Bosna a Hercegovina - válečné jizvy, bosenská káva a sarajevský pivovar

ba
15. července 2017

 

15.7.2017

Pokračujeme dál horskou cestou a užíváme si výhledy na zelené kopce. Cesta se pomalu svažuje dolů a tak po dvaceti minutách přijíždíme do města Trebinje.
Město na nás v první chvíli nepůsobí kdo ví jak zajímavě. Hospoda u cesty, která příliš funkčně nevypadá, nevábné paneláky, neupravené stromořadí, ale po pár set metrech se ráz města zlepšuje.
Děláme malé průzkumné kolečko a následně stavíme u jednoho z vytipovaných stánků s rychlým občerstvením, zdejší formou levné restaurace.
Stánek s grilem a všemi zdejšími dobrotami, nám výrazně zvedá náladu. Oproti Chorvatsku je zde pro nás opět levně a tak si dopřáváme pořádnou porci jídla.

S plnými pupky, mastnými držkama a s prvními novými kamarády z řad zvědavých domorodců, přemýšlíme kde nocovat. Před supermarketem je to bez šance postavit stan, u jedné z hospůdek mají sice krásnou louku, ale vedoucí tvrdí, že to nejde kvůli policii.
Zkoušíme jinou hospůdku na kraji města, kde by jsme to mohli zalomit vedle vinice. Ale ani tady není pan majitel pro. Opět nám tvrdí, že je to zde zakázané a že by nás tak či tak v noci vyhnala policie.
Kličkujeme prašnou cestou mezi domky a hledáme, kdo by měl pěknou zahradu na které by se dalo stanovat. Nacházíme pěkné stavení a starší paní na zahradě už se na nás zdálky směje.
Ona i její děda by neměli problém a už už to vypadá, že bychom mohli začít stavět stan, když se do toho vkládá jejich mladej.
„Já vám ukážu lepší místo. Pojeďte za mnou“, skáče do auta a dává pokyn ať ho následujeme. Pár uliček kličkujeme za ním, až nás dovede k cihlovému, nově postavenému domu jeho kamaráda.
Kamarád mluví anglicky a nabízí nám ubytování v jeho novém, ještě nedokončeném penzionu.
Mladej byl hodnej, ale jeho snaha nám pomoci najít ubytování se zcela netrefila do našich představ. Chceme stanovat a ne si pronajímat za čtyřicet pěj euro nějaký pokoj. Loučíme se s nimi a vyrážíme hledat dál.

Začíná se stmívat a naše šance najít nějaké pěkné místo v louce se rychle snižuje. Zkoušíme zajet do lesa, ale ve tmě pořádně nevidíme na cestu a netoužíme nikde zapadnout. Navíc většina cestiček končí vždy u nějakého stavení a po tmě se už ptát nechceme. Takhle v noci a v lese, by na nás někdo mohl vyběhnout s brokovnicí.

Zkoušíme to na kraji města u jednoho krámku, ale paní se tváří, že nerozumí a když se zeptáme o dva domky dál, jsme ne zrovna přátelsky vykázáni ze zahrady.
„No to jsou poměry. Kde jsou ti přátelští Bosňáci?“ komentuji nahlas reakci poslední dotázané, která nás vypískala jen skrze polootevřené okno.
„No nezbývá nic než nocovat v autě“, hodnotím situaci a navíc už se mi nechce nic hledat.
Kačka se s tím nechce smířit a tak zkouší ještě jedno stavení. Výsledek stejný. Dost rozladěná se vrací do auta a popojíždíme na štěrkové parkoviště naproti krámku kde jsme se před chvílí ptali.

Rozdělujeme si pozice. Kačka se snaží najít k spánku vhodnou polohu na zadních sedačkách a já se snažím poskládat vpředu. To bude zajímavé spaní. Jo zlatá OKI, to by bylo vyřešeno raz dva.

16.7.2017

Na to že není nová Fabia zrovna určená jako auto na nocování, nebylo to nejhorší. Jediná a zásadní nevýhoda je to, že všechno je v elektrice. Chcete si pootevřít okénko aby šel dovnitř čerstvý vzduch a je nutné zapnout zapalování. Jak zapnete zapalování, auto automaticky rozsvítí světla. Vlastně pořád chce svítit, což není zrovna praktické, když chcete být někde potají a v klidu se vyspat.
Takže jsme několikrát za noc takhle blikli do tmy a pak čekali až se zase vše povypíná a pozhasíná, jen abychom si mohli otevřít a zavřít okénko. Zlatý švihadla.

Nicméně vyspali jsme se celkem slušně s ohledem na to, jaké jsme v noci střídali polohy. Budí nás světlo a my pomalu vyrážíme do města, sehnat něco k snídani.
Je neděle a tak se konají trhy. Užíváme si pestrou nabídku všech trhovců, kteří nám vášnivě nabízejí své zboží. Babky v šátcích, vytahaných svetrech a nebo stylových zástěrách. Všichni pospolu uprostřed náměstíčka pod korunami vzrostlých platanů.

Popojíždíme o kousek dál, do okrajové části města, ke kamennému mostu Arslanagi. Dnes, tak trochu na okraji dění si tu v poklidu stojí a nikdo si ho nevšímá. Z mostu se kocháme pohledem do čisté vody a také na okolní hřebeny. Přímo nad městem je vidět krásný kostelík. Od něj musí být teprve pěkný výhled, říkám si a tak vyrážíme nad město.

Cesta není zrovna nejlépe značená a tak kličkujeme mezi domy, několikrát se musíme vracet, abychom nakonec po pár pokusech našli tu správnou cestu a vyjeli až nahoru k nádhernému pravoslavnému svatostánku. Nádherný barevný kostelík s ještě nádhernější výzdobou uvnitř je jako z pohádky. Celé to místo je moc pěkné a navíc ten výhled do dálky. Naprosto boží. Jo tady to slovní spojení má opravdu význam. Máme celé město jako na dlani, včetně kamenného mostu, ze kterého jsme si všimli tohoto místa. Vidíme jak je město obklopené kopci a jak se skrze něj jak modrá stužka táhne řeka Trebišnjica.

Kousek za městem navštěvujeme další svatostánek, kterým je tentokráte chrám Tvrdoš. Krásná a udržovaná stavba zvenčí i zevnitř, jejíž zajímavostí je kromě jiného fakt, že ve sklepení si zdejší budují vinný sklep.
Vracíme se do Trebinje a ještě se couráme chvilku po městě. Navštěvujeme pár dalších zajímavých míst a Kačka si jako správná kabelová závislačka pořizuje další kabelku do své sbírky.

Opouštíme město a vyrážíme k Mostaru. Projíždíme krásnými horami, pozorujeme množství lesních požárů a také naší cestu začínají lemovat žluté pásky, upozorňující na přítomnost nášlapných min.
Když se k tomu následně přidávají první rozstřílené domy a jejich pozůstatky, chápeme, že to opravdu není zas tak dlouho co se tady válčilo. Vždyť co to je dvacet let?

Přijíždíme k Mostaru a už automaticky vyhlížíme, kde bychom mohli dnes v noci stanovat. Bohužel nížina je poměrně obydlená a když tam nestojí domy, jsou všude pole a další zemědělská zřízení. Postupně dojíždíme až do Mostaru a tak se snažíme najít co nejlepší parkování. Po chvilce se nám to daří a tak skoro běžíme, celý natěšení, abychom spatřili onen slavný mostarský most.
Je to pecka! Opravdu je to nádherná a majestátná stavba, stejně jako celé jeho okolí a staré město. Taky je tady pěkný nával turistů a vůbec lidstva jak v Mostaru u mostu.

Vyjíždíme z města, pokusit se najít místo na stanování ještě před setměním. Zajíždíme do jednoho z polí a ptáme se u jednoho stavení. Hned první rodinka se tváří přívětivě, ale pak vyleze starší babka a radikálním gestem vše zatrhne. Toho si ale všímají sousedi od naproti a pobízí nás, ať jdeme k nim, že u nich na louce to není problém. Hurá! Hodná teta nás nechává na louce za svým domkem a nabízí, že kdybychom cokoliv potřebovali, stačí na ně zaklepat.
Jen se domlouváme, že skočíme pro něco k večeři a že se vrátíme stanovat k ní na louku. Sympatická teta nešetří úsměvem a pokyvuje na souhlas.

Nechce se nám až do města a tak stavíme u první občerstvovny vedle cesty. Zjišťujeme, že majitel je původem z Kosova a tak se dáváme do řeči. Je nadšený když o jeho zemi mluvíme v superlativech a tak se nám dostává možnosti ještě narychlo využít jeho wifi.
Kupujeme si pivko a vracíme se do našeho kempu, na louku k usměvavé tetě. Venku pěkně fouká a tak dopisujeme deník a cucáme studené pivo v autě.
Stavba stanu ve větru je docela legrace, ale není nic co by dva výletníci nezvládli.

17.7.2017

Fučelo celou noc a fučí taky ráno, když se pokoušíme o složení stanu. Chtěli jsme se rozloučit s hodnou tetou, ale buď ještě spí a nebo už odjela do města.
Balíme svý saky paky a mažeme taky do města. Znovu stavíme u našeho nového kamaráda z Kosova v občerstvovně,  dopřáváme si u něj snídani a následně si na záchodě čistíme chrup.

Uháníme do města. Je docela brzo, nikde není moc lidí, doprava zanedbatelná. Necháváme auto v obytné zóně před paneláky, abychom ušetřili za parkovné a pomalu si to štrádujeme k mostu. K našemu překvapení, jsme zde zcela sami. Sluníčko ještě neupaluje, jen příjemně hřeje a tak si to užíváme. Jen sami, nikde nikdo, to je paráda!
Pod mostem skoro neslyšně šplouchá řeka, v dálce štěká pes, ve vzduchu štěbetají mostarští vrabci a ve vzduchu je cítit léto.
Procházíme si skoro v osamění celé staré město, které se za půl hodinky začíná probouzet do svého tradičního rytmu. Začínají se otvírat první kavárny, krámky se suvenýry a různými cetkami pro turisty, přijíždějí první skupinky turistů. O hodinu později je to zcela jiné město. Živé, vonící kávou a skořicí, plné lidí tlačících se tam a zase zpátky.
O pár chvil později již pod mostem pozorujeme prvního dnešní skokana z mostu. Zdejší tradice, jenž přerostla spíše v turistickou atrakci. Ani tak se nedá upřít mladým skokanům řádná kuráž.

Trávíme v Mostaru celý den. Couráme po starém městě, navštěvujeme i to nové. Dopřáváme si tradiční kávu a pozorujeme ruch ulice z pohodlí stínu. Chvilku po poledni si dopřáváme malý oběd v jednom ze zdejších kouzelných podniků. Studené pivko, křišťálově čiré bílé víno a odpolední pohoda ve stínu. Jo smrdí to dovolenou. Zkrátka, život se má užít, ne přežít.
Odpoledne si dopřáváme výšlap na věž zdejšího minaretu a užíváme ten jedinečný a přesto neokoukatelný výhled na Starý most. Jedinečná a osobitá ikona Mostaru, která dala městu jméno a která se každému okamžitě vybaví.

Je pozdní odpoledne a my opouštíme jedinečný a opravdu nádherný Mostar. Pokračujeme stoupající silnicí, kde po šedesáti kilometrech stavíme v jedné malé vesničce. Odbočujeme z hlavní a nacházíme si malý travnatý plácek, kousek za hřbitovem, vedle hromady hnoje a kamenného stavení.

18.7.2017

Vstáváme a pokračujeme v cestě do NP Sutěska. Krásná příroda všude kolem nás a my si užíváme poloprázdné silnice. Modré vodní hladiny, strmé stěny kaňonů hrdě se tyčící nad námi do výšky několika stovek metrů, výhledy do údolí a horské hřebeny. Často stavíme, fotíme a jen se tak kocháme pohledem do dálky. Mnohdy je ten prostor kolem nás tak ohromující až má člověk chuť roztáhnou ruce a jen tak zařvat do prostoru.
Najednou však takhle vedle cesty zahlédneme červenou plechovou ceduli, která upozorňuje na přítomnost zbytků vojenské munice. Člověku tak najednou dojde, že by takhle mohl rozhodit rukama a zařvat taky naposledy. Trošku divné pomyšlení, ale bohužel i to patří k Bosně a Hercegovině. Je smutným faktem, že stále i dnes je zhruba desetina území této krásné země podminovaná.

NP Sutěska je pro nás nakonec omezen jen na to co vidíme z hlavní silnice. Cesty nejsou pro naše nové auto s hliníkovými koly zrovna to pravé ořechové a stejně tak informační centrum nedisponuje příliš mnoho informacemi.
A tak pokračujeme krásnou přírodou až do města Foča za nímž jsme v mapě objevili zajímavost v podobě písečných pyramid. Deset kilometrů po ne zrovna ukázkové cestě nás vede až k místu, kde se opravdu nacházejí ony pyramidy. Není to kdo ví jaký zázrak, spíše je to zajímavé místo. Skoro více se nám líbila samotná cesta k tomu místu.
Vracíme se a pokračujeme v cestě na Sarajevo. Užíváme si další nádherné kaňony a krásnou přírodu. Protože jsme dnes už celkem utahaní, míříme rovnou do Sarajeva, kde jsme si narychlo zarezervovali levné ubytování v soukromí.
Je odpoledne, dopravní špička. Opravdu pomalým tempem se proplétáme do města. Má to svoji výhodu, alespoň máme čas si z výšky prohlížet město. Jen ten pohled z dálky v nás způsobuje to správné těšení se na nové místo.

Přijeli jsme na ulici kde se má nacházet naše ubytování. Nevýhoda levného ubytování v soukromí je to, že na baráku není žádná cedule. Místo toho jen pozůstatky válečné střelby.
Náš telefon je vybitý a tak nemůžeme zavolat aby si nás vyzvedli. Zkoušíme tedy oslovit taxikáře. Ten nám potvrzuje, že jsme na správné adrese, ale dostává pokyn z dispečinku a tak nám ujíždí.
Ptáme se sympatické pekařky v pekárně. Ta o ubytování neví a na to abychom použili její telefon nemá bohužel dost kreditu. Ale je hodná a tak s námi vybíhá na ulici a staví prvního kolemjdoucího se žádostí o půjčení telefonu.
Pán se jen usměje a už vytáčí číslo z kousku papíru co držím v ruce. Rychle domlouvá, že si pro nás naši hostitelé přijdou. Ještě s námi prohodí pár zdvořilostních frází v angličtině, pochválí nám auto a popřeje příjemný den.
Za chvíli si pro nás přibíhá mladá slečna, neteř našeho hostitele a vede nás do domu, před nímž stojíme. Našli jsme to správně. Ukazuje nám náš jednopokojový byteček v přízemí, místo na parkování a prozrazuje heslo k wifi.
Dostáváme od ní také první tipy na místa, která je nutné navštívit a zjišťujeme, jak výhodnou polohu ubytka jsme si našli. Hned pod námi je Sarajevský pivovar a o kousek níže už je historické centrum Sarajeva. Perfektní!

Dáváme si sprchu a jsme rádi za chladnější pokoj, kde je konečně normální klima. Když už se klima venku začíná stávat snesitelným, vyrážíme na obhlídku. Jasně, že naše první kroky vedou do pivovaru.
Stavba sama o sobě je nádherná, v červeno žlutém provedení a s mohutnou kovanou bránou. Vcházíme dovnitř a když otevřeme dřevěné lítačky vedoucí do lokálu, ztrácíme údivem hlas, valíme kukadla a brady nám k zemi táhne gravitace.
Nádherný interiér pivovarské pivnice, přesně v prvorepublikovém stylu. Stylový dřevěný nábytek, nádherný, dlouhý a ze dřeva vyřezávaný bar, výčepní v bílé košili a vestě, do toho všeho hraje živá hudba. Ten prostor, do patra se tyčící sloupy, dřevěné zábradlí v patře, schodiště, všechny ty detaily a samozřejmě obsluha v tradičním oblečení a s krásnou a vřelou vstřícností. Ve vzduchu je cítit chmel, pohoda a celé to tu rezonuje. Cinká sklo, lidé hlučí a do toho zase ta hudba… ani nevím jestli jsem pozdravil. Zíráme a jsme unešení z nádherného podniku, kde jak následně zjišťujeme, seženete nejlevnější točené pivo v Sarajevu.
Necháváme se usadit na vyvýšeném patře nad výčepem a pořád svými pohledy hltáme jedinečné prostory pivovaru. Už jsme konečně zavřeli papuly, jen valíme bulvy a přiblble se usmíváme.
První točené je na stole a tak se vrháme na ochutnávku. Pivo je jako křen, zkrátka lahoda.
Hned je rozhodnuto, dnes si dopřejeme a večeříme tady v pivovaru. Vybíráme si z přehledné nabídky a objednáváme další pivo. Pořád se nemůžeme nabažit tím pohledem, tou atmosférou. Nejsme tak často z něčeho opravdu paf. Tady nás teda dostali okamžitě.

Naprosto ohromení a totálně spokojení nádherným prostředím a skvělou večeří vyrážíme do města. Jen pár set metrů, most přes řeku Miljacka a rázem se ocitáme v rušných uličkách starého města, kde to v tuhle dobu opravdu žije. Uličky široké, úzké i ty užší, jsou plné krámků a mini kaváren. Všude mraky lidí, usměvaví obchodníci, všude miliardy světel a třpytící se výzdoby.
Ač stále v Evropě, voní to zde orientem. Barevné koření, dým z vodních dýmek, turecký pop, hlasité a vášnivé smlouvání obchodníků se svými zákazníky. Je to jiný svět, je to nádhera a nám opět štěstím září oči. Dnes jsme ale již utahaní jak koťata a tak si to celé procházíme jen jednou a detailnější průzkum necháváme na zítra. Na cestu si kupujeme zmrzlinu a pomalu se vracíme do našeho pronajatého bytečku.

19.7.2017

Ráno, vyspaní a plní sil vyrážíme do města. V porovnání s večerem se tu vůbec nic neděje. Některé z obchůdků a restaurací jsou ještě zavřené a nebo teprve otvírají. I přesto to tady již začíná vonět kávou, kořením a orientálními vůněmi.
Couráme uličkami, navštěvujeme vyhlášenou radnici a nebo kašnu Sebilj. Shodou okolností obě tyto vyhlášené ikony Sarajeva mají v sobě českou stopu. Obě totiž byly navrženy českými architekty.
Na návštěvu moderní části Sarajeva se dnes necítíme. Je teplo. Bereme tak za azyl stín v jedné malá kavárničce a dopřáváme si pravou bosenskou kávu vařenou v džezvě. Milá a usměvavá kráska v šátku nám ji připravuje s maximální pečlivostí a ochotou. To je panečku péče o zákazníka. Stejně tak ochotně nám vše ohledně podávání kávy vysvětluje. Osmělím se a dovolím se mladé muslimky zeptat na možnost si ji vyfotit. Nemá problém a tak ji zvěčňuji na paměťovou kartu.
„Můžeš mi poslat fotku emailem?“ ptá se kráska po tom co ji snímek ukáži na displeji foťáku.
„Jasně“, bereme si od ní email a večer jí fotku posíláme.

Sarajevo a především ta stará část je nádherné a kouzelné místo, které opravdu učaruje. Zas a znovu procházíme uličkami, vybavujeme se s obchodníky, necháváme si ukázat tradiční výrobu z mosazi a oceňujeme smysl pro černý humor, když spatřujeme suvenýry vyrobené ze starých patron. Zkrátka si Sarajevo náramně užíváme.

S polednem přichází do města hrozná výheň a tak chvilku po obědě přebíháme most na němž byl zastřelen Ferdinand a mizíme v útrobách našeho skromného ubytování.
Ven vylézáme zas až se západem slunce a znovu si jdeme do města užít tu pravou a jedinečnou atmosféru Sarajeva. Nádherné stavby, směsice kultur, náboženství, kuchyní a všude přítomný mumraj nočního městského života.

20.7.2017

Dopoledne využíváme k vyřízení korespondence a až k polednímu opouštíme město. Naše cesta vede nad Sarajevo, kde pořizujeme několik snímků a pokračujeme do města Pale. Po jeho krátké návštěvě se vracíme do Sarajeva. Jedeme do nového města, modernější části Sarajeva.

Všemu tomu z výšky vévodí jedinečná a nepřehlédnutelná stavba v podobě skleněného šroubováku. Prosklený mrakodrap s názvem Avaz Twist Tower. Na první pohled zajímavá, ale tak trochu se do zdejší architektury nehodící stavba, která se tyčí kousek nad hlavním vlakovým nádražím.
Přes hlavní naproti se nachází muzeum, kam se jdeme zeptat kde přesně jsou k vidění budovy na Aleji odstřelovačů.
„Tady je Alej odstřelovačů. Celá tahle hlavní třída nese ten název“, vysvětluje nám slečna a nechápe nač se přesně ptáme. Jen co vyjdeme ven dochází nám, proč se tak divila. Samotné muzeum má totiž fasádu rozstřílenou jako tiché memento a vzpomínku na neveselou historii téhle části města.

Ze Sarajeva pokračujeme směr Jablanica, malé městečko, kde největší atrakcí je partyzány odstřelený a do řeky spadlý starý železniční most. Stará parní lokomotiva na zbytku kolejí, nově vybudované muzeum a jinak nic. Využíváme přítomnost města jako možnost sehnat něco na zub a následně pokračujeme dál na severozápad k jezeru Ramsko.

Jeden z našich skvělých fanoušků Martin, nám totiž dal několik tipů a tohle jezero bylo mezi nimi.

Po pár kilometrech příjemné cesty se před námi začíná objevovat hladina jezera a my kličkujeme vesničkami až nad jezero, kde nám Martin slíbil nejlepší vyhlídku. Kličkujeme silnicí vzhůru, před námi se otvírá výhled na jezero a úplně nahoře je opravdu krásné místo s ještě krásnějším výhledem.
Stavíme, fotíme, zvedáme Ferdu a pořizujeme záběry jak ze žurnálu.
Ještě se chvilku kocháme výhledem na jezero a písčité límce břehů, které způsobuje nedostatek vody v parném létě.
„Tamhle na tom poloostrově bych dneska stanoval. Co ty na to?“ ukazuji prstem do dálky a Kačka bez váhání souhlasí. Dohodnuto, vyrážíme!

Cestou stavíme v jednom malém krámku a nakupujeme zásoby k večeři. Dvě rajčata, jedna cibule, jeden česnek a dvě piva. Nákup jako pro boháče. Prodavačka si nás změří pohledem a hodí zeleninu na váhu. Rajčata zváží a namarkuje. Ale cibule a česnek váží tak málo, že ji váha ani nesepne.
„Nejde to zvážit. To máte zadarmo“, usměje se na nás, tak trošku jak na chudáky a rozhodne se dopřát nám večeři grátis.
„Ne to je blbý. Díky ale ne“, snažím se odporovat neb mi to přijde hloupé.
„To je dobrý“.
„Tak moment“, napadá mě řešení a kupuji ještě dvě piva a pytlík oříšků, ať jí tržbou vynahradím nezvažitelnou zeleninu. Prodavačka a její kamarádka se hezky od srdce zasmějí, že jaký jsem to koumák a my míříme na vyhlídnutý poloostrov.

