštívili prezidenta" odpovídám pohotově. "No, to nevím jestli půjde. Ale zatím Vám můžu ukázat kde zasedá náš senát" a ukazuje směrem odkud jsme přišli. "Jo to už víme jak vypadá. Když by jsi se spíše mohl zeptat na toho prezidenta" nedávám pokoj se šíleným nápadem. "Ok, vydržte. Zavolám kolegovi" odpoví a zmizí v kanceláři. Není to ani půl minuty a objevuje se další sympaťák v kravatě. "Ahoj, já jsem z prezidentské kanceláře. Prý by jste chtěli navštívit prezidenta" ptá se a rovnou ukazuje směrem k východu. "No pokud by to šlo..." nechávám se překvapit co bude následovat. "Pojďte se mnou a uvidíme co se s tím dá dělat", prohlásí a vede nás do vedlejší budovy, kde je jasně napsáno "Kancelář prezidenta". Přijdeme k sympaťákovi v kravatě do kanceláře. "A kdo vlastně jste a co mu chcete", přichází logická otázka. "No my jsme z České republiky a cestujeme kolem světa. Rozhodli jsme se navštívit i Vaši zemi a pokud bychom se mohli jen krátce sejít s prezidentem, rádi bychom mu předali nějaké dárky a pořídili s ním fotku. Rádi bychom Vaši zemi přiblížili lidem u nás", vysvětluji pomalu a s klidem a sympaťáka to evidentně zaujalo. Někam volá. "Co by si mu chtěl jako dát? Já mám v kapse jen pár bonbónů" kulí na mě oči Kačka. "Já mám v kapse rybičku" mrkám na ní a myšlenka předat mu tuhle českou klasiku se mi hooodně líbí. "A když to nebude stačit, dáme mu nějaký ten bonbón" dělám si legraci. Sympaťák dotelefonoval. "Prezident má teď nějakou schůzku. A na odpoledne má také již nějaký program. Jak dlouho se zdržíte?" ptá se nás s naprostou vážností. "Dneska odjíždíme" konstatuji skutečnost. "To je škoda. Nevím jestli zítra, ale pozítří by se tam možná nějaká chvilka našla" reaguje na mou odpověď. Nejsem si zcela jist, zdali by nám pozítří nesdělil to samé. Ale co, zkusili jsme se zeptat. "No to se nedá nic dělat. Tak snad příště", mrkám na sympaťáka a zvedáme se k odchodu. "Je mi to líto. Příště raději zavolejte dopředu." podává mi ruku a loučí se s námi. "Ok, příště zavolám s předstihem" potřeseme si pravicí a loučíme se. "Jak se Vám vlastně líbilo ve Rwandě?" dotáže se ještě sympaťák. Podíváme se s Kačkou na sebe. "No víš, jsme abazungu. Lidi na nás divně koukají, nechtějí s námi mluvit anglicky a v restauraci musíme dlouho čekat" odpovídám ve stručnosti naší zkušenost. "To je mi líto" odpovídá sympaťák. "Pokud s Vámi nemluví někdo anglicky, je to hlupák. Zkuste se bavit spíše s lidmi co vypadají víc intelektuálně" dává doporučení a loučí se s námi ve dveřích.

"To je pěkný. Člověk z kanceláře prezidenta, nám řekne, že polovina národa jsou pitomci" překládám si jeho reakci na naší zkušenost. "Myslíš, že by nás fakt pustili až k prezidentovi?" ptá se mě Kačka, šokovaná z toho kam až jsme se dostali. "Nevím, možná. Příště zavoláme dopředu" dělám si legraci a míříme k autu.

Krátce ještě zajedeme do města a dáme si pozdní snídani. I tady zažíváme přehlížení obsluhou a máme důvodné podezření, že je to pro barvu naší pleti. Už už vyjíždíme z města když si vzpomenu, že jsme nezaplatili v hotelu. "A nevyprdneme se na ně? Stejně jsme pro ně jen abazungu" navrhuje Kačka, otrávená z přístupu některých lidí ve Rwandě. "Ne. Jedeme zaplatit. Přece nebudeme dělat ostudu. Pak si řeknou, byli tady nějaký Češi a ujeli bez placení. Ne my jsme lepší než oni", mrkám na Kačku a obracím zpět k hotelu. "Máš pravdu, nejsme žádný svině. Spali jsme tam, spali. Tak jim ty peníze náleží", vyhodnocuje a souhlasí. A teď se přiznejte. Kolik z Vás si myslelo, že už se nevrátíme zaplatit? No upřímně i já jsme měl menší vnitřní boj. Přeci jen když Vás dobrá čtvrtka lidí oslovuje "bílá tlamo" a čeká jen peníze, nemáte moc v úmyslu chovat se jinak. A není to jen gesto. Prostě to beru jako slušnost, zaplatit za službu, kterou jsem využil. Tečka.

Celá Rwanda má zhruba tři sta kilometrů, takže její přejezd je otázka hodin než dní. Určitě by se tu dalo strávit více času a dát všem prostor vylepšit si pověst co se chování k nám týká. Nevíme však jak je to s odpověďmi ohledně našeho okna a tak pospícháme do Tanzánie,kde se rozhodneme jak a kam budeme pokračovat.

Začíná pršet a v jedné vesničce proti nám vybíhá policista. "Co zas chcete kluci." komentuji policejní kontrolu sám pro sebe. Stahuji okénko a zdravím. "Řidičák" řekne stručně policajt. Nechce se mi v dešti vylézat a hledat na zadním sedadle mezinárodní řidičák a tak mě napadá udělat si z něj legraci a dávám mu český. Bere jej a odnáší k policejnímu autu na druhé straně silnice. "Jsem zvědav co si v něm přečte." dělám si legraci a čekám na reakci. Policajt si žádá mou přítomnost u jejich auta. "Jel si rychle a tak tady máš blok na pokutu. Až ji zaplatíš v bance, můžeš se vrátit pro řidičák." oznamuje mi stručně policajt v autě, zatím co já stojím na dešti a doslova čumím jak opařený. "Co, cože? pokutu. Rychlost? Co je to za blbost?" nechápu která bije. "Tady je obec a ty si jel rychle." odpoví stručně policajt a podává mi znovu bloček. "Ne, to není možné. Jel jsem pomalu. Tady nikde nebyla cedule." snažím se bránit. Opravdu jsem nejel rychle a rozhodně jsem si nebyl vědom svého přestupku. Policajt se nehodlá se mnou dál bavit a zavírá okénko. Jeho kolega něco podotkne v jejich jazyce a co myslíte, že zaslechnu. Abazungu. Vjedou do mě všichni čerti. "Doprdele já jsem nejel rychle! Co to je? Kde je ta cedule?" začínám se bránit. "Nemám peníze na pokutu. Pojď se podívat na moje sklo." a tahám policajta z auta. Detailně mu popíši kterak mi rozbili sklo a opět jen upravuji příběh v tom, že se to stalo až tady ve Rwandě. Zabírá to. Snažím se to hrát na nedostatek peněz a nezmiňuji, že jsem rozuměl jeho kolegovi jeho narážku na moji barvu. "To je mi líto, ale už jsem to napsal. Teď s tím už nic neudělám. Jedině, že by si dojel za mým šéfem." dodává. Beru bloček, jméno šéfa, stručný popis kde sídlí a vyrážíme za ním. Policejní stanici najdeme záhy, šéf však není. Naštěstí to na stanici popletou a místo šéfa zdejší stanice mi dávají na telefon policejního šéfa celé východní Rwandy. Ten je naštěstí rozumný a pokud si prý napíši žádost o prominutí, bude mi prominuto. Než stihnu dopsat žádost, přijíždí policajt s mým řidičákem. Snažím se nedávat na sobě znát překvapení, že je to tak snadné, ale fakt jsem v šoku. Musel jsem být hodně přesvědčivý. Pravda je taková, že pokud jsem udělal přestupek, nebylo to úmyslně. "Pro tentokrát tomu druhýmu promíjím toho abazungu." zlehčuji prominutou pokutu a míříme dál k hranicím s Tanzánií.

Vedeme vášnivou diskuzi na téma rasismus a naše aktuální zkušenost, když nás staví slečně v uniformě. "Doufám, že si zase nejel rychle." dobírá si mě Kačka. "Kde máte razítka z imigračního?" ptá se slečna. "Cože? třeštím na ni oči. "No musíte zpátky, asi kilometr. Tam je imigrační. Musíte dostat výstupní razítko" oznamuje slečna a ukazuje směrem zpět. Otáčíme a dostáváme záchvat smíchu. "Ty brďo tak mi projedeme hranice bez povšimnutí kohokoliv. A pak že oranžová bude poutat pozornost" nemůžu pochopit jak se nám to mohlo povést. Povedlo.

Aby rozloučení se Rwandou nevyšlo z normálu jenž jsme zažívali během pobytu v ní. Dává nám imigrační oficír najevo svou nadřazenost a snaží se nás buzerovat. U toho všeho se náramně s kolegou baví a abazungy se to vzduchem jenom hemží. Opět kontrujeme českým komentářem, včetně peprnosti, kterou čeština nabízí. Naštěstí to netrvá dlouho. Slečna má radost z výstupních razítek a tak vyrážíme směr Tanzánie.

 

Věděli jsme o Rwandě, že je to země kde jsou zapovězeny mikrotenové pytlíky. Nikdo nás nekontroloval, nikdo je neřešil a naopak hned v první vesničce jsme viděli prodej rajčat balených v mikrotenu. V každém případě, je nutné říci, že je Rwanda na první i na druhý pohled čistá země. Nejen, že tu nepoletují zmíněné igelitové pytle, ale celkově se tu dbá na pořádek. Je jedno jestli se jedná o moderní stavbu a nebo domek z hlíny. Před všemi je zameteno a poklizeno. To se nám strašně moc líbí. Ve městech funguje celkem slušná nabídka služeb i zboží.

Bohužel nás ale Rwanda přinutila k zamyšlení na téma rasismus. Je to zajímavá zkušenost a ve finále jsme za ni rádi. Možná byla pouze chyba ve znalosti jednoho slovíčka. Obávám se, že pravidlo "lepší nevědět" zde není na místě. To jedno slovíčko nás spíše jen utvrzovalo, že nejsme domýšlivý, ale že to chápeme dobře. Je rozdíl v dětské vyjevenosti a v opovržení dospělého.  V každém případě se vždy jednalo pouze o slovní komentáře a nebo odmítavé a opovrhující chování. Nikdy jsme se necítili v ohrožení a nebo napadeni. Je zajímavé, jak moc se může změnit chování lidí překročením pomyslné čáry na mapě, které se říká hranice. Ale o tom už jsme se přesvědčili několikrát. Možná jsme jen zaujatí, snad. Snad to chce jen čas, aby když jim nesmrdí naše dolary, jsme jim nesmrděli i my.

Rwanda
Rwanda
Rwanda - jezero
Rwanda
Rwanda
Rwanda
Rwanda - Ruhengeri
Rwanda
Rwanda - Kigali
Rwanda - Kigali
Rwanda - Kigali
Rwanda - Kigali
Rwanda - Kigali
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit