Black & White desert - luxusní ložnice

19.9.2014

Rozloučíme se s Wadi Hitan a vyrážíme za dalším cílem naší cesty. Míříme do White desert - bílé pouště, která je ještě více vzdálená turistickým destinacím. Cestou musíme opět přes Káhiru. Naštěstí jen dorazíme ke Gíze, kde uděláme povinnou fotku před pyramidami a upalujeme nehostinnou pouštní krajinou. Po Káhiře, nás čeká první město a pumpa až po 300km. Kdo zapomene natankovat v Káhiře, může mít problém. My máme plnou. Cesta nám utíká a občas nám ji zpestřuje vojenský check point, kde jsme pro vojáky exotika. K večeru dorážíme do první oázy Černé pouště, vítá nás Bahária. Upřímně řečeno, pod pojmem oáza si představujeme něco jiného než co je zde, ale časy, kdy byla oáza malá osada, studna, pár palem a pod nimi odpočívající karavany je už dávná minulost. Do White desert zbývá 200km a my máme benzín na 250km. Pro jistotu chceme natankovat. Není kde. Sice tu jsou dvě pumpy, jedna špinavější a strašidelnější jak druhá, ale ani na jedné nemají benzín. Jen diesel. No co, snad to vyjde ;o)

Nechceme jet přes noc a protože se stmívá, využíváme nabídky na ubytování od jednoho chlapíka. V přepočtu za 300,- Kč hotel s názvem Alpenblick. "Wau, jsme v Rakousku" smějeme se názvu. Je to prima změna po skoro 3 týdnech, sprchovat se v koupelně a spát v posteli. O luxusu si ale nechte zdát. Je to klasický hotel nejnižší kategorie. Skoro si říkám, proč se tomu říká hotel ;o) Ten samý chlapík co nás dovedl k hotelu, nám také nabízí benzín. Na černo, jak jinak. Za dvojnásobek běžné ceny. "Uvidíme ráno", uzavírám diskuzi na toto téma.

20.9.2014

Ráno nás probouzí tlampače vybízející věřící k motlitbě. Ještě se chvilku povalujeme a pak opouštíme tenhle komfort. Ve městě koupíme snídani a zkoušíme se přeci jen dostat k trošce benzínu. Ptáme se policajtů, zevlujících před služebnou. Jeden nasedá na motorku a jede s námi na pumpu. Tam vzbudí pumpaře, který mu potvrdí, že benzín není. Pak na něj policajt začne hulákat. Samozřejmě netušíme co. Výsledek je, že policajt vyzvěděl, kdo ve vedlejší vesnici obchoduje s benzínem a jedem do malé špinavé dílny, kde ještě špinavější kluk začne pumpovat do plastového kanystru. Ptám se policajta na cenu. Anglicky umí jen OK. Naštěstí umím jejich číslice a tak mu klackem v písku píšu, kolika oktanový benzín chci, kolik ho chci a on mi píše cenu. Cena je sice vyšší, ale jen o polovinu. Kluk nám přelije benzín do našeho kanystru a my tak pod dohledem policie nakupujeme PHM na černém trhu. To je legrace! Benzín máme a tak jedeme dál!

Cestou se kocháme krajinou Černé pouště a nebyl bych to já, abych někam nelezl, takže když zahlédneme kopec na němž stojí lidi, chci tam taky. Zjišťujeme, že je to jeden z cca 5ti, na které vozí turisty za stovky eur terénní auta. My máme OKI a ta se pod kopec dostává hravě taky. Pro mě je pak kopec, z dálky vyhlížející jako malý vulkán, příjemná rozcvička po ránu a za pár minut se kochám nádherným výhledem. Kačka o rozcvičku nestála a tak pak v autě žebrá, ať ji hned ukážu fotky ;o)

Přijíždíme do oázy Farafra, jenž se správním střediskem pro White desert. Nacházíme net, pumpu a získáváme mapu. Během dvou hodinek máme vše a s mapou v ruce míříme do pouště. Hned od začátku jsme nadšeni a fascinující vápencové útvary, rozličných tvarů nás baví. Kocháme se pohledem na tu krásu a jsme nadšeni skutečností, že zde můžeme kličkovat s autem bez pohonu 4x4. Jednou mezi kameny co vypadají jako houby, jindy jako kopečky zmrzliny. Je to pecka! A jsme tu úplně sami!