Je jasné, že shora z kopce to bylo jednoduché. Dole když nemáme takový přehled se trefíme na správnou cestu až na druhý pokus. Ale daří se a tak jedeme loukou, následně písčitou cestou až se zase dostaneme na zelenou louku a dojedeme po trávě až k nejvyššímu bodu.
„Jsme tu! Dobyli jsme poloostrov!“ raduji se z toho, že cesta nebyla zas tak zlá. Stavíme stan, vytahujeme křesílka a začínáme vařit.
Zatím co Kačka kuchtí večeři, zapínám telefon a snažím se z offline map zjistit kde to přesně jsme.
„Ty vole… my jsme na ostrově“, vyhrknu spontálně a lehce v údivu.
„No to je dobrý teda. My jsme fakt na ostrově“, ukazuji Kačce mapu a tečku naší aktuální polohy. Ono tohle místo asi obvykle bývá ostrov, jen jak je nyní málo vody, stal se autem dostupným.
„No tak snad nepřijde přes noc příliv nebo něco a nestoupne hladina. To by jsme tu asi zůstali na dýl“, řehtám se tomu našemu zjištění.

Lehká večeře, studené pivko a zapadající sluníčko co příjemně hřeje do našich zátylků, zatím co my si užíváme pohled na skoro nepřirozeně modrou barvu jezera. Nepravidelné písečné břehy působí jako krásné pláže, ale ve skutečnosti je voda studená jak led. Na koupání to teda rozhodně není.

A když nám slunce zapadne a na jezero a jeho okolí sedne tmavá noc, zakláníme naše krky. Jedním důvodem je pití piva a druhým nádherná hvězdná obloha. Jo panečku, tohle to je život.

21.7.2017

Nádherný ticho na spaní a super klima, ještě krásnější ráno a dokonce ani voda nestoupla, takže se odsud dostaneme. Krásně svítí slunce a hladina jezera má opět nepřirozeně modrou barvu.
Všude klid a my si z pohodlí našich křesílek užíváme pohled na jezero a malou sladkou snídani v podobě polotvrdých balených buchet s mákem.
Nedá nám to a zvedáme Ferdu do výšky, abychom pořádně viděli, kde že jsme to nocovali. Spali jsme na ostrově, na který jsme se dostali suchou cestou. To se každý den nepoštěstí!

Pomalu vyrážíme dál na cestu. Opouštíme náš ostrov a silnicí opět stoupáme vzhůru nad jezero. Ještě se naposledy ohlédneme a užijeme si ten nádherný pohled z výšky. Dvě zatáčky, objíždíme horský masiv a za ním necháváme krásné jezero.
Pokračujeme směr Tomislavgrad, kde stavíme a spolu s domorodci si dopřáváme jedno dopolední kafe. Je legrace, jak se vždy zprvu snaží podle SPZ rozklíčovat odkud jsme a když na to nepřijdou, najde se jeden co se osmělí a zeptá se. Ani tady to nebylo jinak.

Chvilku pokračujeme poloprázdnou silnicí, užíváme si jízdu po dobré silnici až přijíždíme k městu Jajce. Hned z kraje pod městem se vyskytují vyhlášené vodopády.
Je to betonová kaskáda, která ty původní vodopády změnila na opravdovou turistickou atrakci. Je to tak kýčovité, že se mi to nechce ani fotit. Nakonec ale popojíždíme z druhé strany s pohledem od silnice. Do záběru se tak dostává i kousek města a jeho hradby. Navíc z lidí kolem, pod a nad vodopádem se stávají malé tečky, které celkovému záběru už tolik nevadí.
Lehce si procházíme město, ale nějak nám přítomnost tolika lidí není zcela příjemná a tak vyjíždíme kousek nad město, k jezeru, kde jsou vyhlášené malé vodní mlýny. A jsou. Jsou hezké, funkční, ale myslet si že tu bude méně lidí bylo naivní.
I přesto si děláme malý okruh a prohlížíme si mlýnky, které si v poklidu klapou bez ohledu na množství jejich obdivovatelů.

Pokračujeme v krasojízdě směr NP Una, ležící poblíž hranic s Chorvatskem. Kličkujeme lesy, přejíždíme kopečky a v jednom z lesů navštěvujeme Titovu odstavenou lokomotivu. Opět potkáváme množství cedulí upozorňující na výskyt min. Jedna si tak leží u cesty, která vede do lesa. Hluboká cesta vyjetá mezi stromy těžkou technikou jasně značí, že tady již pozbyla platnosti.
A tak ji sbírám, ať se tam chuděra neválí v prachu a získávám originální suvenýr.
Pokračujeme dál přes horský hřeben a dlouhými serpentinami klesáme dolů do údolí, až přijíždíme do města Drvar. Město takové nijaké, kde nic tu nic a tak se podle mapy rozhodujeme popojet k nedalekému jezeru a najít si místo na nocování.
Bohužel ani jezero není kdo ví jaký zázrak a navíc všude kolem něj je dost nepořádek. Vracíme se tak úzkou a klikatící silnicí zpátky. Když se před námi objeví drobná odbočka do pole, odbočujeme abychom se ztratili světu za horizontem a tam dali vzniknout naší dnešní základně.
Jsme uprostřed nějaké pastviny, široko daleko nikdo a my pozorujeme boj západu slunce s mraky.

22.7.2017

Začíná kapat. Déšť pomalu začíná bubnovat do plachty stanu a tak rychle vstáváme a balíme, než se přižene něco většího. Přeci jen balit mokrý stan a ještě v dešti, žádná sláva.

Vjíždíme do NP Una a hned od začátku si užíváme nádherné výhledy. Podél silnice se táhne obří kaňon a my čas od času stavíme a snažíme se dohlédnout až na jeho dno. Marně. Je příliš hluboký. Obloha se roztrhala a tak na jedné z vyhlídek stavíme a vytahujeme Ferdu.
Létáme nad kaňonem a až z jeho pohledu vidíme tenkou linku na dně kaňonu, která značí řeku.

Silnice se pomalu stáčí a sklání dolů k řece. Přejíždíme dřevěný most a míříme k prvním vyhlášeným vodopádům. Jsou skoro všude. Malé a ještě menší kaskády a vodopády. Dojíždíme až na hranice s Chorvatskem, kde opět přejíždíme malý dřevěný most, ale za ním cesta končí.
Otáčíme se a ptáme se první tety na cestu. Radí nám jiný nedaleký most, po kterém bychom se měli dostat k větším vodopádům. Teta byla hodná a pravdu měla, jen nám zapomněla říct, že most je pouze pro pěší. No co se dá dělat, musíme se vrátit na hlavní a zkusit to z druhé strany.
O dvacet minut později přijíždíme k vodopádům. Stánky s občerstvením, restauračky a drobný prodej suvenýrů značí, že je tohle místo vyhlášené.
V tomhle názoru nás také utvrzuje pokladna a dáma požadující vstupné. Platíme a jdeme se podívat na tu krásu, kvůli které to tady všechno je. Ne příliš obrovský, ale už ucházející vodopád, kde se voda prodírá hustým zeleným porostem a pře mechem pokryté kamení se valí dolů do tůně.
Pokoukáme, pofotíme, trošku polétáme s Ferdou a užíváme si osvěžující vodní sprej.

Když se vrátíme k autu je čas oběda. Díky doporučení od Martina, jdeme na jisto do jedné z restaurací a rovnou se ptáme na čerstvého pstruha. Šéfík pokývá hlavou a vede nás k malé laguně, kde se mrská náš budoucí oběd. Vybíráme si dva kousky a už se těšíme až nám to přinesou na talíři.
Nebudu to protahovat. Přinesli je za pár minut a bylo to opravdu žrádlo. Není nad čerstvou rybu!

Uspokojení a s plnými pupky pokračuje dál, k hlavní atrakci zdejšího parku a k údajně nádherným vodopádům Štrbački Buk. Cesta je prašná a celkem úzká, vedoucí podél řeky. Občas se louka vedle řeky mění na veřejné koupaliště, kde si domorodci užívají krásného sobotního odpoledne.
Rychlostí šneka se pohybujeme vpřed. Potkáme-li v protisměru auto, je to chvílemi skoro o manévrech, abychom se vešli.
Po hodince jízdy přijíždíme k dřevěné budce a závoře. Chlapík tu vybírá vstupné do národního parku.
„Dvanáct marek“, hlásí nám cenu a trhá lístky.
Hrabeme se v drobných co nám zbyly, ale nacházíme už jen posledních deset. Kartou se platit nedá.
„Víc nemáme“, ukazuji zbytek mincí.
„No co s vámi mám dělat. Ale dám vám jen jeden lístek“, odvětí chlapík a moc se nad tím nestresuje.

Přijíždíme na parkoviště. Všude hromada lidí a my se začínáte trošku děsit, že to zase bude turistická atrakce a příšernost. Jdeme po značené stezce dolů k vodopádům a hned na první vyhlídce nám padají brady úžasem. Wau! Jestli se o těhle vodopádech říká, že jsou pecka, tak to není žádné přehánění. Klesáme podél vodopádů po dřevěné stezce níže a s každou další vyhlídkou jsou hezčí a hezčí.
Stačí jen jeden můj pohled a Kačka chápe, že se vracíme pro Ferdu. Tady si prostě musíme zalítat!
Vracíme se k autu a cestou pozorujeme kontrast zahalených muslimek a turistek v plavkách. Nikdo se nad tím moc nepodivuje, nikdo to moc neřeší.

Vracíme se s Ferdou na spodní vyhlídku, s výhledem přímo proti proudu na celé vodopády. Rychlá aktivace, spárování, Kačce nepřiznávám, že není načtená GPS a zvedáme Ferdu do vzduchu.
Posílám Ferdu do vzduchu nad hřmící řeku, aby se dostal mimo stromy a vše co mu bránilo v načtení GPS. Daří se, chytáme signál a já se pouštím do prvního průletu přímo nad řekou, proti proudu a proti samotným vodopádům.
Ač se to na displeji a všem přihlížejícím jeví snadně, musím si dávám sakra majzla na to, abych Ferdu začal včas zvedat před hlavní kaskádou. Stačí aby vletěl do vodního spreje a máme po něm.
Samozřejmě, že ani s tímhle Kačku nezatěžuji a spoléhám na svůj odhad.
Daří se a já úspěšně přelétávám celé vodopády. Super záběry, až mi z toho naskakuje husí kůže. Následuje návrat a stejný záběr jen po proudu řeky, který je již o poznání snazší. Takhle si to dovolím ještě třikrát, následuje samozřejmě společné foto na vyhlídce a následné přistání Kačce do ruky.

Balíme a vracíme se k autu. Je jasné, že ještě párkrát zmáčkneme spoušť našeho foťáku a zas a znova se kocháme pohledem na tu krásu. Na ty krásné kaskády, neuvěřitelně čistou a modro zelenou vodu, na trávu vlnící se v proudu. Je to krása!
U auta si dáváme malou svačinku a s naprostým uspokojením se vracíme dolů k bráně. Chlapíkovi děláme radost tím, že mu darujeme naší samolepku za jeho vstřícnost.

Cestou zpátky stavíme v jedné zatáčce, na malém paloučku, který je veřejnou pláží a koupalištěm současně a spolu s domorodci si dopřáváme ledové osvěžení.
Tedy po pravdě, já si dopřávám osvěžení a Kačka, protože je blázen do řeky skáče celá. Brrr! Je to vážně víc než jen osvěžující.

Vracíme se na hlavní silnici a přes město Bihač pomalu pokračujeme k chorvatským hranicím. Je podvečer, chvilku po šesté, hranice probíhají bez komplikací a my po dvou krásně strávených týdnech opouštíme nádhernou Bosnu a Hercegovinu.

 

 

Bosna a Hercegovina je nádherná země. Nádherná příroda plná kopců, zelených lesů, hor, kaňonů a vodopádů. Hlavní město Sarajevo, jednoznačně patří mezi balkánské nej!
To samé se dá bez nadsázky tvrdit i o zdejším obyvatelstvu. Milí, hodní a usměvaví lidé se smyslem pro humor. Když se k tomu přidá dobrá kuchyně a nádherná místa jako je Mostar či zmiňované přírodní krásy, je to dost na to, chtít se sem opět vrátit.

 

A jako bonus, se pokochejte krátkým videem z údolí řeky Una ;o)

 

Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina - Trebinje
Bosna a Hercegovina - Trebinje
Bosna a Hercegovina - Trebinje
Bosna a Hercegovina - Trebinje
Bosna a Hercegovina - Trebinje
Bosna a Hercegovina - Trebinje
Bosna a Hercegovina - Trebinje
Bosna a Hercegovina - Trebinje
Bosna a Hercegovina - Trebinje
Bosna a Hercegovina - Trebinje
Bosna a Hercegovina - Trebinje
Bosna a Hercegovina - Trebinje
Bosna a Hercegovina - Trebinje
Bosna a Hercegovina - Tvrdoš
Bosna a Hercegovina - Tvrdoš
Bosna a Hercegovina - Tvrdoš
Bosna a Hercegovina - Tvrdoš
Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina - Mostar
Bosna a Hercegovina - Mostar
Bosna a Hercegovina - Mostar
Bosna a Hercegovina - Mostar
Bosna a Hercegovina - Mostar
Bosna a Hercegovina - Mostar
Bosna a Hercegovina - Mostar
Bosna a Hercegovina - Mostar
Bosna a Hercegovina - Mostar
Bosna a Hercegovina - Mostar
Bosna a Hercegovina - Mostar
Bosna a Hercegovina - Mostar
Bosna a Hercegovina - Mostar
Bosna a Hercegovina - Mostar
Bosna a Hercegovina - Mostar
Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Sarajevo
Bosna a Hercegovina - Jablanica
Bosna a Hercegovina - Jablanica
Bosna a Hercegovina - Jablanica
Bosna a Hercegovina - Ramsko jezero
Bosna a Hercegovina - Ramsko jezero
Bosna a Hercegovina - Ramsko jezero
Bosna a Hercegovina - Ramsko jezero
Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina - Jajce
Bosna a Hercegovina - Jajce
Bosna a Hercegovina - Jajce
Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina
Bosna a Hercegovina - Drvar
Bosna a Hercegovina - NP Una
Bosna a Hercegovina - NP Una
Bosna a Hercegovina - NP Una
Bosna a Hercegovina - NP Una
Bosna a Hercegovina - NP Una
Bosna a Hercegovina - NP Una
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit