Zimbabwe - země slonů a amerického dolaru

 

29.11.2014

Přejíždíme hraniční most nad roklinou, kterou protéká řeka Zambezi, po tom co prohřmí o kus dál ze stometrové výšky vodopádů. Přijíždíme k malému, čistému a klidnému místu jenž je vstupem do Zimbabwe. Žádní naháněči, jen skupinky domorodců a turistů vyčkávajících ve frontě na razítko do pasu. Parkuji na mini parkovišti a přímo před autem nám leží samice prasete bradavičnatého a kojí malé. "Paráda. Safari, na hraničním přechodu" dělá si legraci Kačka a pózuje mi s bachyňí před foťákem. Fronta postupuje s ohledem na množství lidí poměrně rychle a tak už během třiceti minut opouštíme okénko imigračního úředníka. Sice o šedesát dolarů lehčí, ale s platnými vízy. "Vedle u okénka zaplatíš poplatek za auto a tamhle naproti silniční daň. Pak se vrať a budeš tu mít připravené potvrzené dokumenty" sdělujeme mi jakoby mezi řečí rychle fungující celník. Takhle se nám to líbí. Dostáváme informace, zaplatíme poplatky a opravdu dostáváme potvrzený karnet.

Zimbabwská část vodopádů je ihned za hranicemi. Zastavujeme abychom zjistili podmínky a ceny. Na parkovišti, které je nezvykle zadarmo, nám tancuje skupinka domorodců a my nakupujeme pár suvenýrů. "Hrozná pohodička. To vypadá stejně dobře jak v tý Zambii", hodnotí Kačka přátelskou atmosféru. "No uvidíme ve městě", držím si distanc od předčasného hodnocení po pár minutách.

V nedalekém městě nesoucí stejný název jako vodopády, tedy Victoria Falls se ale nic nemění. Lidé jsou fajn, nejsou skoupý na informace a tak brzy nacházíme levný kemp uprostřed města. Protože nemáme už moc zásob, vyrážíme do města na nákup a na obhlídku. Před jedním supermarketem, dělá paní nádherně vyhlížející hamburgery na grilu a jen za dolar. "Dáme?" zní logická otázka když vidím tu dobrotu. "Dohromady a nebo každej jeden?" ptá se Kačka a když vidím jak nemůže utrhnout oči od grilu je rozhodnuto a tak si pod slunečníkem dopřáváme romantickou večeři.

Do kempu dorážíme až večer a opět potkáváme japonce Taku, se kterým jsme se seznámili v Livingstonu. Je teplý večer a tak společně kecáme až do noci. Zjišťujeme, že se živí jako herec a protože nemá japonský meč, tak ho na další cesty vyzbrojujeme rybičkou. Možná si s ním zahraje v Hollywoodu ;o)

30.11.2014

Hned ráno vyrážíme na vodopády. První hodinku tam pobíháme úplně sami a užíváme si tu ohromnou masu vody co s neskutečným rachotem padá dolů do rozervané hlubiny. "A to teď netečou. V sezóně to musí být teprve hukot" komentuji pohled na tu krásu. Je to nádhera a za chvíli ještě doplněná o duhu. Oproti Zambijské straně je to fakt síla. Nakonec na vodopádech trávíme celé dopoledne. Chvilku fotíme, chvilku se kocháme a taky potkáváme u jedné vyhlídky Katku, češku žijící v Anglii.

Je poledne a my vyrážíme směr NP Hwange. Cesta díky minimálnímu provozu utíká rychle a tak ve čtyři odpoledne dojíždíme na bránu. Zjišťujeme první informace a ihned vyrážíme na průzkum okolí. Ujedeme od závory pár set metrů a už na nás z křoví zírá několik desítek žiraf. "Wau, těch je! Ty jsou krásný!" rozplývá se Kačka a je fakt, že jsem ani já takhle velkou skupinu pohromadě ještě neviděl. Následuje několik skupinek slonů a antilopy. Navštěvujeme doporučená místa, speciální kempy a vybíráme si jeden na zítřejší noc. Je přímo u vodního zdroje, to znamená místa, kam večer chodí zvěř pít.

Večer sedíme ve veřejném kempu, sami nad obrovským údolím, které se pod námi rozléhá a kocháme se pohledem do dálky a poslechem roztodivných zvuků divočiny.

1.12.2014

"Cink, cink..." začíná zvonit budík na telefonu. "No to je mi dovolená. Vstávat v pět hodin ráno", huhňá Kačka ze spacáku. "Vstávat a cvičit! Žádná dovolená, jsi na expedici. Tak šup, šup za chvíli vyrážíme smraďochu" tahám z Kačky spacák a nutím ji vylézt z vyhřátého pelíšku. Touha vidět divoká zvířata je větší než touha spát a tak za půl hodinky projíždíme závorou a jedeme si užívat divočinu.

Brzké vstávání je odměněno pohledem na skupinky slonů, kteří se přicházejí po ránu osvěžit k vodě. S přibývajícím časem a rostoucí teplotou, ubývá zvěře a tak se i my jdeme schovat před sluncem do kempu a dát si osvěžení. Dáváme se do řeči s klukem, který dnes slouží v kanceláři a žádáme slevu na speciální kemp za to, že v tom dnešním nefungovala sprcha. "Hele ta sprcha tam už neteče pár týdnů. Nemůžeme platit plnou cenu a dostat poloviční služby. To snad chápeš ne?" snažím se jít na něj logickou úvahou. "Hmm, to máš pravdu. Zkusím zavolat managerovi", pokyvuje kluk hlavou a je mu trapně, že nás na tuhle skutečnost jeho kolegyně včera neupozornila. Management má však čas oběd a tak se nemá kluk šanci komukoliv dovolat. "Hele já to cítím jako svoji povinnost" vypadne pro nás až nečekaně z kluka a opravdu nám píše potvrzení na speciální kemp a platíme poloviční cenu. To je snad první člověk v Africe, co se dokázal sám za sebe rozhodnout a přijmout nějaké opatření.

Speciální kemp znamená, že se nachází poblíž vodního zdroje, tedy v místě s vysokým výskytem zvěře a většinou i lépe situován aby jste viděli co nejvíce. Navíc výhoda těchto speciálních kempů je fakt, že si jej můžete zamluvit jenom pro sebe. To se nám líbí. Jediný kdo nám dělá společnost je správce, který si něco kutí na druhé straně kempu a my se tak sami kocháme pohledem na dvacet metrů vzdálenou kaluž, plnou hrochů a krokodýlů. Navíc zhruba padesát metrů napravo leží tělo, včera přirozenou cestou zesnulého slona a tak se na něm koná hostina obrovských ptáků Marabu.

Správce už jde zavřít bránu kempu, když přijíždí auto se čtyřmi kluky. Dva němci, jihoafričan a holanďan. "Kemp je ale zamluvený. Je mi líto, tady nemůžete zůstat. Musíte dojet až na hlavní bránu, tam je veřejný kemp" oznamuje správce klukům. "Hele to je v pohodě" vstupuji mu do řeči. "Jestli tu chcete zůstat s námi, tak žádný problém. Stačí když nebudete dělat kravál a můžeme v klidu pozorovat zvířata" stanovuji si jedinou podmínku. "Jasně! Díky moc!" září klukům nadšením oči, že už nikam nemusí a že tu můžou zůstat s námi.

Společně pak pozorujeme při západu slunce, jak se u jezírka postupně střídají skupinky slonů a antilop, které se přišli osvěžit, navíc necelých dvacet metrů pod námi. Následně jsme šokováni, když vidíme vylézat z vody hrocha, který si po chvíli hoduje na mrtvém slonu. "Cože?!? Vždyť to je býložravec" nevěřím vlastním očím. "Ne, to je normální. Hroch jí i maso", uklidňuje nás správce, že to není ojedinělý jev.

Když už není nic vidět, chvilku tiše sedíme a posloucháme všechny ty zvuky divočiny. Nádhera a tak strašně blízko nás. "Dneska budeme spát s otevřenými zadními dveřmi" dostávám šílený nápad, poslouchat tu nádheru celou noc. No já píši nádhera, ale mnohému by z těch zvuků běhal mráz po zádech. Vlastně celou noc nespím. Poslouchám srkání slonů, kteří blbnou u vody, vrčení hrochů a dalšího různého zvěrstva a hlavně ve tmě probíhající hostinu hyen, lvů a kdoví čeho ještě u zdechliny slona. Chvilkami mi to přijde v té tmě tak neskutečně blízko, že se mám snahu rozhlédnout. Ale je tma jak v pytli. Jen ty strašidelně krásné zvuky divoké divočiny.

2.12.2014

I přesto, že jsem toho moc nenaspal, hned za rozbřesku vylézám z auta a jdu na vyhlídku kochat se ránem. Na jedné straně skupina slonů, kteří se přišli po ránu napít, líně se válející hroši ve vodě, ještě línější krokodýl na břehu a u zdechliny slona boj hyen a marabu o zbytky z noční hostiny.

K polednímu přijíždíme k další bráně, kde tankujeme a zapínáme telefon, neb jsme konečně na signálu. Pípne první sms, druhá, třetí.... šestá. "Ty vole!" zařvu radostí a podávám Kačce můj telefon. "Přečti si to. Píše Pavel ze škodovky. Karel to nějak spáchal a sklo je na cestě!" chrlím na ní obsah sms, kterou si ještě asi pětkrát přečtu, abych věděl že se mi nezdá. "Hezký! Tak to je bomba" září štěstím i Kačka. Máme sklo a jede za námi do Jihoafrické republiky!!! Bohužel internet tady nefunguje a tak se nemůžeme dostat ke zbytku informací, které jsou na mailu. Jsme jak na trní.

Odpoledne vyrážíme do dalšího speciálního kempu, na druhé straně národního parku. Kemp není na první pohled tak dobře umístěný jako ten předchozí. Sice jsou tu hned dva vodní zdroje, ale ani na jeden není z kempu pořádně vidět. "Neboj. Počkej do večera. Uvidíš tolik slonů, že se ti o tom ani nezdálo" uklidňuje nás správce. Vyrážíme ještě na jeho doporučení na malé kolečko kolem kempu. Prý jsou nedaleko lvi. Bohužel nějak přehlédl, že nemáme terénní auto a posílá nás do hlubokého písku. Ačkoliv se rozhoduji okamžitě otočit, už je pozdě a nekompromisně si sedáme. "Doprdele!" co víc můžu dodat. Jdu vytáhnout lopatu. Bohužel se Kačce nepovedlo udržet otáčky a při skoro úspěšném pokusu vyjet to chcíplo a sedlo zpět do písku. "Že by další západ slunce s lopatou" cedím ironicky přes zuby a zkouším vyházet písek z pod auta. Naštěstí jede správce se známým nastartovat čerpadlo k jezírku a tak nás tahají "teréňákem" ven. "Já myslel, že to je čtyřkolka" diví se správce, že ta naše super kára zapadla hned na začátku a ukazuje nám jinou cestu, která je pro nás průjezdná. Děláme malé kolečko a potkáváme slony, kteří se kvapem sunou ve skupinách za vodou. Když už se vracíme do kempu vidíme dvě obrovské skupiny, čítající dohromady třicítku slonů. Navíc ta jedna je hned vedle cesty a tak zastavujeme a kocháme se jejich skotačením na břehu.

Začíná se stmívat a tak zaujímáme bezpečnou pozorovací pozici v kempu. Správce měl pravdu. Jedna skupina slonů střídá druhou a postupně se promenádují a nebo pobíhají mezi vodními zdroji přímo před námi. Za hodinku jsme napočítali ke třem stovkám slonů. Nádhera, nádhera, nádhera!  S ubývajícím světlem se snižuje možnost fotit a tak si víc vychutnáváme pohled na ty obry troubící do noci za houpavé chůze.

3.12.2014

Stejně jako vždycky, vstáváme brzy. Tedy budík na telefonu zazvoní a vzbudí nás, my jsme dnes ale líní a tak si jen otevřeme páté dveře a kocháme se pohledem na probouzející se okolí z pohodlí naší ložnice. I tak se to dá ;o)

Vybranou cestu nám po pár kilometrech kazí strom přes cestu a tak se vracíme. Stejně jako předchozí dny se s přibývajícím časem snižuje počet zvěře a tak jedem směr brána. Místo slonů tentokrát potkáváme každou chvilku želvy uhánějící si to přes cestu.

Po poledni vyrážíme z parku do města Bulawayo, kde se bude rozhodovat o tom, jakým směrem budeme dále pokračovat. Nacházíme internet a rychle kontrolujeme maily. Jsme napnutí jak kšandy. "Sklo bude! Už je na cestě!" jsou zprávy, které nám dělají víc než radost. "Nyní se prověřuje kdy a kam dorazí" oznamují nám mail i zpráva na fcb. Máme čas než dostaneme další info a tak můžeme pokračovat v plánu navštívit nedaleký národní park Matabos, který je jen kousek od Bulawaya.

Na bránu přijíždíme se západem slunce a na rozdíl od jiných parků můžeme pokračovat dál. Kocháme se tak nádhernou krajinou rozzářenou v rudých paprscích zapadajícího slunce. Je to také prví park, kterým vede asfaltka. Dorážíme až k přehradě kde je strážcem doporučený mini kemp, jenž je tuto noc vyhrazen jen nám. Večeři si vychutnáváme za blikání světlušek a zpěvu žabího orchestru.

4.12.2014

Stejně jako včerejší večer i dnešní ráno v opuštěném údolí je nádherně. Vyrážíme na projížďku okolí přehrady a chvílemi nám díky nádherným skálám a všude přítomné zelené nepřijde, že jsme v Africe. Navštěvujeme jeskyně s domorodými kresbami a také vyhlášenou vyhlídku. Nádhera!

Celý den se jen tak touláme parkem a užíváme si nádherné výhledy. Večer se pak se strážci domlouváme na kempování hned vedle brány.

5.12.2014

Strážce se kterým jsme jak při příjezdu, tak včera odpoledne krásně pokecali zametá kolem brány. "Dáme mu čepici ze Zbrojovky. Co ty na to?" navrhuje Kačka, udělat starému pánovi radost. "Jo taky mě to napadlo" přikyvuji na souhlas. Je nám sympatický. Navíc to on nám doporučil místo na první nocování v parku, poskytl praktické informace abychom si park užili a oceňujeme i jeho snahu o to aby to tady vypadalo krásně. Řeknete si, no a co? Vždyť to je jeho práce. To je sice pravda, ale bohužel to není ve zdejších krajích až taková samozřejmost. Už jdu dozadu do kufru pro čepici, když sleduji co dělá. Zastavím se a v tichém úžasu vracím čepici zpátky. "Viděl si to?" otočí se na mě pohoršeně Kačka. "Jo viděl" říkám zklamaně. Všechny odpadky co deset minut zametal, vzal a hodil do díry za jejich kancelář. Hned vedle lavičky, kde si máte vychutnat tu krásu, při vstupu do národního parku. "Já tohle nechápu. Vedle má koš. Tady chtěj vstupný, protože si hrajou na národní park a pak tady vytvářejí takovouhle skládku", kroutí nad vším nechápavě hlavou Kačka. "Nejhorší je, že on nemá pocit, že by udělal něco špatně. Prostě oni to tu takhle řeší. To je ten největší průser. Jim nedochází, že tohle není správný" smutně hodnotím jeho čin. Je to prima člověk, ale tohle prostě nechápeme a ani chápat nechceme. Rozhodujeme se mu kvůli tomu nic nedarovat. Je to škoda, jsme z toho zklamáni. Bohužel je to v Africe běžná praxe.

Vyrážíme zpátky do města. Stále nemáme informaci o tom jakým směrem pokračovat a tak si hledáme na netu nejbližší kemp. V internetové kavárně, vedle nás funguje sympaticky vyhlížející chlapík. Jak se následně dozvídáme, je to učitel matematiky a tady své studenty doučuje. Dotazujeme se jej i na cestu do kempu. "Tady máš na mě telefon. Když by jste někde bloudili, zavolej a já tam přijedu nebo tě navedu" šokuje mne svou přátelskou nabídkou. Kemp nacházíme bez problémů a protože je prima kemp i cena, zůstáváme.

6.12.2014

Ráno zakoupíme zásoby na víkend, neb počítáme s tím, že info dostaneme až v pondělí a vrháme se na přípravy nového článku. Večer se pak bavíme videi, které jsme cestou pořídili. Příjemně unavení z nic nedělání, usínáme ve stanu.

7.12.2014

I přesto že je víkend, už víme, že sklo míří do Pretorie a bude tam za týden. Jedem rychle nakoupit zásoby na další cestu a jak dorazí šéf kempu z kostela, vyrážíme směr Jihoafrická Republika. Země, před kterou nás všichni jihoafričani varují. No uvidíme.

Na hranicích by to neprobíhalo špatně, kdyby přístup některých oficírů byl alespoň nějaký. "Razítko" houknu na dámu, která mi má potvrdit papír, jenž odevzdáme na výjezdu ze země. Dáma nereaguje. Čte noviny. Chápu, že je tam asi něco zajímavého, ale nejsem schopen smířit se s tím, že budu čekat až to dočte. Co když to má na další straně pokračování! "Razítko!" řeknu důrazněji a plácnu lístkem o stůl. Dáma si mě změří pohledem, přeloží noviny na polovic a s hrozným šklebem mi bouchne štempl na papír. No prosím, jde to. Ještě se ohlédnu a vidím jak člověk za mnou poslušně stojí a čeká, až dáma dočte co kvůli mě nemohla. Ještě nesmyslný poplatek za přejezd hraničního mostu a vyrážíme do země, která byla původně na našem seznamu v Africe až jako poslední.

 

 

Zimbabwe je stejně jako Zambie země bezpečná, přátelská a funkční. Je fakt, že nechápeme jak můžou mít stále za prezidenta někoho, kdo položil jejich fungující zemědělství, ekonomiku a způsobil v zemi hladomor. Mluví o něm s respektem a úctou. Díky tomu je tady nejfrekventovanější suvenýr neplatná bankovka s astronomickou nominální hodnotou. I my jsme si koupili "bilión". Dnes tu vládne americký dolar. V obchodech je zboží, služby a infrastruktura fungují. Lidi jsou v naprosté pohodě, mají smysl pro humor,  jeden druhému důvěřuje a nikdo neotálí s pomocí. Je pravda, že by mohli některé věci fungovat podstatně lépe. Nechtějí, nechápou a nebo to prostě neumí dotáhnout k dokonalosti. Ať už je to vyhození smetených odpadků na hromadu a nebo plná funkčnost kempu. Je to potenciál, který nevyužívají a díky němuž se připravují o více návštěvníků a vyšší profit. Pokud se ale dokázali za pár let postavit znovu na nohy, třeba to nebude trvat tak dlouho, než vyladí i tyhle detaily.

Zajímavost pro řidiče. V Zimbabwe je (prý) povinnost nalepit na nárazníky vozidla samolepky. Dopředu dvě bílé a dozadu dvě červené. Nikdo to po nás nechtěl, během žádné kontroly to nikdo neřešil a tak jsme celou zemi přejeli bez této parády. Nevím jestli to bylo tím, že si víc všímali našeho skla a nebo bylo na první pohled zřejmé, že jsme odjinud. Ale i když je občas na autě hledali, nikdo se na ně nezeptal. Bez hasicího přístroje v autě, tam ale nejezděte. Ten chtěli vidět pořád  ;o)