Zambie - co tě neZambie, to tě posílí

17.11.2014

Napsat, že vyrážíme bojovat o vstup do Zambie, mohlo působit trošku nadsazeně. Ale nadsázka to rozhodně není. Pomíjím fakt, že se okolo nás opět motá tlupa naháněčů a veksláků v jednom. První se vrháme k okénku imigračního úředníka. "Padesát dolarů každý" hlásí mi oficír sumu, kterou musíme za možnost vstoupit do jejich země zaplatit. "Tady je sto amerických prezidentů" podávám mu s pokusem o vtip balíček jednodolarovek. Vtip chápe, ale vzápětí mi balíček vrací. "Ne, dej mi to ve větších. Takhle to nemůžu přijmout" odmítá úplně nové, voňavé dolary. Nechápu jeho pohnutky, ale budiž. Jdu do auta pro větší. Balíček už není tak silný. "Teď máš těch prezidentů, ale míň" mrkám na něj, navazujíc na předchozí vtip. Usměje se, přepočítá obnos a během chvilky nám buší razítkem do pasu. Máme víza!

"Teď musíš tady za roh. Zaplatit poplatky za auto" tahá mě za rukáv jeden z veksláků a ukazuje mi lísteček se seznamem co všechno musíme ještě zaplatit. "Vydrž kámo" otáčím se zpátky k okénku. "Prosím tě, poraď mi. Co ještě všechno musím platit?" dotazuji se pro jistotu oficíra. "No zaplatíš ekologickou daň, silniční daň a městkou daň. To by mělo být vše" odpoví oficír a ještě si nechává od kolegy odsouhlasit, že na nic nezapomněl.

Jdeme s neodbytným vekslákem za roh, kde je další okénko a před ním tlupa čekajících. Systém, každý předbíhá každého si rychle osvojuji a tak se postupně probojuji až k úředníkovi. "Jaký máš obsah?" zeptá se mě stručně ouřada. "Jedna celá šest litru. Benzín" odpovím také stručně. "Ok dej mi stovku za emise" odpoví po krátkém přemýšlení a působí spíše jak když si cenu právě vymyslel. Na rychlo směňuji zbylé tanzanské šilinky za zambijské kwache a platím.

Další vyřizujeme celníky. Jsou v pohodě, nic nevymýšlejí akorát je jejich způsob realizace potvrzení karnetu lehce chaotický. Nejdřív jeden potvrdí. Pak se běží o sto metrů dál, kde to druhý vyplní a běží se o sto metrů jinam, kde to další orazítkuje. A pak se s tím vším běží zpátky za tím prvním, co si to zapíše do mastného sešitu. Kačka stráží auto a já pobíhám mezi budkami a boudami, které rozhodně nevypadají jako kanceláře. Ani z dálky, ani z blízka, natož uvnitř.

Chlapík od okénka kde se platí silniční daň je na první pohled šprýmař a tak v přátelském duchu vyplňujeme dokumenty. Mezitím co vyplňuje formuláře pozoruji mumraj na přechodu, kde všichni všude pobíhají, všichni jsou z toho na prášky a čas běží. "Třicet dolarů kámo" oznamuje mi cenu chlapík. Odpočítávám jednodolarovky a podávám mu je do okénka. "Ne jednodolarovky nebereme" opět mi vrací balíček zpátky. "Jak nebereme? Copak to nejsou peníze?" koukám na něj v úžasu. "Jo to jsou, ale my nesmíme brát jednodolarovky" stručně odpovídá a podává balíček skrz okénko. "Já to nechápu. Chcete dolary, ale když vám je dám, tak je nechcete. Hele co kdybych teda nic neplatit, když nechcete moje peníze?" ještě si dělám legraci z nesmyslného nařízení. Chlapík jen pokrčí rameny. Nechce se mi jít znovu do auta a tak navrhuji vekslákovi co mi dělá stín i když už slunce nesvítí, že s ním dolary vyměním. "Ne jednodolarovky nečenžuju" odmítá i on. "Ježiš marjá! Co jste to za lidi? Pořád jenom dolar, dolar a když Vám ho dávám, tak ho nechcete" nevěřím svým očím a uším. Jdu do auta, zaplatím u okénka a už se mi nechce moc šprýmovat. Tohle je fakt postavené na hlavu.