Po té co zvládáme hladce přejezdy několika písečných úseků, šotolinu, kámen i kopečky, máme pocit, že celá poušť patří jenom nám. Další písek, další kopeček, žádný problém. Proto nás nenapadá, že následující 10m písku nám vystaví stopku. Žuch a stojíme v písku. "Ajajaj" zvolám a vylejzám z auta zkontrolovat situaci. "To je v poho, z toho jsme venku raz, dva" ujišťuju Kačenku. Sundám ze střechy vyprošťovací pásy, vytáhnu lopatu, hodím pásy pod kola, vše připraveno a Hnn Hnn, popojedu... přesně o délku vyprošťovacích pásů. "Uff! no tak si to dám ještě jednou" konstatuju s klidem a jdu co celé zopakovat. Ale ejhle. OKI si nám hezky ustala v písku. Takže výhrab. "Čím myslíš, že to je" ptá se Kačka aby uvolnila situaci. "Jsem kokot Kačenko, jsem kokot. To je celý" odpovídám s lopatou v ruce, vědom si chyby, kterou jsem udělal. "Tady kvůli tomu kamenu jsem ubral plyn a jak jsme ztratili rychlost auto si sedlo a zahrabalo se", popisuju příčinu a v rytmu hážu písek z pod auta. No abych neprodlužoval. Sám sebe jsem tituloval krásně ještě několikrát. Házel jsem celkem hodinu abych dostal OKI ven. Jediné pozitivum bylo, že jsme měli dost vody, benzínu, jídlo a byli jsme na oficiální trase, takže by nás ráno našli. No stres! Asi díky tomu jsem si celou hodinu zpíval a Kačka mi k tomu tancovala ;o)

Západ slunce si tedy užívám s lopatou v ruce a tak se rychle vracíme na místo, které je označeno jako vhodné ke kempování. Postavíme stan, chystáme večeři a užíváme si začínající noc. To že se pak kocháme hvězdami, Vám asi psát nebudu. To je Vám jasné ;o) A jako vždycky, to stojí za to!

21.9.2014

Ráno věnujeme focení a natáčení. Nemůžeme se stále nabažit té krásy. S přibývajícím časem, nám ale slunce jasně dává najevo, že jsme na poušti. Tak jedeme do města, dokoupit vodu a najít net abychom o sobě dali vědět. Je k polednímu a zdejší děti se vracejí ze školy domů. Jsme pro ně atrakce a tak na nás pokřikují a chtějí se fotit. Se studenou vodou si sedáme na schod před krámkem a sledujeme je jak se předvádějí, když k nám přistoupí nějaký borec a tvrdí, že je z turistické policie. Vyptává se, kde jsme spali, kam máme namířeno a co máme nyní v plánu. Když se vše dozví, nabídne nám stín v nedaleké kavárně, v ústraní rušné ulice. Je nám jasné, že nejde ani tak o pohostinnost jako o to, uklidit nás před dorážejícími děcky a eliminovat tak případnou komplikaci a tím pádem práci pro něj. Nám se to hodí a tak nabídky využíváme. Ve stínu kavárny při čaji tak tvoříme článek pro Vás.

Když začne síla slunce opadat, vracíme se do pouště a opět si užíváme průjezd mezi krásou vápencových útvarů. Tentokrát se rozhodujeme spát trošku někde jinde, na místě kde je několik set malých vápencových kloboučků. Na rozdíl od včerejšího večera si západ vychutnáváme bez lopaty a je to o poznání lepší ;o) V noci nás probouzí vítr jenž nám asi dvě hodiny lomcuje stanem. Už chápeme rozdíl, mezi místy kde je stanování doporučeno a těmi ostatními ;o)

22.9.2014

Ráno se ještě dvě hodinky touláme po White desert a děláme poslední fotky. Cestou z pouště se stavujeme na policejní stanici ve Farafře, kde si policajt ze včera přál nás ještě vidět. Běžná kontrola pasů, dotaz jestli bylo vše ok a pak abychom mu něco napsali na papír. "On road to Luxor, no police, no security" mele pořád dokola a nám dochází, že chce aby jsme mu potvrdili, že to bereme na vědomí. Vzhledem k jeho neschopnosti to jasně formulovat, děláme, že nerozumíme a tak to po pár pokusech vzdává. Ještě dotankujeme benzin do auta i do kanystrů a vyrážíme pouští do 900km vzdáleného Luxoru.

Černou pouští jsme původně plánovali jenom projet, ale nešlo to. Ta nehostinnost, je prostě krásná. Bílou poušť jsme navštívit chtěli a udělali bychom to zase. Je nádherná. Určitě si zaslouží více času na prozkoumání, ale aspoň nám za ty dva dny nestihla zevšednět. Krása vápencových útvarů, jenž vyformovala postupem času příroda, je důkazem její kreativity a tak jsme postupně mohli potkat houby, kobru, psa a nebo trychtýř. Za zmínku určitě stojí i fakt, že se v poušti nádherně spalo. Kromě ticha, které narušoval občas jen vítr, tmy, která dělal z nebe překrásný biograf tak také klimatem. V noci totiž teplota klesala na příjemnou dvacítku.