Tanzánie - rozseklá holeň, Serengeti a Lihuluku
10.11.2014
Po přejezdu zhruba jednoho kilometru hraničního pásma, přijíždíme k tanzanské hranici. Staví se tu zcela nový přechod. Snad poprvé není na území mezi hranicemi tankodrom, ale krásná nová asfaltka. Oficíři okamžitě vtipkují a vše funguje jak má. Zatím co já vyřizuji víza a karnet, Kačka se rozhoduje využít nově vybudovaného zázemí. Bohužel záchodky ještě nefungují a tak jí dělníci posílají do příšerných kadibudek. Protože si nedokázali odpustit posměšné poznámky a komentáře v jejich jazyce, je Kačka hodně rozladěná. "Už nechci být v Africe!" oznamuje mi ihned po svém příchodu. "Jak to, co se stalo?" zjišťuji příčinu tohoto tvrzení. "Ve Rwandě jsou rasisti a tady idioti. Mají prdel z toho, že chci jít na záchod. Nemůžu za to, že oni chodí do křoví. Jsou to fakt hrozný debilové." rozčiluje se nad chováním stavebníků, jejichž posmívání právě čelila. "Ser na ně. Bude hůř", snažím se odlehčit situaci. Odbaveni jsme opravdu za chvíli a tak vyrážíme do Tanzánie.
Bohužel jak už je v Africe zvykem, začátek silnice za přechodem není žádný zázrak a tak se střídá slušná asfaltka s neslušnými dírami. Vesničky a městečka, která na mapě vypadají jako větší kde by mohl být nějaký obchod, pumpa a nebo ATM, jsou ve finále tak malá, že je mnohdy nestihneme ani postřehnout. Přichází večer, nikde žádné vhodné místo na parkování a tak se dotazujeme policistů u jedné kontroly se závorou, zdali můžeme přespat vedle jejich stanice. "Nechte to tady u závory. My jsme tu pořád a v noci už nebude žádný provoz", ukazuje mi policajt místo před závorou. Parkujeme, přestavujeme na hotelovou úpravu a zkoušíme v přilehlé vesničce sehnat něco k jídlu. Lidi jsou fajn, nikdo nás neoznačuje jako bílé huby, ale má to jiný háček. Nemáme tanzanské peníze a za dolar nám nikdo nechce nic prodat. "Tak jdeme spát hladový. Však ono nám to prospěje", dělá si legraci Kačka, která má již o poznání lepší náladu díky výrazně přátelštějšímu chování zdejších.
11.11.2014
Ráno projíždíme několik městeček, než najdeme konečně jedno s funkčním bankomatem. Máme peníze a tak si konečně můžeme koupit něco k jídlu. V témže městě se tedy vydáváme na průzkum a dáváme si poctivý kuřecí vývar s půlkou kuřete.
Když v podvečer dojíždíme před město Mwenza, staví nás policejní kontrola, kterých je tu požehnaně. Protože se tady jezdí vlevo, vždycky přijde policajt ze strany od Kačky. "Ahoj, jak se máte?" začíná policajtka zdvořilostně. "Co to máte se sklem?" ptá se a už se zkouší rukou dotknout rozbitého předního skla. "Nedotýkej se toho!" zařvu abych zastavil její blbý nápad. "S tím tady nemůžeš jezdit. Za to je pokuta", pouští se do mě policajtka, dotčená tím, že jsem zvýšil hlas. "Sorry, ale pokutu platit nebudu. Nemůžu za to, že mi to nějak debil rozbil kamenem a není tady servis. Právě jedeme do hlavního města, sehnat nějakou pomoc", snažím se jí vysvětlit, že její chuť nás pokutovat je nesmysl. "A máš report o tom, že ti to rozbili?" ptá se od pohledu nepříjemná policajtka. "Ne nemám. Policajt co to řešil si to napsal do sešitu a mě žádný dokument nevystavil", snažím se ji to vysvětlit v klidu. "No tak to ti musím dát pokutu", štěkne po mě policajtka a otevírá blok. "Ne nic platit nebudu!" štěknu pro změnu já na policajtku. "Asi co mám dělat? Není tady servis na tuhle značku abych to opravil. Víš jakej je problém sehnat nový sklo? Myslíš, že to tam mám pro parádu?" snažím se vášnivě argumentovat aby pochopila, že pokuta mi sklo neopraví. "Jeď" mávne rukou a otočí se zády. Nečekám než si to rozmyslí a jedu.
Projedeme městem a po pár kilometrech zajedeme do dvora jedné restaurace. Domlouváme se s provozním na možnosti tam strávit dnešní noc, za útratu v restauraci. Souhlasí a my jsme rádi. Máme hlad jak vlci a tak jim i rádi uděláme kšeft. Dáváme si čerstvě grilované kuře a hranolky. K tomu výborně vychlazené pivko a užíváme si krásný a pohodový večer.
Po jídle a pití, když už se i restaurace zavírá se odebíráme na kutě. "Já si ještě skočím na záchod" oznamuje Kačka a mizí ve tmě, směrem k restauraci. Po pár minutách se vrátí a roztřeseným hlasem mi oznamuje, "hlavně se nelekej, něco ti ukážu". Tenhle její tón znám a tak ve mě hrklo. "Co se stalo?" křiknu a posvítím na nohu kterou mi ukazuje. Rozbité koleno a rozseklá holeň, ze které se valí proudem krev. "Ježiš, co si dělala?!?" snažím se zjistit co se stalo. "Tamhle jsem přehlédla kanál, šlápla do prázdna a spadla do něj" oznamuje mi celá bledá Kačka a je vidět, že jí není fajn. "Ty seš trubka viď!" pustím se do ní. "To je to tvoje chození po tmě! Ještě že tu máme milion baterek. Je ti blbě co?" nadávám, ale jen na oko. Bolí mě to za ní a hlavně vidím, že se dlouho neudrží."Nech toho. Točí se mi hlava" začíná natahovat. Rychle ji posadím do auta a jdu si hrát na doktora. Desinfekce od Rudolfa Jelínka je první po otření krve. "Ááááuuu to štípe!" zakřičí Kačka. "Drž. Je to nutný!" držím ji nohu a otírám i odřené koleno. Přelepím ránu náplastí a nechávám ji ať si lehne s nohama nahoru. Dneska už ji týrat nebudu. Ráno ji to vyfotím, ať vidí, že by to sneslo klidně dva stehy. Ach jo ta moje trumpeta, říkám si v duchu a jsem rád, že jí je už líp.
12.11.2014
Ráno Kačce přebalím ránu, opětovně desinfikuji Rudolfem a dokumentuji. Dnes bychom chtěli dojet až do NP Serengeti. Protože nás zastaví ještě několik policejních hlídek a všichni mají problém se sklem, rozhodujeme se ve městě Bunda, kde tankujeme a kupujeme proviant, požádat o vystavení reportu od zdejších policistů. Zapíšou si vše do knihy a bez problémů nám utrhnou kus papíru na němž je číslo zápisu, datum a nic neříkající razítko. "To jsem zvědav, jestli tohle pomůže" třeštím oči na cár papíru a jedeme směr k bráně NP. Bránu nacházíme až na potřetí, neb je naprosto neoznačená a schována mezi stromy. Ačkoliv se jedná o jeden z nejznámějších NP v Africe vůbec, je to k zamyšlení. Při zápisu do knihy návštěv, vidím české jméno o řádek výše. "Hele nějací Češi před námi", oznamuji Kačce své zjištění. Vyrážíme na safari!
Skupinku čtyř Čechů v pronajatém autě dojíždíme asi za půl hodinky a tak se dáváme na chvíli do řeči. "Třeba se potkáme večer v kempu", loučíme se a těšíme se na opětovné setkání.
Serengeti nás nenechají pochybovat o své jedinečnosti a hned nás odměňují skupinkou tří lvů. Je to nádhera. "Tohle se mi neomrzí" rozplývám se nad pózující tlupou. Jedeme do centra parku, kde je největší koncentrace zvěře, když se za stromy před námi objevuje obrovský oblak prachu. "Co to je?" ptá se nahlas Kačka v očekávání, co bude za zatáčkou. "Asi jen větrný vír. Takový to tornádo co se hodí po cestě" nevěnuji tomu zvláštní pozornost a po očku sleduji cestu a po druhém očku okolí a případný objekt k focení. Když ale projedeme zmiňovanou zatáčku, vytřeštíme oba oči. Sundávám nohu z plynu a zastavuji. "Ty vole těch je" je celý můj komentář, na který se zmohu. V Keni jsme si mysleli, že vidíme migraci pakoňů kde nám cestu přebíhala tisícovka. Tady přes cestu a kolem ní nebylo nic jiného než jen prach a v něm nikde nekončící stádo. Pomalu projíždíme, když nám dají na chvíli prostor a kocháme se tou ohromnou masou a dusotem jejich kopyt. Dohromady nám trvá čtyři kilometry než celé stádo projedeme a cesta je opět volná. "Tak tomu říkám hromada stejků. Těch bylo tak dvacet tisíc" odhaduji množství, které se nám podařilo spatřit.
Jen co je cesta volná přidáváme plyn abychom se dostali co nejrychleji k našemu cíly a to je jezero hrochů, jenž jsem před lety navštívil. Chvilku jedeme a kolem není ani živáčka, když najednou Kačka vykřikne, "Slon! obrovskej slon!". Nevím kam jsem koukal, ale prostě jsem ho přehlédl. Rychle brzdím a hodláme využít krásné příležitosti k focení, neb stojí přímo u cesty. Naše rychlé zastavení a oblak prachu co způsobujeme se mu však zjevně nelíbí a tak začne mávat ušima, hrabat nohou a výhružně zvedne chobot. "Radši jeď. Ten je nějakej nasranej" hodnotí jeho chování Kačka. Já se chci ohlédnout a jak se otáčím sjede mi noha z pedálu a chcípne motor. Jenže to slona nezajímá a udělá rychlý pohyb k nám. "Jeď! Běží na nás" zakřičí Kačka a radši se ani nedívá směrem k slonovi. "Foť ho!" křiknu pro změnu na Kačku a startuji. Žádné drama v podobě nastartování až na třetí pokus se nekoná. OKI chytne na poprvé a popojetí o deset metrů slona uspokojí a zastaví zastrašovací manévry. "Uff, máš ho?" ptám se na pořízení fotky toho krasavce. "Jo něco mám, ale příště nech běžet motor. Bude to lepší" neodpustí si rýpnout Kačka.
Vybíráme první ze čtyř kempů a po výborné večeři se kocháme západem slunce v kombinaci s bouřkou, která je od nás naštěstí dost daleko. Rudolf již není používán jako desinfekce holeně a tak nám zpříjemňuje večer ;o)
13.11.2014
Jak je na safari zvykem, stáváme brzy abychom viděli co nejvíce. A okamžitou odměnou po vyjetí z kempu je pro nás lví rodinka.Mláďata, samice a starý samec. "Jé hele vlasatej lev" vykřiknu radostně a už jej beru do záběru. Ale asi nemá náladu se po ránu fotit a tak se nám po chvilce ztrácí v křoví. I když pospícháme k jezeru hrochů, musíme si počkat. Přes cestu se nám rozhodla přejít asi třiceti členná skupinka slonů. Ale takové zdržení se dá opravdu snést. Po dvacetiminutové promenádě slonů a další půlhodině jízdy dorážíme k jezírku s hrochy. "Wau těch tady je", je nadšená Kačka pohledem na jezero plné hrochů. "Kolik jich tu může být" snaží se zprvu odhadnout a nakonec i spočítat. Výsledek je neurčitý, ale blíží se stovce. Dobrou hodinku se vydržíme kochat tím jak se ve vodě válí, pošťuchují, chvilkami perou a taky se nám naskytne podívaná na hroší sex. Zajímavá podívaná ;o)
Čas se nám rychle krátí a tak od hrochů vyrážíme směr výjezd. Cestou ještě děláme namátkové odbočky a snažíme se zahlédnout a vyfotografovat něco co jsme ještě nestihli. Ale vše z toho co potkáváme, máme vyfoceno snad tisíckrát.
Na hranicích mezi parky Sarengeti a Ngoro Ngoro znovu potkáváme skupinku Čechů. Prima s nimi pokecáme, vybavíme rybičkami a upalujeme dál. Rozhodli jsme se, nekupovat si permit do kráteru Ngoro Ngoro, ale máme v plánu zde ještě strávit noc. Cestou nás chytá pěkný liják a tak si opět užijeme i trošku toho off roadu. Večer a noc trávíme v kempu, ve kterém jsem spal před zhruba dvěma a půl roky. "To je prima, být opět na stejném místě" kochám se pohledem na obrovský strom uprostřed i výhled do kráteru. Večerní idylku nám ale nakonec kazí příchod studené oblačnosti, která skryje výhled do kráteru a zahalí celý kemp.
14.11.2014
Ráno je studené a oproti večeru se příliš nezměnilo. Z výhledu není nic a návštěva kráteru by s viditelností na pár metrů byla k zlosti. "No ještě že jsme oželeli kráter. Musí být asi nadšeni ti co dali za vstup do kráteru dvě stě dolarů a budou rádi, že najdou cestu. Natož aby něco viděli" hodnotím nepovedené počasí a naše včerejší rozhodnutí.
Dodrncáme k bráně, odepíšeme se a pokračujeme rychle do nížiny, kde je o poznání lepší počasí a tepleji. Cestou nemůžeme odolat krámkům s řemeslně vyráběnými suvenýry. "Já bych koupila snad všechno" nemůže si zprvu Kačka vybrat. Musím souhlasit. Spousta krásných věcí za rozumné ceny. Ale jak náš finance, tak hlavně prostor v autě nejsou bez limitu.
Dojíždíme až do města Arusha. Turisticky vyspělé město se spoustou služeb. Podle mapy rychle nacházíme centrum a v jedné kavárně využíváme wifi. Zprávy o skle a možnosti jeho získání žádné. "Hele já cestou viděl nějaký servis, co se jmenoval stejně jak firma co v Nairobi prodává VW. Zkusím se tam zajet zeptat", navrhuji a vyrážím se tam zajet dotázat. Kačka je ráda, že může zatím na pc podrbat se ségrou přes Skype.
Bohužel firma má sice stejné jméno, ale nemá prý vůbec nic společného s tou v Nairobi. Jen náhoda. Ale děvčata zde mi dávají kontakt na zdejšího prodejce a servis VW. Okamžitě tam vyrážím to zkusit. Popojíždím pomalu v koloně k semaforu, který tady plynulosti provozu spíše neprospívá, když ke mě přijede borec na kole a začne mávat rukama, "rychle zastav! Tady! Oheň, hoří ti auto. Vzadu kolo! Problém! Zastav!" V první chvíli ve mě hrklo, ale jak řekl oheň, tak mi bylo jasné odkud vítr vane. "Pokračuj. Ať nespadneš" odseknu a jasným gestem ho posílám pryč. "Hajzl jeden", řeknu si sám pro sebe. To je jasný. Já zastavím, vylezu se podívat a z druhý strany mi někdo zkusí vlézt do auta. Starý trik lapků. Naštěstí mi to docvaklo dřív, než se mohli přidat další komplikace. Ujedu sotva padesát metrů a už mi na auto klepe jiný. "Zastav! Máš problém s kolem vzadu" snaží se mě upozornit na stejný problém jako ten vykuk předtím. Toho já znám, bleskne mi hlavou. Jo jasně, ten stál před tou firmou a už se ke mě hrnul, ale já se dřív zařadil do provozu. "Ssssss" ozve se za mnou. Hned poznávám, že to není zvuk ucházejícího kola, ale pokus se tomu zvuku jen přiblížit. Ty si nedáš pokoj! "Di do prdele! Jasný" vykloním se z okénka a křiknu na toho vobejdu. Okolo znovu projíždí borec na kole. "Ty vole, voni jsou snad domluvený. To jsou parchanti" mluvím nahlas sám se sebou. Zelená končí padá oranžová. Přidám plyn a ještě se narychlo protáhnu křižovatkou. Jak když jsem odbočil do jiného města. V ulici je minimum lidí a skoro žádný provoz. Snadno tak nacházím popisovaný servis a opravdu mají na dvoře VW. Ani si neumíte představit jak je příjemné vidět najednou německý auto. Servisu šéfuje Ind s perfektní angličtinou a hned se mě osobně ujímá. "Dneska už ti neřeknu, ale ráno se stav a budu vědět jestli to sklo seženeme. Oprava by problém nebyl", oznamuje naprosto suveréně. Vůbec si neuvědomuje tu lahodnou melodii pro moje uši. "Jasný ráno jsem tu jak na koni" vyhrknu nadšením a rozloučíme se. To víte, že jsem nohami na zemi, ale dopřejte mi alespoň k bráně ten blažený pocit, že to vyjde. Na ulici už je zase realita a tak se tenhle pocit rychle vytrácí.
Zastavím pře kavárnou kde čeká Kačka. Ani k ní nedojdu a už vidím jak k OKI přibíhají tři frajeři a snaží se jí obout brutálně vyhlížející rezavou botičkou s ostny. Letím ven a už ve dveřích řvu jak lev, "hej zastav, dej to pryč, to je moje auto!". Ten nejmenší z nich rychle protáhne řetěz skrz kovový disk, postaví se před kolo a opře se o blatník. "Dej to dolů! Okamžitě!" křiknu na něj a snažím se tvářit strašně zle. Druhý, vysoký hubeňour v saku, tvářící se jako velitel do mě strčí a říká, "uklidni se. Udělal jsi přestupek a tak dostaneš pokutu". To strčení způsobuje rozruch. Lidi na chodníku se zastavují a čekají co bude následovat. Upřímně, měl jsem co dělat abych do něj taky nestrčil. Pak mě napadla sekera. Ne buď v klidu, buď v klidu. Je jich tu moc. Uklidňuji se a snažím se nic nevyprovokovat. "Proč mám jako dostat pokutu?" snažím se klidněji dotázat velitele. "Stojíš na zákazu zastavení" odpoví stručně a otočí se ke mě bokem. "Leda tak hovno!" zvýším hlas. "Mi ukaž nějakou značku" dožaduji se prokázání přestupku. "Támhle" a ukáže na ceduli za autem. "To je přechod pro chodce, ty vole! Ukaž mi nějakou průkazku. Kdo jsi že mi tady chceš dávat pokutu?" chrlím na něj své požadavky a přecházím do protiútoku. Lidí kolem přibývá, jsem v hloučku asi deseti osob a nevím kdo je kdo. "Hele uklidni se. My jsme z oddělení pro přestupky ve městě" houkne na mě prcek opřený o blatník a už už natahuje ruku aby mě chytil za rameno. "Plesk" švihnu ho přes ruku. "Přestaň se opírat o moje auto!" zvýším hlas a nakročím k němu abych ho přinutil odstoupit. "Klid, klid, klid. Nehádejte se", vstupuje mezi nás mladej kluk s copánky a pouští se do velitele. Není to ani anglicky, ani svahilsky. Něco mezi, takže pochytávám pár slovíček a dochází mi, že se mě kluk jal zastávat. "On je cizinec, nemůže znát předpisy" pochytávám mezi známými a neznámými slovy. "Hele prosím tě, co je jako ten můj přestupek?" ptám se ho po tom co svými argumenty odzbrojil velitele. "Tady je přechod. Tady je čára, která určuje, jak daleko před přechodem můžeš zastavit" ukazuje na čáru přímo pod mým předním kolem. "To si děláte prdel?" otáčím se na velitele. "Stojím na čáře. I kdyby se bralo, že předek auta je za ní, tak je to půl metru. Přechod je o deset metrů dál. Za to mě chceš dávat pokutu?" nevěřím tý absurditě. "Jo je to tak. Snažím se jim vysvětlit, že je to nesmysl" přikyvuje kluk s copánky a drží mezi mnou a velitelem bezpečný odstup. "Pojď se mnou" chytá mě a velitele za ruku mladý sympaťák a snaží se nás táhnout na chodník, mimo dav. Už už se mu chci vysmeknout, když na mě ze dveří kavárny volá Kačka, že jej požádala o pomoc a že je na naší straně. Ok tedy, jdu. Když stojíme stranou, domlouvá veliteli a navrhuje mi, že mi botičku sundají za poloviční sumu, ale bez dokladu. "Nezaplatíš padesát tisíc, ale jen dvacet pět. On to hned sundá, ty přeparkuješ tamhle a je klid" přichází s řešením, se kterým stejně nesouhlasím, ale vědom si bezvýchodnosti situace, nakonec přikyvuji. "Zaplatím, až přeparkuju" kladu si podmínku abych měl alespoň málo navrch nakonec. "Ok" souhlasí velitel a dává signál k odstranění té hrůzy z mého auta.
Sympaťáka poprosila na rychlo Kačka v kavárně, kam se s ním vracím. "Hele a teď mi řekni pravdu. Fakt to jsou oficiální vybírači pokut nebo je to jen trik na turisty?" ptám se ho cestou. "Jo, je to ofiko oddělení. Ale jsou to kurvy a tebe potrápili, protože si turista. Měl si jí tomu prckovi plácnout" dělá si legraci z toho jak jsem toho prcka odpálkoval.
Na doporučení šéfa z VW servisu a potvrzení od sympaťáka, vyrážíme do Masai kempu, který je na kraji města. Je to prima a klidné místo. Navíc tam potkáváme švýcarskou posádku tří terénních aut, kteří také cestují po Africe.
15.11.2014
Je ráno a já jsem jak na trní. Okamžitě vyrážíme do města, do servisu, zjistit jak to vypadá s naším sklem. "Sklo by měli mít v JAR, ale nejsou schopní nám jej sem poslat tak aby bylo pojištěné. Takže bohužel", omlouvá se šéf servisu a nevím jestli je to pravda nebo se chce jen vymluvit. Skutečnost je taková, že sklo nemáme a tak přehodnocujeme náš plán a děláme první razantní změnu v naší trase.
"Vynecháme Zanzibar, Mosambik a Malawi. Jedem rovnou do Zambie. Ušetříme tím prachy na sklo a taky čas, který by nám mohl chybět" rozhoduji o změně a Kačku informace o vynechání návštěvy Zanzibaru rozhodně netěší.Když o tom nad colou v kavárně diskutujeme, přistoupí vysmátý chlapík a říká "ahoj, jmenuji se Amos a dozvěděl jsem se o Vašem problému se sklem od známého ze Slovenska". Nejdřív na něj koukáme, jako že na blbý vtipy nemáme náladu. Amos ale ihned tasí mobil a ukazuje nám komunikaci s Radom Krajcim. Od něj se vzápětí na facebooku dozvídáme, že Amose opravdu kontaktoval. "No to jsou mi krásné náhodičky" komentuji tohle setkání a zjišťuji jak by nám chtěl být Amos nápomocen. Bohužel návrh a jediné řešení je nechat si u někoho v garáži vyrobit sklo na míru. "Hele díky,ale asi se bojím abychom si nepřidělali více starostí" odmítám nakonec jeho nabídku. Chápe a skládá nám několik krásných poklon, když mu vyprávíme o naší cestě.
Po tom co se s ním rozloučíme, vyrážíme směr Dodoma. Dlouhou dobu jedeme po krásné nové asfaltce a cesta utíká. Po průjezdu jednou vesničkou však z ničeho nic asfalt končí a silnice se výrazně zužuje. Pro jistotu se ptáme asi tří lidí a všichni nás ubezpečují, že to je ta správná cesta, ta asfaltka co máme v mapě. "Jo, jo. Jak říkal Josef Švejk. I mapy se mhou mejlit" cituji známou a zde často platnou hlášku ze Švejka. Po sto kilometrech drncání cestou necestou přijíždíme do města Kondoa, kde najednou začíná asfalt. Už je ale pozdě a tak se rozhodujeme zde strávit dnešní noc. Místo kempu, využíváme parkoviště vedle zdejší policejní stanice pod obrovskou baobabou.
16.11.2014
Protože nás dnes čeká průjezd Dodomou, vyrážíme dříve abychom se vyhnuli případné zácpě. I přes ujištění od policistů ze stanice před níž jsme nocovali, asfalt se dál nekoná. Končí totiž hne za městem a pokračuje kamenitá a prašná cesta. Uprostřed ničeho, tedy uprostřed lesa se před námi najednou objeví závora. Zastavuji a stahuji okénko. To že si policajti na závoře dávají na čas jsme si již zvykly. To že mají v Tanzánii policajti hloupou potřebu klepat do našeho rozbitého předního skla, už jsme také zařadili mezi samozřejmost a tak jsem připravený i tomuhle v tom zabránit. A taky že jo. První co ho po pozdravu napadá je plácnout do skla. "Co to máte se sklem?" ptá se a chystá se prsty klepnout do skla. "Nedotýkat se" vykřiknu a svoji rukou zastavím tu jeho. "Proč!" zařve policajt, který se zjevně lekl mé reakce. "Protože je to rozbitý ty vole!" vytáčí mě ten blbej dotaz. "Ty jsi mě praštil! Ty jsi mě napadnul!" začne ječet vysokým tónem. "Ty jsi napadnul policajta" ječí jak postřelená svině a kvapem odchází za kolegy s vyděšeným výrazem. "Ty si ho praštil!" spustí na mě okamžitě druhý a strká mi do okénka svoji plešatou hlavu. "Ne jen jsem zastavil jeho ruku, aby se nedotknul toho skla" snažím mluvit klidně i když už začínám mít nervy. "Vylez z auta. Za napadení policisty tě musíme zatknout" řekne rázně a s naprostou vážností. K okénku se dostavil ještě jeden, pro změnu se samopalem na krku. "Nemůžeš napadnout policajta!" houkne na mě ozbrojenec a začíná obcházet auto. "Ne nevylezu. Já jsem ho nenapadnul. Zastavil jsem jen jeho ruku aby se nedotknul toho skla" znovu opakuji a s velkým přemáháním zůstávám v klidu. "Tak mi dej řidičák!" křikne plešoun u okénka. Kačka hbitě podává řidičák a chytře dodává, "on ho nenapadnul. Snažil se mu zastavit ruku, aby se o to sklo nezranil". "Hmm a co se Vám vlastně stalo? Máte report?", vypadne z plešouna. Konečně taky normální dotaz. Řidičák i report si bere a odnáší mezi ostatní. Ten "napadený" stojí opodál, kouká na mě vyděšenýma očima dítěte co jste mu sebrali hračky a drží se za ruku, jak kdyby ji měl zlomenou. Naštěstí pro nás, přijíždí autobus a díky tomu, že stojíme přímo před bránou bráníme mu v cestě. Jsem si toho vědom. Postřelenej, napadenej a se zlomenou rukou v jednom jde otevřít bránu autobusu. "Jeď na stranu, ať může projet" píská na mě tím svým vysokým tónem. "Nemůžu, nemám řidičák. Nemůžu bez řidičáku jezdit autem" snažím se dostat zpátky dokument, který už nikdo nezkoumá a jen mi ho zadržují, zatím co se domlouvají co s námi provedou. Je to paradox a sranda zároveň, ale opravdu jim přišlo správné mi vrátit řidičák abych mohl popojet a uvolnit tak cestu autobusu. Dostáváme se tak za bránu a máme zpět řidičák. "Co s tebou?" ptá se mě plešoun a zjevně se baví tím, že mi stále zadržuje report o jehož důležitosti se dá pochybovat. "Nevím. Co navrhuješ?" odpovím stručně. Nakloní se do okénka a začne na mě upřeně čumět. Opětuji jeho přímý pohled do očí. Provokace. Ale oboustranná. "Tak co teda?" protnu ticho a stále mu upřeně hledím do očí, na kterých je vidět, že to dlouho nevydrží. Vidím jak se šklebí, dělá si mě prdel a chce mě vycukat. Zašilhám a jeho to zjevně rozesměje, ale chce si udržet vážnou tvář a tak se odkloní od okénka začne pomalu obcházet auto a na oko nás ignorovat. My se začneme s Kačkou bavit, jako že tam není a taky ho ignorujeme. Dáváme si sušenky a svačíme. Trvá to tak minutku a mám ho zase v okénku. "Tady máš ten report, ale musíš mi slíbit, že se budeš chovat slušně" podává mi ten cár papíru a tváří se jak kdybych byl malej kluk co ho chytil kouřit na záchodě. Co asi čeká, že mu řeknu. No napadá mě hodně toho co mu říct, ale usuzuji, že souhlas ho uspokojí a my můžeme jet. "Ok. Měj se" udělám mu radost a nejspíš uspokojím i jeho výchovné choutky. Nastartuji a vyrážíme pryč od nich. "To byl takovej debil" vyletí asi po sto metrech z Kačky na adresu toho pitomce co nás stavěl.
Cesta je fakt příšerná. Když není kamení, je prach. Když není prach a nebo písek, je kamení. A když se nudíme, je to všechno dohromady. "Křáp! Cink, cink, cink", začne se najednou ozývat pod autem. "Co to je?" zaregistruje i Kačka zvuky z pod auta. "Něco jsme utrhli" stručně konstatuji, snažím se pomalu zastavit a koukám do zrcátka jestli jsme něco neztratili. "Šutr" zařve Kačka. Levá, pravá, levá, zakličkuji mezi dvěma velkými kameny uprostřed prachu a jen cítím jak ten druhý bouchne do prahu. Vylejzám z auta a koukám pod něj. Kámen promáčknul práh a pod autem nám visí kus železa. Je to těžký kovový pás, který má chránit nádrž. Není čas ani vhodné místo vytahovat hever a tak si jej udělám z kamene co už je pod kolem. Karimatka, hubeňour Láďa a montážní páska řeší během minuty tenhle problém a pokračujeme dál.
V první vesnici do které dorážíme vidím opravnu bicyklů a tak mě napadá pokusit se tam pořídit šroub, o který jsme přišli. Šéfuje tu sympatický a usměvavý starší pán. No jo, ale já nevím vlastně jaký šroub potřebuji. Pod auto teď už nevlezu. Zkusím to trefit. Děda nemá nic v požadované velikost, ale okamžitě se mnou vyráží mezi chatrče do vesničky a postupně navštěvujeme další obchůdky. V jednom zahlédnu šroub odpovídající mým představám. Prodejce mi dovolí se protáhnout pod pultem a prohrabat se v bedně se šrouby, kde si po chvilce vyberu dva favority. Cena je díky mému doprovodu normální a z celkového přístupu všech jsem nadšený. Děda mne doprovodí až k autu a celou dobu si povídáme. Nakonec se ho ptám,"co jsem dlužen za pomoc?". "Ale nic. Dej pokoj. To je v pohodě" odmítá okamžitě děda. Nehodlám se nechat odmítnout a na rychlo vytahuji rybičku. Stejně jako v předchozích případech s ní boduji. Kačka mezitím vyzvídá od holek na ulici recepty a pořizuje za lidovou cenu sladkou snídani.
Dodoma nás překvapuje tím jak je malá. Její prohlídka nám tak zabere jen chvilku a už zase pokračujeme dál. V posledním větším městě na cestě, Iringa, využíváme montážní jámy na pumpě a jde se servisovat. Díra je krátká a tak musím nejdřív zalézt do jámy a Kačka mi pak cukne autem. Řeknete si detail, který tu nemusel být zmiňován. Ale musel. Víte jakou má Kačka jako ženská hrůzu z najíždění na jámu. Velkou! A dala to na jedničku. Já zjistil, že průměr šroubu jsem trefil perfektně, bohužel ten původní měl jemnější stoupání závitu a tak jsem tím novým šroubem, tak trošku říznul nový závit. Aspoň bude držet pořádně ;o)
Je pozdní odpoledne a my přijíždíme do městečka Ifunda. Protože víme, že je to na delší dobu jediné město a vidíme u cesty slušně vyhlížející lodge, zkoušíme to. Pokoj je čistý, cena lidová a součástí je bar. A na pivo máme chuť, takže bereme. Hned co zaparkujeme ve dvorku a hodíme pár věcí na pokoj, jdeme si dopřát jedno studené. Žádný prázdný stůl a tak přisedáme k jednomu staršímu pánovi, se kterým se dáváme okamžitě do řeči. Je to úžasný sympaťák a vtipkař. Po pivku vyrážíme na malou obchůzku městečka. Lidi jsou tu úžasní. To je prostě krása malého města. Lidi se s námi baví, zdraví, děti si na nás chtějí sáhnout, ale bojí se a tak pro překlenutí ostychu používáme nášivky ze Stapu, které úspěšně zabírají. Po půl hodince jsme zpět v hospůdce a protože je tu pořád náš kamarád opět k němu přisedáme. Jo úplně bych zapomněl. Jmenuje se Simeon, ale oficiální jméno je Lihuluku. Bavíme se s ním o kdečem a mimojiné se dozvídáme, že je to ředitel nedaleké elektro technické střední školy. "Tady je můj telefon. Když zase někdy přijedete do Tanzánie, určitě mi zavolejte!" píše číslo na kousek papíru. "A nemáš email? Že bychom ti občas napsali. Kde jsme a jak se nám daří a tak" žádám spojení i pro případ, že do Tanzánie nepojedeme. "No to nemám. My nemáme ve škole počítač" říká skoro smutně. "My totiž nemáme ve škole ještě zavedený elektrický proud. Ale za půl roku už by měl být" dodává s nefalšovanou radostí. Cože!!! Hrkne ve mě a vidím stejný, těžko skrývaný údiv i u Kačky. Elektrotechnická škola nemá proud?!? No co Vám budu psát. Tyhle věci u nás těžko chápeme. Ten človíček je tak úžasnej, že bych mu ten počítač z fleku koupil. Co počítač. Tomuhlke člověku bych koupil celej Temelín, ať může své studenty učit oboru a ať z nich vychová taky takhle super lidi. "Tyhle piva jsou na mě. Strašně krásně se mi s Vámi povídá" ukazuje na dvě nově přinesené orosené krasavice. Kdyby to nebylo blbý tak mu dát snad pusu! Nebojte líbačka nebyla. Ale vyzbrojili jsme ho rybičkou a udělali společné foto. Až tu fotku uvidíte v galerii, určitě ji poznáte ;o)
17.11.2014
Ráno ihned vyrážíme směr hranice se Zambií. Tupost zdejších dopravních policistů se stupňuje a máme co dělat abychom při každé kontrole uchránili sklo před pokusy na něj sahat a klepat. "Hlavně prosím tě, zas žádného nenapadej, ať tě tady nezavřou" dělá si Kačka legraci ze včerejší epizody.
Odpoledne dojíždíme na hranice se Zambií a začíná nám již tak dobře známý rituál. Auto nám obsypou naháněči, veksláci a rádoby agenti, co za drobnou úplatu pomůžou s byrokracií. "Imigrační a celníci jsou až támhle šéfe" křičí mi do pootevřeného okénka jeden ze čtyř na něm nalepený a snaží se ukazovat směrem k nedalekým stavbám. Dávám tedy zpátečku a rozjedu se abych mohl popojet. "Prásk" ozve se hrozná rána do auta a řev. "Prásk" druhá rána otevřenou dlaní do předního skla. "Hééééjjj!!!" zařveme s Kačkou současně a naše vražedné pohledy zmrazí další pokus dotyčného. "Si mě přejel nohu, ty vole!" řve na mě tak urostlej borec. Trefil jsem toho největšího na celým parkovišti. "Jo, jo, porazil si ho" řve ten co je pořád přisátej na okně. "Tak slez z mýho auta, doprdele! Jak mám pak něco vidět! Vypadněte!" začnu řvát z okýnka a dlouze zatroubím. Rázem je okolo auta místa habaděj. Stahuji okénko a ptám se zle vyhlížejícího, prý přejetého borce, "jsi OK?" "Přejel si mi nohu vole! Musíš koukat" spouští na mě zhurta. "Sorry, ale přes všechny ty okolo jsem tě neměl šanci vidět" snažím se mu omluvit. "Jo, dobrý. Jsem ok" klidní se borec a já mu na znamení omluvy podávám ruku. Válečné sekery zakopány.
Imigrační ouředníci jsou naprosto v pohodě. Celníci jsou trošku dotčený z toho, že nechci dát vydělat jejich kamarádovi agentovi a tak si vymýšlí ke karnetu kopie řidičáku a pasu. Pohotové vytasení kopie pasů je tak šokuje, že tu kopii řidičáku již nepožadují a během chvilky nám dokument potvrzují. Vyrážíme bojovat o vstup do Zambie.
Tanzánie nám jasně potvrdila, že Afrika je jako houpačka. Chvilku bojujete s kdečím a za chvilku Vás bezprostřednost a to všechno kolem prostě dostává. Lidi jsou tu fajn, přátelští a upřímní. Jako všude i tady narazíte na nějaké ty vykuky, ale naštěstí jich je poskrovnu. Služby tu fungují a to hlavně díky turistickému ruchu, na který jsou tady již dobře připraveni. Tanzánie je krásná a rozmanitá. I přes pár epizod, si dovolím tvrdit, že je to země bezpečná. Asi nás ničím nepřekvapila. To co jsme zažili jsme buď již znali a nebo tak nějak očekávali. Pokud chcete najít tu opravdovou krásu, nejezděte jen na safari, ale zavítejte do malých měst a vsí. Tak ochutnáte to krásné co tahle země má a to jsou lidi. Krásní, přátelští a upřímní. Díky tomu máme Afriku rádi.