Poslední už zbývá zaplatit městskou daň. Kancelář je už ale zavřená. "Asi věděli, že přijdu s jednodolarovkama" dobírám si nového veksláka, jenž se mě ujal. "To je v pohodě, zaplatíš to na další závoře" vysvětluje mi, trošku zklamán, že ze mě už nic nekápne. Tak jak řekl, po kilometru je závora a kluci opravdu prodávají onu daň. Problém je v tom, že stojí dvacet pět kwachů a já mám jen dvacet. Zbytek chci zaplatit dolarem. "Ne, to nejde. Dolary mi brát nemůžeme" odmítá kluk můj návrh. "No když nemůžete, tak nemůžete. Já to platit nepotřebuju. To je váš poplatek" okomentuji situaci a sedám do auta. "No ale bez toho nemůžeš jet!" křikne na mě kluk od závory. "Jak vidíš, tak musím" odsekávám a startuji. "Ok, na další závoře je boss. S tím se nějak domluvíš" pouští nás kluk dál. A opravdu se s bossem domlouvám. Je podnikavý a tak mi na rohu aby to nikdo neviděl, smění dva dolary, já zaplatím poplatek a frčíme se všemi dokumenty do tmy se nořící Zambie.

"Ty vole! Co to je za cestu!" začnu se po pár set metrech rozčilovat na obrovskými dírami v silnici. Jedna dvě díry ok. Objedu je. Ale tady je víc děr, jak silnice. "Tak tohle jsem si zaplatit tou silniční daní?!?" komentuji spíše už ironicky nesmyslnost poplatků a stav zdejší komunikace.

Je tma a tak když vidíme ceduli kemp, odbočujeme. Provozuje jej mladý kluk z Jihoafrické republiky a jsme tu úplně sami. Teplá sprcha je odměnou za Kačky odvahu vůbec do sprchy vlézt. I když jsme v kempu, pořád jsme v Africe. Není tak divu, že o sprchu se dělíme s ještěrkami, kudlankami, velkými brouky a pavouky. Poté usínáme mezi stromy za zvuků lesa.

18.11.2014

Přijíždíme do prvního většího město na mapě, kde by měla být pumpa a bankomat. V Isoce, jak se město jmenuje, zjišťujeme, že pumpa již pár let nefunguje. Bankomat pro změnu nefunguje jen hodinu a prý za deset minut zase bude. Jenže tady deset minut znamená hodinu nebo spíš dvě. Jdeme tedy na průzkum města a zjištění cen abychom mohli snáze odhadnout, kolik máme vybrat. Z nabídky ovoce a zeleniny nám přechází zrak. Nejraději bychom koupili vše. Nemáme však cash a tak jen hladově koukáme kolem. Když se po hodině a půl rozběhne bankomat, vybíráme a doslova utíkáme do města koupit něco k obědu.

Cestou se ani zde nelze vyhnout policejním kontrolám. Naštěstí jsou zde ale o poznání rozumnější policisté a nikoho ani nenapadne se dotýkat rozbitého skla. I přesto jsme stále ve střehu.

Odbočujeme z hlavního tahu směrem do městečka Shiwa Ngamu, které je krásným důkazem anglické kolonizace. Stavíme abychom pořídili pár snímků a hned se k nám vyřítí dva zvědaví uličníci z blízkého domečku. Kačka se je rozhodne obdarovat několika dárečky což prcky roztomile rozhodí. Jdeme se pozdravit s jejich mamkou, paní kuchtící na zápraží. "To je těsto na mandazi?" vyptává se znale Kačka. "Jo jo chystám mandazi. Když přijedete ráno, dám vám čerstvé k snídani" odpovídá s úsměvem od pohledu milá paní a mi ji utvrzujeme, že tohle si ujít nenecháme.

Projíždíme městečkem a dojíždíme lesem až k utajeným horkým pramenům. Bohužel si je již jeden podnikavec  přivlastnil a za možnost se v nich vykoupat požaduje nehorázný poplatek. Vyrážíme na obhlídku okolí a hledáme místo k přespání, když nacházíme směrovku ke zmíněným pramenům. Je to cesta k těm samým pramenům, ale z druhé strany areálu. Využíváme toho a jdeme si je užít sami pro sebe. Je to bájo smočit se v teplé vodě, uprostřed neprostupného lesa. Po lázni se nám pak usíná na nedaleké louce jako v bavlnce.

19.11.2014

Vyrážíme na cestu zpět na hlavní silnici. Když projíždíme městečkem, přibržďujeme u paní abychom ji pozdravili a ta nás šokuje připravenými čerstvými mandazi v pytlíku. "Ty jsou pro Vás. Jak jsem včera slíbila" culí se na nás a podává tašku se slíbenou snídaní. "Co jsme dlužni?" ptát se ze slušnosti a přijde mi hloupé si je vzít zadarmo. "Ne nic nechci. To máte ode mě jako pozornost. Vždyť jsem Vám to včera slíbila" odmítá peníze. Kačka běží rychle do auta a darujeme pro její miminko, které má typicky uvázané na zádech malého pleteného medvěda, Dastíka, které s sebou pro takovéto případy vezeme. Chvilku s paní ještě diskutujeme, když přichází vážně se tvářící chlapík. "Ahoj odkud jste?" ptá se. "Jsme z Česka. To je malá země uprostřed Evropy" odpovídáme na dotaz. "Já jsem ze zdejší školy. Nechcete se na chvilku stavit a říct něco o vaší zemi? Dětem by to zpříjemnilo vyučování" říká tiše a ukazuje k nedalekým školním budovám. "Ok, tak jo. Rádi" přijímáme nabídku a zjišťujeme kudy se tam dostaneme.

Ve škole trávíme celkem asi hodinu a půl. Ve třídě nejmenších je to úžasné a jejich spontánní reakce nás dostávají. Rozdáváme dárky v podobě ořezávátek a učíme je české "AHOJ". V dalších třídách jsou starší děti, což z počátku způsobuje ostych. Naštěstí jsem šašek a tak můj matematický vtip, že jedna a jedna je jedenáct zabírá a prolamuje ledy. Celou dobu nás doprovází malý uličník, syn paní učitelky. Abych ho podpořil v rošťáctví, daruji mu píšťalku, co nám dala Nasťa. Nasťa je ve skutečnosti moje ségra Hanka, ale skoro nikdo ji jako Hanku nezná ;o)

K večeru dojíždíme do Serenije, dalšího většího města na cestě. Nakupujeme na tržišti čerstvou zeleninu, ze které následně vaříme před policejní stanicí večeři. Voní to tak moc, že to přiláká i sloužící policisty, kteří se přijdou zeptat, jestli toho nemáme víc.

20.11.2014

Celkem rychle se dostáváme do Lusaky. Čekali jsme obrovskou metropoli, ale je to spíše příjemné větší město. Postupně se dozvídáme kde je ve skutečnosti velvyslanectví Namibie, neb oficiální zdroje zklamaly. "Musíte si počkat do příštího úterý" oznamuje dáma za plexisklem, hned potom co si ode mě vzala sto dolarů za vyřízení.

Jen sedm kilometrů za městem nacházíme první kemp. Studené pivo, bazén, zebry mezi stany a super cena nás přesvědčují a už nehledáme dál.

21.11.2014

Vyrazili jsme do města. Zkoušíme najít internet. Bohužel je to bída s nouzí. Zkoušíme i obchodní centra, ale i ty jej nabízí sporadicky a ve většině případech spíše nefunguje. Nakupujeme tedy jídlo na večer a vracíme se do kempu. Střídáme práci s relaxem, který už nám začínal chybět. Takže chvíli u pc a psaní článku a chvíli s pivkem u bazénu.

Večer si dopřáváme z nakoupených pochutin obložený talíř a po hodně dlouhé době si dopřáváme uzeniny a tvrdý sýr. Neumíte si představit jak si to naše huby užívají ;o)

22.11.2014

Neumíme příliš dlouho relaxovat a tak si vymýšlíme užitečné aktivity. Kačka pere špinavé prádlo, já umývám OKI. Už si to zasloužila. A stejně jako včera, reporty a fotky střídáme s bazénem.

23.11.2014

Vyrážíme opět do města. Tentokrát na doporučení zdejšího provozovatele jdeme na jisto do jiného obchodního centra, kde net opravdu mají. Bohužel je tak mizerně pomalý, že i domorodci nadávají. "Hele naproti je hotel. Tam by mohli mít wifinu" napadá Kačku při pohledu z okna přes parkoviště. Vyrážíme se tam zeptat a opravdu. Mají a dají. A dokonce to běhá! Jupí! Narychlo tedy vyřizujeme to nejdůležitější a prcháme z rozžhaveného města zpátky do kempu, kde okamžitě skáčeme do bazénu.

24.11.2014

"Za měsíc jsou vánoce" dělám si legrácky namočený v bazéně a jen těžko si představuji, že bych u nás teď už po ránu škrábal sklo.

Když už slunce přestává hřát, vyrážíme do města na nákup večeře. Když se vracíme, potkáváme další cestovatele, z Belgie. Je to příjemné vidět evropskou espézetku. Dáváme se do řeči a navzájem si sdělujeme cestovatelské plány a zážitky. "A pojištění máte ne?" ptá se mě Sam. "Pojištění? Platil jsem za kde co, ale za pojištění ne" koukám udiveně na jeho dotaz. "No tak to si dej bacha. U Livingstonu se na to zaměřují. Měl by si mít jejich speciální pojištění" upozorňuje mne na zkušenosti se zdejší policií.

25.11.2014

"Všechno nejlepší k svátku, ty moje Kačenko!" zvolávám hned po ránu a vrhám se na ještě spící Kačku, zmuchlanou do polštáře. Chvilku koulí očima a pak z ní vypadne "jé tak to dostanu dort". "No to jsem si naběhnul" dělám si z ní legraci.

Když jedeme po obědě do města pro víza do Namibie tak na dorta samozřejmě dojde.

"Dobrý den, jsme tu pro naše pasy a víza" oznamuji hned ve dveřích ouřednicím, kterým jsme před víkendem svěřili naše dokumenty. "Ještě nejsou" oznamuje mi suše jedna z ouřednic. "Jak nejsou?" děsím se, že to bude trvat další den. "Tady jste nám nenapsali přesný datum kdy budete vstupovat do země a protože jste tu nenechal žádný zambijský telefon, tak jsme vám nemohli zavolat" sděluje mi paní za plexisklem a tváří se otráveně. Grrr! "Vždyť tam je, že vstoupíme začátkem prosince. Nevím přesný datum. Ještě jste mi to takhle odsouhlasila. A máte tam moje české telefonní číslo" snažím se nebýt na ní hnusný, ale pamatuji si jak jsem ji těžko vysvětloval, že se opravdu nedá napsat přesné datum. "Aha. Hmm. No tak si počkejte" sděluje jako by nic a podává naše pasy kolegyni, která s nimi někam běží. Uteče půl hodiny a kolegyně je zpět i našimi vízy.

Okamžitě vyrážíme z města. Chceme dojet dneska co nejdál. Ještě zkouším na doporučení Sama, sehnat někde pojištění. Marně.  Jsme tak v půlce cesty do Livingstonu, když se před námi objeví policejní hlídka. "Řidičák a pojištění, prosím" požaduje policajt a já tuším, že je zle. Hraju blbého. "Tady jsou všechny dokumenty co jsem dostal na hranicích" podávám mu hromádku všech potvrzení. "No a kde máš pojištění?" ptá se dost důrazně policajt. "Pojištění? Jaké pojištění? Mám jen tohle" stále hraju blbého. "Vylez ven a pojď se mnou" suše sděluje policajt a odchází k boudě z rákosí. Tam už všechny moje dokumenty podává kolegyni, aby mi vypsala pokutu. Ta ale spí. Fakt nekecám, regulérně chrápe. Tak do ní strčí a kolegyně se probere. Asi se ji zdálo něco pěkného a tak se nemůže nějak probrat a já toho rychle využívám. "Hele jaký pojištění, jakou pokutu? Já nechci pokutu. Jestli potřebuju pojištění tak já si ho koupím. Řekni mi kde" snažím se policajta zlomit. "Hele, přeci je lepší abych zaplatit to pojištění než pokutu. Když ti dám pokutu, už mi nezbude na pojištění". "Odkud jsi?" zeptá se pojicajt a změří si mě pohledem. "Česká republika, Evropa" oznamuji stručně. "Hmm tam od vás je ten Petr Čech, né?" ptá se policajt. "Jo, ten je náš. Sice teď chytá v Chelsea, v Anglii, ale jinak je to brankář našeho nároďáku" potvrzuji jeho znalosti. Je sice pravda, že to je asi jediné co o čechách ví, ale zabírá to. "Tak jo. Vrať se támhle do města a hned na kraji je pojišťovna. Až pojedeš zpátky a ukážeš mi pojištění, vrátím ti doklady. "Ok!" skoro vykřiknu radostí, že mi Petr Čech pomohl uniknout pokutě a okamžitě pálíme do města. Je za pět pět když vletím do kanceláře a podle všeho asi v pět končí, neb ochota je na bodě mrazu. Ale přesvědčuji slečnu, že to bude šmahem a tak za deset minut vyrážím zpět i s pojištěním. Policajt je doslova nadšený, že jsem zpět i s pojištěním a že jsem dodržel slovo. Vrací mi dokumenty a když už chci odejít chytne mě za ruku a křikne "Petr Čech je nejlepší gólman co znám!" a ukáže na mě jedničku. Mám radost dvojnásob. Z úniku pokutě i z toho, že nás ve světě trošku znají, hlavně díky sportovcům.

Už se stmívá a tak stavíme v prvním městě na cestě a ptáme se na policejní stanici na možnost přespání poblíž. Nemají problém, jen se opět nevyhneme obdivům a dotazům týkající se naší cesty.

26.11.2014

Valíme si to k Livingstonu, když nás opět staví policie. Paní policajtka si to rovnou namíří k okénku Kačky. "Řidičák" oznámí suše. Kačka podá můj řidičák. "Ten není tvůj, ten je jeho" štěkne policajtka. "No vždyť jo. Já jsem řidič" přiznávám se policajtce a začínám se smát jejímu nevšimnutí si, že Kačka neřídí. "Jéééžíš marjá! Já jsem blbá. Vždyť ty nemáš volant!" vybuchne policajtka smíchy, vědoma si svého přehlédnutí. Vrátí řidičák a pokyne ať jedeme. Ani my se neubráníme smíchu, vzájemně na sebe ukážeme jedničky a smějící se odjíždíme.

Přijíždíme do Livingstonu kolem poledního. Památník Emila Holuba nacházíme v centru, před národním muzeem, vedle informačního centra. O sto metrů dál si nacházíme levné kempování s bazénem a internetem.

27.11.2014

Hned ráno vyrážíme k vodopádům. Zjišťujeme jak to tady chodí a vracíme se do města, kde probíhá za dohledu zdejších, focení s Emilem Holubem. Bavíme tím jak prodejce, zaměstnance info centra i zdejší policii. Po prohlídce města si odpoledne užíváme v bazénu.

Seznamujeme se zde s Takou, japoncem z USA, který cestuje sám po světě a právě se vrátil z Kilimanjara.

28.11.2014

Hned ráno vyrážíme na vodopády. Děláme rychlou obhlídku a jako první vyrážíme na stranu, odkud teče běžně řeka Zambezi. Nyní je období, kdy vodopády spíše kapají než tečou, ale zase to má výhodu v tom, že se můžeme projít korytem řeky a hledět dolů přes kamennou hranu, kudy se běžně valí ohromná masa vody. U jednoho z mála mini vodopádů, který tu zbyl, nacházíme malou tůňku, ze které si na pár chvil uděláme prima bazén se super výhledem. Aby se vše umocnilo, tvoří se za námi duha a tak si to tady užíváme. Navíc dobrou půlhodinku úplně sami!

Protože jsou dnes hranice zavřené, zůstáváme v kempu a odpoledne vyrážíme do města na zdejší trhy. "Já bych nejradši nakoupila všechno" rozplývá se Kačka na šikovností zdejších řemeslníků. Musím souhlasit a i já se musím krotit při výběru velikosti dřevěné masky.

29.11.2014

Přejezd hranic je naprosto v klidu. "Na to nejsem zvyklý, že to probíhá bez komplikací" rouhám se nahlas, když nastupujeme do auta. Následuje přejezd hraničního mostu a poslední pohledy na zambijsou stranu vodopádů.

I přes příšerný úvod v podobě chaosu a hromady nesmyslností na hranicích je Zambie od začátku o poznání civilizovanější zemí. Jsme spíše překvapeni, ale rozhodně mile. Nabídka služeb i zboží je o poznání širší a většina věcí funguje jak má. Zambie je zemí bezpečnou a fungující. Bohužel pro nás, některá krásná místa jsou pouze pro 4x4 a tak si ji nemůžeme vychutnat více. Ale už jen chování lidí je důkazem, že problémy Afriky nejsou způsobené Afrikou samotnou, ale myšlením lidí. Totálně nás dostává možnost platit kartou na tržnici (to jsme fakt nečekali) a nebo lidský přístup policie. Koneckonců prominutí pokuty za to, že jsme ihned vyřešili chybějící pojištění je toho důkazem. Stejně tak jsme v mnoha případech mile šokováni naprostou důvěrou a pohostinností. Zambie je fajn!