Kosovo - osobité srdce Balkánu

ks
26. června 2017

 

26.6.2017

Vybrali jsme si poměrně malý a ne příliš frekventovaný hraniční přechod. Silnice podél jezera nad níž se vzpíná sráz, přechod který popírají i google mapy.

Přechod samotný je jen několik obytných buněk pod plechovou střechou. Kontrola srbské pohraniční policie je rychlá a příjemná. Jejich kosovští kolegové jsou na tom obdobně, jen si navíc žádají malý techničák od Fii.
„Tamhle se postavte a v té kanceláři naproti si kupte pojištění na auto“, dává jasné pokyny pohraničník, vybavený slušnou angličtinou.
Odstavuju auto a jdu pro pojištění. Slečna za okénkem nadatluje údaje z techničáku do počítače a za patnáct eur mě na patnáct dní vybavuje povinným ručením pro Kosovo.
Ještě pár vtípků s pohraničníky, vyptání se na pár základních slovíček a bez jakékoliv kontroly útrob našeho vozu či zavazadel vyrážíme směr Kosovská Mitrovica.

Cesta do města podél jezera utíká rychle a tak za chvíli brzdíme u moderního supermarketu se snahou vyměnit zbylé srbské dináry a nebo za ně alespoň nakoupit.
Bohužel se nedaří ani jedno a tak nám zůstává pár stovek v srbské měně jako suvenýr.
Kličkujeme krajinou, projíždíme vesničky a města. Vše na první pohled stejné jako v Srbsku. Přeci jen ale registrujeme drobné změny. Je zde stejné množství kaváren, jen se tváří o poznání moderněji. Mezi domorodci vidíme výrazně méně kuřáků a také nás zaujaly v autobazarech otevřené kufry nabízených vozů.

Příjezd do hlavního města Priština probíhá hladce a bez komplikací, stejně jako objevení centra. Město působí na první pohled menší a přehlednější než tomu bylo například v Bělehradě.
Snaha dojet k hotelu kde máme rezervaci podle offline mapy však nakonec troskotá na objížďce, způsobené výkopem.
Protože jsme ale na takové situace již zvyklí, stavíme a ptáme se na cestu prvního taxikáře. Domluvit se v albánštině je pro nás nemožné, ale sympatický taxikář okamžitě přepíná do srbštiny a té už rozumíme bez potíží.
Kousek do kopce, trocha kličkování mezi domy a jsme na místě. Usměvavá dcera majitele nás vítá a majitel sám si nás eviduje do svého sešitu hostů. Bývalý profesor a matematik nás baví svou roztomilou roztržitostí. Chvilku hledá brýle, chvilku tužku, následuje vyprávění o městě, o historii země, o tom, že jsme dostali na booking.com super cenu a také nám dává několik zajímavých tipů.
No a když je ten matematik, pochlubí se svou schopností počítat z hlavy a v mžiku oka počítá z hlavy několik příkladů velké násobilky.

Rychlá a teplá sprcha je balzám pro tělo i duši. Osvěženi sprchou a krátkým odpočinkem vyrážíme do města. První úkol je získat zdejší hotovost a tak obíháme bankomaty. Chvilku nás zkouší jako cizince stáhnout na poplatcích, ale nedáme se a hledáme dál, až najdeme banku, která si nic neúčtuje.
Couráme se po fajnové pěší zóně a užíváme pozdní odpoledne v centru města.
Sledujeme lidi proudící z jedné strany na druhou a opačně, kejklíře a pouliční prodejce kde čeho, stejně jako nabídky zdejších občerstvovacích podniků.
Ceny jsou tu pro nás více než přátelské a tak nakonec neodoláme a bereme místo na terase jedné hospůdky přímo v centru. Jídlo za dvě eura je vážně super. Můžeme si tak dopřát každý vlastní porci a každý svůj drink. Pohodička… tohle smrdí dovolenou.

S plnými pupky a již za tmy se touláme ulicemi zpátky na hotýlek v kopci. Je fajn klima a všechno kolem nás nám přijde známé.

27.6.2017

Vyrážíme do města ještě před tím než začne slunce nesnesitelně žhnout. Procházíme si centrum města a jeho blízké okolí. Času máme víc než dost, protože centrum není kdo ví jak veliké.

Zaujala nás zajímavá stavba zdejší knihovny a nebo skutečnost, že ulice věnovaná americkému prezidentu Clintonovi je v latince, zatímco jeho následovník Bush má ulici pojmenovanou jen zdejším písmem připomínající azbuku.
Navštěvujeme místo zvané New Born, zdejší stadion, obchodní centrum a také několik tradičních trhů a mešit. Samozřejmě, že prohlídku města dostatečně prokládáme přestávkami na kávu, pivo a jiné formy příjemného relaxu.

V jedné z mešit se ukrýváme na pár chvil před slunečním žárem a sedíc v koutě na koberci pozorujeme její návštěvníky. Někteří se přišli pomodlit, někteří se zde ukrývají před horkem stejně jako my. Další tento svatostánek využívají jako místo na setkání s dalšími.
Stejně tak jako s námi, ani s focením nemá nikdo žádný problém. Pár strýců sedící vedle nás se po chvíli odhodlají a dávají se s námi do řeči. No je to spíše takový pokus o rozhovor, ale o to je to zábavnější.
Strýcové šprýmují a vyptávají se, zdali jsme již svoji a musím Kačku poslouchat, stejně jako oni doma své manželky. Když jim vysvětlujeme, že nás veselka čeká až po našem návratu, pokouší se o něco co připomíná rozmlouvání našeho rozhodnutí. Jsou to šprýmaři.

Couráme uličkami, občasně navštěvujeme krámky s rozmanitým zbožím a k obědu si dopřáváme obrovský a poctivý kebab.
Kačka zkoumá módu a fotí se s děvčaty v šátku, mě zase zajímají strýcové v legračních čepičkách. Dozvídáme se, že jsou to tradiční čepky z ovčí vlny a že se jim říká podle tvaru kulky, balistika.
Já mám o svém suvenýru rozhodnuto, chci takovou čepku.
Protože je po poledni jako v peci, jdeme se uklidit na pokoj našeho hotýlku a dáváme si siestu.

Do města se vracíme až v podvečer, když je klima výrazně příjemnější. Ještě chvilku couráme po městě, fotíme, pozorujeme poklidný život v centru hlavního města a opětovně si dopřáváme večeři na terase jednoho ze zdejších podniků.

28.6.2017

Nevíme co k snídani a tak nás napadá, zajít si do kavárny na rohu naší ulice. Protože je to čistě kavárna, kde nemají nic než jen kávu, kupujeme si v krámku před kavárnou koláče.
Koláče sladké jak cumel a voňavá káva, kterou díky sladkým koláčům sladit netřeba.

Loučíme se s prima domácím, loučíme se s hlavním městem a znovu vyrážíme na cesty. Nabíráme směr a s trochou bloudění míříme k dalšímu cíli, městu Peć a k národnímu parku Prokletije.
Kosovo je malá země a tak překonat jeho polovinu zabere i s přestávkami a s obědem slabé tři hodinky.
Přijíždíme do města, které nepůsobí zrovna vlídně, ale to je úděl mnoha míst pro první okamžik. Tady to způsobuje bláznivá doprava ve své špičce, občasné výmoly, neznačený směr a oblaka prachu která opticky zvětšuje rozpálené slunce.
Po pár minutách město projíždíme a začínáme ho opouštět. Naštěstí ve správném směru. Přijíždíme totiž na výpadovku vedoucí do kaňonu Rugova. Jsme klikaři. Při štěstí nepřipravených a GPS nevybavených zjišťujeme, že hned u cesty je vojáky a za vysokou zdí střežený Patriarchát.
Nádherná stavba v rozkošné zahradě. Červený kostelík, který už zvenčí působí opravdu nezvykle a krásně. Když však vstoupíme dovnitř, doslova nám spadnou brady.
Jedinečné štuky a nástěnné kresby v kombinaci s klenbami a kamennými prvky. Zíráme na tu krásu až nás bolí za krkem. Sestra v černém hábitu nás měří svým přísným pohledem a přerovnává stohy svíček.
Procházíme si všechny prostory a jen nevěřícně zíráme. Tak tohle místo je vážně „wau“!

Vycházíme ven v nadšení a já si jenom říkám, že je to škoda nemít vyfocené. Jenže focení je tady striktně zakázané. Nedá mi to a zkouším oslovit kluka, který se tady pohybuje a zjevně patří ke zdejšímu osazenstvu.
Kluk mě poslouchá, pokyvuje hlavou a já už si říkám, že by to mohlo vyjít. Odchází se mnou ke vchodu, ke kterému se již blíží skupina turistů.
Procházíme hlavní místností a jsem zaveden do jedné z bočních místností.
„Tady můžeš. Jednu dvě fotky a pak jdi ven“, dává mi stručný pokyn a odchází pryč. Na nic nečekám a rychle tasím abych alespoň trošku zaznamenal to nádherné místo.

Opouštíme tenhle krásný kostelík a sledujeme množství ozbrojenců, kteří dohlíží na bezpečnost kostelíku a jeho obyvatel. U brány neprůstřelná buňka, stejně jako na parkovišti, vysoká zeď, na ní ostnatý drát a na ulici několik zátaras a strážná věž.
Podívaná pro našince nezvyklá. Tohle známe už jen z televizi. Tady je to stálá výzdoba.

Pokračujeme podél řeky se klikatící silnicí mezi skály, do kaňonu Rugova a současně do národního parku Prokletije. Cesta je to nádherná a jsme z toho tady kolem nás okamžitě uchváceni.
„Těším se až tady zítra zalétáme s Ferdou“, připravuji Kačku na plány, které se mi rodí v hlavě.
Dojíždíme k mostu a dáváme se doleva k hranicím s Černou horou. Protože tam nevede zrovna nejlepší cesta a protože už je podvečer, pokračujeme po zpevněné cestě do vrchu. Serpentiny se klikatí svahem a my rychle nabíráme výšku, když po čtvrt hodince přijíždíme na konec cesty k pohledné hospůdce s terasou a s jedinečným výhledem na celé údolí.
„Tak tady je to boží, tady budeme spát“, rozplývám se nad výhledem do údolí a na kopce před námi.
Naštěstí obsluha nemá s naším stanováním problém a tak zatím co Kačka studuje nabídku jejich jídelníčku, já už připravuji Ferdu ke startu.

Pohled na údolí z ptačí perspektivy je boží a dech beroucí. S totálně vybitou baterií, nadšení a se zářícíma očima si ťukáme studeným pivkem a těšíme se na čerstvého pstruha, kterého Kačka vybrala.
Užíváme si večeři společně s výhledem do dálky a při západu slunce jsem i já tak trošku romantik.

29.6.2017

Stejně jako závěr dne na tomhle místě, je také začátek dne nového parádní záležitost. Příjemný chlad z lesa versus první sluneční paprsky, zatím jen příjemně hřející do tváří.

Nemáme nic k snídani a obsluha chaty ještě spí. Necháváme stan stát na svém místě a pomalu sjíždíme serpentinami dolů k hlavní silnici.
„Neskočíme si do Černé hory?“ navrhuji Kačce ranní procházku. Protože má Kačka jako každá ženská procházky ráda, nebrání se tomu ani takhle po ránu.
No dobrá přiznávám, že v tom není touha po procházce, jako po tom vidět údolí a vyfotit si hraniční patník.
Jdeme po štěrkové cestě lesem a zatím co pod námi šplouchá potok, nad námi se z korun stromů začínají prořezávat skalní stěny. Popojdeme ještě kousek, na malý kopeček kde se stromy rozestoupí a před námi je nádherný kaňon. A my v něm. Zleva i zprava příkré srázy, které pomalu začíná zalévat sluneční svit. V dálce malá tenká linka klikatící se vzhůru přes horizont, značící cestu do Černé hory.
„Tak tohle by jsme autem asi vážně nedali. Ne tím co teď máme“, konstatuji suše, ale v hlavě se mi honí pomyšlení na absolvování téhle cesty teréňákem. Jo to by bylo něco. Teď si ale musím nechat zajít chuť. Tak snad příště.
Vytahuji telefon a snažím se podle offline mapy zjistit jak daleko jsme od hranic s Černou horou.
„Ha! My už jsme v Černé hoře“, začínám se smát svému zjištění.
„Právě si ilegálně překročil hranice a čeká tě krutý trest gringo“, vtipkuje Kačka.
Nikde žádný patník, nikde žádná cedulka, prostě si takhle jdete a najednou jste v jiné zemi. Paráda.

Vracíme se k autu a vyrážíme dolů do města. Stejně jako odpoledne, tak také po ránu je průjezd kaňonem Rugova uchvacující.
Rychle nacházíme parkování a vyrážíme do starého města, obstarat si něco k snědku. Sehnat na Old marketu něco k jídlu není vůbec těžké. Spousta krámků a kiosků s kouřícími komíny, nabízející hned od rána grilované dobroty.
A ačkoliv to u nás není zrovna běžné snídaňové menu, dopřáváme si pěknou porci grilovaných čuftů u jednoho prima chlapíka, který když viděl že jsme odjinud měl potřebu nám vše vysvětlovat.

S uspokojenými chuťovými pohárky a plnými pupky se líně touláme po městě. Užíváme si a pozorujeme probouzející se trhy, očucháváme koření babkám kořenářkám, zjišťujeme, že i v Kosovu mají levnější internet do mobilu než u nás a že tady rozhodně hlady neumřeme.
Občas zavítáme do nějakého krámku, občas nakoukneme do mešity anebo si dopřáváme další výbornou kávu v další útulné kavárničce.

Je po obědě, město už žije rušným životem a teplota na slunci i ve stínu začíná vražedně stoupat. Kupujeme základní zásoby a pakujeme se ven z města.
Cestou kaňonem, dostávám nápad natočit krátké video z našeho Ferdy. Tohle místo jsem si vyhlédl už cestou do města a myslím, že ty záběry budou skvělé.
Samo o sobě to místo už je skvělé. Jsme v jednom z nejužších míst, před námi ve skále vytesaný tunel, pod námi hřmící řeka, kolem nás strmé skály a do kopce se šněrující serpentiny ve snaze silnice uniknout z tohoto skalního sevření.
Přípravy jsou již nacvičené. Baterka, vrtule, telefon, ovladač. Vše spárovat a propojit, zapnout a připravit ke startu. Kalibrace a hledání GPS signálu a vrtule se roztáčí.
Vypadávající signál neřeším, neboť na takovém místě je to víceméně normální. Ferda je ve vzduchu a já začínám pomalu nabírat výšku. GPS signál se načítá a já se mohu pokusit o první průlet nad řekou ve skalním sevření. Jen pohled do displeje s náhledem kamery je vzrušující.
Nabírám výšku, směr a chystám se udělat záběr celé průrvy odkud Ferdu ovládáme. Najednou vypadává signál GPS. Intuitivně jej zkouším ještě zvednout, dostat se blíž družicím a získat znovu signál.
Daří se a já můžu Ferdu otočit a pomalu se chystám na průlet nad kaňonem.
Trošku jsem podcenil to, že kaňon funguje tak trošku jako přírodní komín a že tu občas foukne lehce silnější vítr.
Další výpadek GPS. Nárazový vítr a Ferda neposlouchá. Snažím se ho manuálně udržet ve správném směru.
„Doprdele!“ zařvu do větru. Do toho stejného větru, který se v tu nejmíň vhodnou chvíli opřel do Ferdy a nekompromisně ho tlačí do větví stromů nad serpentinami.
„Zvedni ho! Vždyť narazí!“ zařve zoufale Kačka, vizuální kontrolorka letu.
Bác! Ferda zmizel kdesi ve stráni mezi stromy. Displej zčernal a signál je zcela přerušen. Oba se na sebe podíváme s hrůzou v očích.
„Doprdele!“ zařveme současně a skáčeme do auta ve snaze dojet co nejdříve k místu pádu.
No nebudu to zdržovat. Dvě hodiny běhám po strmých svazích mezi stromy a snažím se ho najít. Kačka na nervy, že někam spadnu taky. Občas je to i dost nebezpečné, neboť mé pobíhání uvolňuje kamení, které se pak nekontrolovatelně sype na silnici.
Takže kromě vlastní bezpečnosti, musím taky dávat pozor abych někoho nesejmul.
Po dvou hodinách to vzdávám. Přišli jsme o Ferdu. Telefon už je vybitý, signál žádný, Ferda nereaguje, nemůžeme ho najít. Děkujeme za pomoc stánkařům, kteří s námi chvíli pobíhali po okolí a beze slov opouštíme tohle místo.
Jedeme pomalu do kopců smíření se ztrátou naší oblíbené techniky.
„Nedáme studenou kolu?“ navrhuji malou zastávku u jedné chaty s výhledem na řeku a údolí.
„Ne! Dáme pivo!“ rozhoduje rezolutně Kačka a tak stavíme.
A jak řekla tak činíme. Cucáme studené a náramně osvěžující pivo, já dobíjím telefon a koukáme z terasy do zeleného údolí.
Telefon už se probral k životu a tak mi to nedává a koukám, zdali nezaznamenal poslední okamžiky letu. Zaznamenal!
„Co je?“ zaznamenává pro změnu Kačka můj výraz nad displejem telefonu.
„Vím kde leží Ferda! Podívej… první zatáčka, druhá zatáčka a nad třetí spadne do větví. Tady, tady je promáčklé svodidlo, to by nám mohlo pomoci najít kde leží“, mluvím rychle a zas a znovu ukazuji poslední vteřiny letu na záznamu v telefonu.
Rychle platíme a vyrážíme zpět do míst ze záznamu. Nacházíme promáčklé svodidlo za třetí zatáčkou, rychle šplhám po kamenném zpevnění svahu…
„Vidím ho! Je tu!“ řvu radostí a už se škrábu svahem k němu. Je celý a v pořádku jen z něho vyletěla baterie, proto jsme nemohli najít jeho polohu podle signálu. Uff je tu a je celej!
Kačka stojí na silnici a regulérně brečí. Pláče radostí, že jsme ho nakonec našli.
Kolem projíždějící auto staví a ptá se, zda je všechno v pořádku a jeli Kačka ok. Ta byť se slzami v očích, ale s úsměvem na tváři potvrzuje, že je vše jak má být. Posádka auta moc nechápe, ale věří ji a odjíždí. Já se konečně dostávám z lesa i s Ferdou a můžeme jet dál.

Asi si nedokážete zcela představit jak moc jsme si znovu nalezením Ferdy oddychli. MOC!
Snad i proto stavíme u řeky. Vlastně stavíme v řece. Jo čtete správně. Po vzoru domorodců sjíždíme autem do řeky a na ostrůvku z oblázku uprostřed parkujeme a děláme malou očistu. Sebe i auta.
Voda je nádherně osvěžující, ale na koupel to není, zas tak otužilí nejsme.

Vykličkujeme serpentinami nahoru až na samotný konec, kde na nás čeká náš stan, příjemná obsluha a studené pivo.
Jestli si někdo myslí, že po dnešním zážitku s hledáním Ferdy nebudu chvilku létat, plete se.
Po dvaceti minutách mi přijde to dnešní světlo nad údolím ještě lepší a tak startuji a vzlétám, i když indikátor hlásí pouze poloviční kapacitu baterie.
Dnes už ale žádné další dramata, žádné pády a jiné infarktovky. Krásně si polétám, dáme si další pivko a dalšího výborného pstruha.

30.6.2017

Ráno vstáváme okamžitě. Balíme se a vyrážíme lesem vzhůru k jezeru. Ferda jde s námi. I přesto že vyrážíme poměrně brzy, nejsme na cestě sami. Jde před námi pár cizinců, kterých jsme si všimli již včera ve městě. Oba těžké pohorky, značkové hadry, značkové batůžky a najatého průvodce.
Jejich výbava je však výrazně lepší než jejich kondička a tak je po pár minutách předbíháme a ztrácíme se jim ve strmém kopci.
Cesta vede chvíli hustým lesem, chvíli mezi popadanými a oschlými pozůstatky lesa. Skáčeme mezi kameny a to vše pořád a pořád do strmého kopce.

Po hodince a půl neustálého šlapání do kopce se před námi začnou vzpínat skalní stěny a za námi otevírat výhledy. Kocháme se pohledem do dálky. Dobře kecám. Trošku jsme to na začátek přepálili a potřebujeme se vydejchat.
Tak či tak jsou ty pohledy na obě strany dech beroucí, stejně jako cesta k nim. A to dech beroucí myslím doslova.

Hřeben, druhý, nad námi se tyčí skalní stěna a za malým paloučkem se objevuje cíl naší cesty.
Zelená hladina jezera Kuciszko a v něm tisíc krát třpytící se sluneční paprsky. Jedním slovem „wau“!
Jen co se trošku vydýcháme a rozkoukáme, chystáme Ferdu k letu. Již to máme v ruce a tak je během dvou minut ve vzduchu. Bohužel jsme lehce v údolí a to je nejspíš důvod proč nám neustále vypadává signál GPS. Po včerejší zkušenosti to nehodláme pokoušet a tak zase sedáme na zem.
Zatím co Kačka vybaluje malou sušenkovou svačinku, je šplhám do kopce nad jezero, pořídit si nějaký pěkný záběr z výšky. Udělal jsem dobře, protože to za to opravdu stojí.
Vracím se na sušenkovou párty, kterou pořádá Kačka u velkého kamene s výhledem na jezero. Po půl hodince nás dochází jiný pár se svým průvodcem.
„Vy nemáte průvodce?“ třeští na nás oči albánský průvodce dvou sympatických američanů.
„Já jsem náš průvodce a naše GPS“, ukážu na svůj nos. Všichni se zasmějeme a začneme si povídat o zážitcích z posledních dní.
Dozvídáme se několik zajímavých informací a tipů na další výlety. Jedním z nich je další jezero za skalním hřebenem. Neváháme a vyrážíme k němu.
Cesta je členitá. Chvilku lesem, chvilku loukou, nahoru a dolů, přes kořeny i kameny, podél potůčku až se před námi náhle vynoří malé zelené jezírko. Nad ním se tyčí dva skalní hřebeny a hradbu mu tvoří vzrostlé stromy. Krásně vsazené do krajiny, ale v porovnání s tím předchozím, je to jen prcek.
Vylejzáme kousek nad jezírko a na vyhřátém kameni si dopřáváme kochací přestávku.
Chvíli po nás přichází americký pár a o dalších deset minut později také pár, který jsme předbíhali hned po ránu.

Mažeme zpátky. Cestou doplňujeme křišťálově čistou vodu z potůčku a vracíme se k prvnímu jezero. Protože jsme tu opět sami a protože se to na poprvé nepovedlo, nedá mi to a zkouším z paloučku nad jezerem opět vzlétnout.
Je to k nevíře ale pár výškových metrů rozdíl a Ferda chytá okamžitě signál. Můžeme si tak dopřát jedinečné pohledy na celé jezírko z ptačí nebo chcete li z droní perspektivy.
Potom co dolétáme, dáme si na půl poslední sušenku, naposledy se ohlédneme za tou krásou a mažeme zpátky k autu.

Dorazili jsme k chatě, jsme utahaný jak koťata, ale nadšení z dnešního výšlapu. Zasedáme na terasu a osvěžujeme se studeným pivkem. Ááááá, to je odměna!
K obědu pořádný masový talíř abychom načerpali energii. Po chvilce na trávení, se loučíme s klukama na chatě, skáčeme do Fii a jedeme z kopce dolů.
Na mostě tentokrát neodbočujeme do kaňonu, ale na druhou stranu do kopců. Mělo by na nás čekat několik pěkných vesniček. Tedy alespoň tak nám to popisovali kluci na chatě.
No pěkné opravdu jsou, ale na náš vkus už trochu moc moderní. Nejhorší co je, jsou některé gigantické stavby u nichž si nejsme jistí, jeli to jen sídlo boháče, pokus o luxusní hotel a nebo novodobý zámek. Tak či tak se to do rázu krajiny příliš nehodí.
„Doufám, že to tady takovýma hrůzama úplně nezkurví“, pronesu trošku v obavě a v naději, že domácím dojde dřív než bude pozdě, co je jejich bohatstvím. Nejsou to honosná sídla a luxusní hotelové komplexi, ale ta krásná a čistá příroda kolem. Uvidíme.

Následuje cesta zpátky. Zpátky kaňonem, na který hned tak nezapomeneme. Kaňonem majestátným natolik, že ještě jednou vzlétneme s Ferdou. Asi vám nemusím popisovat Kačky obavy a jízlivé poznámky tipu „tobě to jednou nestačilo?“
Vše ale dopadlo dobře, proletěli jsme se hezky nad řekou a pokračovali dál. Ve městě si ještě rychle kupujeme studený cukr v podobě Coca Coly a necháváme se zas a znova šokovat důvěrou zdejších obyvatel k sobě samým.
Neumím si totiž dost dobře představit otevřenou lednici s chlazenými nápoji u nás na ulici. Tady je to běžné. Povětšinou si totiž nikdo nedovolí něco ukrást. Je to krásně zajímavé i s ohledem na to, co se u nás o Kosovu říká.

O patnáct kilometrů a dvacet minut později přijíždíme do Dečani. Další větší a významější město Kosova. Průjezd městem samotným nám připomíná Jižní Ameriku, přesněji Chile a jejich pouliční trhy. Hlavní ulice je po obou stranách plná krámků kde je možné sehnat naprosto všechno. Nabídka široká a vše vystavené venku před krámkem. Opět s důvěrou v ostatní, že si nic neodvezou bez placení. Na první pohled pro Středoevropana trošku chaotické a nepochopitelné, ale ve své podstatě krásně přehledné.
Prostě jedete kolem, najednou vidíte proutěný koš a tak zastavíte a vyberete si. To samé platí pro železářství, díly na auto, čerstvou zeleninu a ovoce, chlazené nápoje a nebo nábytek.

Naším cílem v tomto městě je další vyhlášený kostelík, přesněji řečeno klášter Srbské pravoslavné církve Visoki Dečani v jehož útrobách jsou jedinečné fresky. Díky nim a nejen díky nim je na seznamu Unesco a také střežen vojáky KFOR.
Odbočujeme z hlavní podle ukazatele a míříme ke klášteru. Po chvilce jasně poznáváme, že se blížíme k místu. Červeno bílé betonové pyramidy jako zátarasy, které vás nutí výrazně zpomalit a kličkovat. Retardéry, další betonové zátarasy, strážní věž, ze které vás kontrolují vojáci dalekohledem a za věží obrněný transportér s kulometem.

Parkujeme na parkovišti před bránou vedle dvou maskovaných teréňáků KFOR. Obrněná a v kamufláži laděná vrátnice kam přes miniaturní okénko podáváme naše pasy. Svou misi tady právě vykonávají vedle domácích také vojáci z Rakouska a Itálie.
Naše pasy zůstávají jako zástava na vrátnici a my jsme vpuštěni branou do areálu. Hned za branou si nás odchytává první zřízenec, který nás navléká do legračních oblečků.
Vymóděni jak strašáci vcházíme do zahrady. Před námi je klášter. Tak trošku nenápadně se tvářící, ale jinak nádherný a opravený. Jestli se nám líbil zvenčí, totálně nás omračuje svými interiéry. Je to nádhera nádherná a ještě kousek víc. Je to prostě bomba. No tohle slovo asi není nejlepší používat na tomhle místě, ale je to fakt neuvěřitelná krása ze které přechází zrak.
Okamžitě se nás ujímá mladý kněz, který zde pracuje jako průvodce a vypráví nám o klášteru, o jeho historii, materiálech a významech fresek, ale také o životě uvnitř kláštera.

Po příjemné hodince opouštíme tuhle nádhernou stavbu. Na vrátnici si vyzvedáváme naše pasy a i přes všude přítomné cedulky „nefotit“, dostávám nápad.
„To by chtělo natočit. Ty auta tady, tu věž, ten transportér tam“, dělím se o svůj nápad s Kačkou.
„Tebe sere život co?“ zní její pochopení pro mé geniální nápady.
„Ne, ale když už tu konečně máme nějaký vojáky, tak to chce zaznamenat. Mám plán“, nenechávám si to rozmluvit.
Vytahuji z kufru GoPro, připevňuji jej hned vedle blízkosti zpětného zrcátka, aby nebylo moc vidět, zapínám ho a vyrážíme zpět do města.
Projíždíme kolem transportéru u strážní věže a hned jak mineme první betonové jehlany řítí se proti nám dva maskované teréňáky. Ale nebojte, nejdou po nás, jen se vrací z města na základnu.
Dávám oběma vozům přednost a ještě pro odvedení pozornosti zvedám ruku na pozdrav. Řidič druhého auta jej dokonce opětuje, takže si ani jeden z nich nevšimnul, že je máme v záběru.
No dobrá, nenatočili jsme bůh ví co a asi by jsme dostali za uši kdyby si toho někdo všimnul. Ale někdy je potřeba takovou věc spáchat aby jste pořídili zajímavý záběr. Vojáci tady prostě pořád jsou.

Pokračujeme na jih. Vlastně nemáme jasný cíl. Je pozdní odpoledne a my začínáme hledat místo kde se najíst a kde nocovat. Úplně jsme zapomněli na to, že jsme cestou chtěli vidět starověký kamenný most, když jej najednou zahlédneme. Ona totiž byla vybudována nová silnice vedle té původní, která vedla přes onen kamenný most a tak se z ničeho nic objevuje vedle nás.
Stavíme a jdeme se po něm projít. Takový normální kamenný most se svými klasickými oblouky.
I když on je vlastně klenutý i na povrchu. Původní cesta totiž kopíruje nosné prvky.

Jedeme dál po hlavní, když nás zaujme v mapě město Rahovec. Je to totiž zdejší známá vinařská oblast. Slovo dalo slovo, ostrá levá a jedeme směr nově určený směr.
Ujedeme pár kilometrů a ještě než přijedeme do samotného města, míjíme obří vinařství Stone Castle a ve svazích vidíme do dálky se táhnoucí zelené vinice.
Protože máme hlad, jedeme nejdříve do města. Na jedné z hlavních ulic stavíme a děláme malou exkurzi několika zdejšími podniky abychom se nakonec vrátili do toho prvního, neboť jeho nabídka je nejbohatší.
Dva mladí kluci, tak trošku vyjukaní z toho, že se u nich zastavili cizinci. Ale nakonec se toho zhostí profesionálně a začnou nám nabízet své speciality. Chvilka komunikace ruce-nohy, ukazování prstem, občas nechápavé pohledy, ale výsledkem je naše objednávka. Kluci se do přípravy naší večeře pustí s vervou a ve vysokém tempu.
Za chvíli je před námi naservírováno a nám se sbíhají sliny. Jsou to ty nejlepší čevapi co jsme v celém Kosovu ochutnali. Výborný křupavý chléb, zeleninová příloha a vajíčko.
Sedíme vlastně v otevřené výloze tohoto podniku a každý kdo jde okolo vidí jak si mlaskáme. Nám to ale vůbec nevadí, protože je to vážně žrádlo!

Vracíme se podívat k vinařství před městem v naději, že někde poblíž najdeme místo na spaní. Nedá nám to a zajíždíme k vinařství samotnému. Nikde nikdo. Chvilku se rozhlížíme venku, když se najednou objevuje človíček, který si přišel ven zatelefonovat.
Ptáme se ho na někoho anglicky mluvícího a on nám volá kolegu, zdejšího manažera. Manažer je sympaťák a okamžitě nás vede do útrob vinařství. Vlastně jsme hned během několika metrů přímo ve sklepích, neboť vinařství je vybudované ve svahu.
Ptám se na možnost prohlídky vinařství, třeba zítra ráno a manažer odbíhá do místnosti plné lidí a doutníkového kouře, která vypadá luxusně jak nějaká prezidentská kancelář.
„Ahoj já jsem majitel. Ochutnejte naše víno“, přináší nám vysoký elegán v košili a kravatě láhev bílého.
Okamžitě se nám věnuje a vysvětluje kde jsme se to ocitnuli. Jsme v jeho vinařství, které znovu zprovoznil za peníze které vydělal v USA, kde vlastně převážně žije. V době kdy to nebylo v Kosovu nejlepší emigroval a po válce se vrátil zpátky jako investor.
Máme vlastně ohromné štěstí, protože se tady vyskytuje tak jednou dvakrát do roka a právě zítra již odjíždí. Je neuvěřitelně milý a zdvořilý. Vlastně ani nechápeme, proč se nám věnuje s takovou péčí, ale rozhodně je to moc příjemné.
Po chvilce vyprávění se ho ptáme na možnost nocovat někde poblíž jeho vinice.
„No jasně, všechno kolem nás je naše. Můžete spát kde chcete“, směje se a tak trochu nechápe, náš plán stanovat.
Zdvořile se loučí, nechává nás tam s celou lahví skvělého vína, dvěma skleničkami a zase na chvíli míří za svými kamarády.
Manažer nám ještě přináší tradiční slaný koláč, abychom nepili na lačno a že prý se můžeme podívat po sklepě a pořídit pár fotek. Vše jak budeme chtít. Ptáme se tedy, zda můžeme ještě jednou vyrušit pana majitele a pořídit si s ním fotku. Žádný problém.
Majitel se s námi rád vyfotí a jen tak, jakoby mezi řečí povídá, „Kamarád má ve městě hotel. Novej, pěknej, můžete spát u něj na hotelu. Samozřejmě zadarmo.“
Řekl to jako by nic. Ještě dodal, že když přijdeme ráno, tak se o nás postará jedna z jeho zaměstnankyň a že nás provede celým vinařstvím. Pak se znovu rozloučil a šel se věnovat svým přátelům.
Stojíme tam a koukáme jak když nám někdo přinese láhev kvalitního bílého a ještě nabídne hotel zadarmo. To vám hlava fakt nebere.
Chvilku se ještě bavíme s manažerem o vinařství jako takovém a následně se loučíme a odcházíme postavit stan na louku vedle vinařství.
Ačkoliv bylo víno vynikají, přišlo nám nezdvořilé ho celé vylemtat, stejně tak jako sežrat všechnu buchtu a nebo přijmout nabídnutý hotel.

Ze zásob, které jsme před tím pořídili ve městě si děláme svůj malý piknik u stanu a užíváme konečně snesitelné klima. Pořád dokola se musíme bavit o tom co vše jsme dneska zažili. A bylo toho hodně!

1.7.2017

Jedeme do města, pořídit něco k snídani. Zajíždíme až do samého centra, kde to voní čerstvým pečivem a kávou.
V pekárně si kupujeme koláče a vedle v kavárně objednáváme čerstvou kávu. Sedáme si ke stolu mezi domorodce, kteří nás pokynutím ruky či hlavy zdraví.
Snídaně je to božská. Užíváme si ji plnými doušky a přitom začínáme komunikovat se spolu popíječi kávy. Především pak s chlapíkem sedícím hned vedle nás.

„Odkud jste?“ začíná se obvyklou otázkou. Je to sice otřepané a během cesty na to odpovíte tisíc krát, ale je to taky super způsob, jak hned zjistit jak jsme jako národ vnímáni. Naštěstí jsme nekonfliktní země, která má víc známých sportovců než politiků.
„Já jsme několik let pracoval v Německu. Proto mluvím německy a trošku anglicky“, vysvětluje nám náš nový kamarád.
„Co jsi tam dělal?“ zajímáme se pro změnu my o něj.
„Radistu“.
„Radistu? Jako že na radaru? Někde na letišti?“
„Ne, ne! Radiolog jsem myslel. Pracoval jsem v nemocnici na radiologii“, upřesňuje svou profesi.
Pokračuje ve vyprávění a především porovnávání práce v zahraničí a tady. Je zajímavé poslouchat lidské příběhy. Baví nás to a upřímně povětšinou všechny tyhle lidi obdivujeme.
Samozřejmě, že se to následně stáčí k historii země, válce a nakonec také k politice. Je hezké poslouchat jak lidi mluví o své domovině po nedávné ne zrovna veselé historii.
Stejně tak je zajímavé poslouchat jak ten svět vidí jinde na světě.
„Hele víš co si myslím? Myslím, že nikdo nezná pravdu. Ani ti co si myslí, že o ní píšou. Já myslím, že Rus si to s Američanem nějak upeče a novinářům pak jen řeknou co chtějí, aby se říkalo. Ale jak je to doopravdy ví jen Rus s Američanem“, uzavírá politické okénko a dopíjí svou kávu.
Pak se zahledí do ruchu ulice a dodává, „válka je špatná“.
Pokynutím hlavy přitakám a abych rozptýlil atmosféru, začínám mu vyprávět o Švejkovi.
„No a tenhle náš voják Švejk vždycky říkal, válka je vůl.“
„Chytrej chlap tenhle Švejk ti povím“, směje se a palcem ukazuje jedničku.
Ještě než se úplně rozloučíme a on skočí do svého béžového mercedesu aby zmizel v zatáčce, uděláme si společné foto a já mu daruji rybičku. Byl to prima pokec, bylo to prima ráno.

Jedeme zpátky k vinařství. Slečna mající na starosti obchod a prohlídky je již v pracovním procesu. Vyprávíme ji o našem včerejším seznámení s majitelem, když se najednou objeví manažer.
„Jak to že jste nespali na tom hotelu?“ tváří se nechápavě.
„Chtěli jsme spát na čerstvém vzduchu“, dělám si legraci a on jen kroutí hlavou, nechápajíc naše pohnutky a nevyužití nocovat v posteli.
Anesa, jak se slečna jmenuje, nás vede dlouhou chladnou chodbou mezi obřími sudy až k místnosti, kterou jsme včera přejmenovali na prezidentskou kancelář. Je to vzorkovna a degustovna.
Dostáváme výklad o historii vinařství, firmy a všem co se zdejší produkcí vína souvisí. Po chvilce se k nám přidává ještě jedna kolegyně a postupně se nám začíná dostávat ochutnávky jednotlivých vinných produktů. Holky se snaží a rozhodně na nás, ale ani na sobě nešetří.
Rozhovor se pomalu stáčí od vína také k životu. Když holkám prozradíme, že nás brzy čeká svatba, je hotovo. Začínají nám ještě víc dolévat, vyzvídat a současně se dělit o zdejší tradice a zvyky.
Na telefonu nám pouštějí svatby svých přátel a vypráví o tom, jak by si to samy přály.

Je to celkem legrace. Dvě mladé pracující muslimky. Jedna v tričku, džínové bundě a těsných džínách, druhá v halence, jenž její ženskost rozhodně nezakrývá. Obě pohledné baby. Popíjí tady s námi víno a vypráví o úplně normálních věcech. A tak mě tak napadá, když si tady s nimi povídáme, jak ty předsudky hýbou světem.
Po skoro třech opravdu skvěle strávených hodinách si na cesty kupujeme dvě lahve vína. Zcela identického modelu, které jsme včera dostali a nedopili.

Krátká zastávka ve městě na oběd a opět vyrážíme na cesty. O další hodinu později, přijíždíme do města Prizren.
Snažíme se najít vhodné místo na parkování, ale je víkend a tak je všude plno. Zkoušíme tedy zajet do bočních uliček, kde se nám na několikátý pokus daří najít jedno místo a ještě k tomu ve stínu.
Na rohu ulice přešlapuje pán v uniformě a tak se ho jde Kačka přeptat, zdali je tu povoleno parkovat.
Pán potvrzuje a okamžitě hlásí, že nám na auto dohlédne.
Prokličkujeme pěšky k řece, která je centrální tepnou města a od které se nám také nabízí nádherný pohled na město. Kamenný most, zástavba kolem řeky, věž minaretu a nahoře na kopci pevnost.
Chvilku se touláme po městě, hlavně v kouzelných uličkách plných krámků, po nábřeží, jenž je pro změnu plné kaváren a kde se také na chvíli ukrýváme před slunečním žárem.

Potom co nasbíráme trošku sil, rozhodujeme se a vyrážíme nahoru do kopce, dobýt onu pevnost.
Cestou navštěvujeme zdejší mešitu, v polovině kopce pro změnu kostel a nakonec přicházíme až do pevnosti. Pevnost je pěkná, opravovaná, ale to není nic proti tomu, co vidíme ze zdejších hradeb.
V obklopení hor uložené město, jímž jak tepna protéká řeka. Červené střechy husté zástavby, ze kterých nahodile vykukují kopule a minarety mešit. To vše v lehkém oparu kouře z udíren, do kterého proniká svit zapadajícího slunce. Na pohled opravdu magické místo, když v tom najednou začnou znít hlasy muezzinů z ampliónů mešit, což z toho okamžiku dělá něco nepopsatelného.
Je to tak krásné, až strašidelné, jak svými hlasy svolávají věřící k modlitbě. Máme z toho až husí kůži a mě na mysl naskakují záběry z amerických filmů, které se snaží připodobnit arabskou atmosféru.
Jenže tohle není film, tohle je realita. Krásná, exotická a příběhy tisíce a jedné noci okořeněná.

Když hlasy z amplionů dozní, vyrážíme zpět, dolů do města. Ulice mi najednou přijdou ještě více provoněné kořením a krámky ještě více nablýskané. Připadám si jak kdybych se procházel ulicemi z filmu o dalekém východě. Jenže my jsme stále v Evropě, což mi na chvíli připomene policejní Rapidka.
Vcházíme do jednoho z krámků, kde nás kromě výrazné vůně vítá dáma v zeleném šátku. Lehce se ukloní a rukou nám pokyne ať pokračujeme dál do obchodu.
Chvilku zkoumáme nabídku obchodu a mě najednou do oka trkne „balistika“. Tradiční čepice, kterou jsem viděl na hlavách stařešinů. Mám o svém suvenýru rozhodnuto.
Kačka chvilku vybírá, ale u ní je předem jasno jak to dopadne. Ano kdo hlasoval pro kabelku, hrál na jisto. Než nám paní nákup zabalí, vyptává se odkud jsme. Když ji prozradíme, že jsme z Čech rozzáří se jí oči a povídá, „já když jsem byla malá, koukali jsme na filmy z Československa“.

Den se blíží ke svému konci a tak se vracíme k autu, abychom opustili město. Ten pán v uniformě co nám sliboval hlídat auto už tu samozřejmě není. Fia je ale v pořádku a tak můžeme vyrazit.
Jedeme podél řeky a směřujeme do kaňonu, kterým silnice stoupá do hor. Projíždíme několika nádhernými úseky mezi skalami a protínáme pár nevelkých měst.
Začíná se rychle stmívat a my pořád nenašli dostatečně vhodné místo na spaní. Navíc jsme zapomněli koupit něco k večeři a naše žaludky už o sobě také dávají vědět.
Opouštíme další z mnoha městeček, když na jeho kraji míjíme krásnou roubenku.
„Hele minimálně se zkusíme najíst a třeba nás tady nechají spát před hospodou na parkovišti“, navrhuji rychlé řešení a prudce brzdím.
Vcházíme dovnitř a ptáme se číšníka na možnost nocování poblíž jejich podniku. Jeho úsměv se rozzáří, silou mě plácne po rameni a povídá „jasně kamaráde!“
A místo na parkovišti vedle cesty, nás vede do zahrady, kde nám ukazuje volný travnatý plácek stranou, čekající na výstavbu našeho Jurka.

Stejně krásně jako zvenčí, vypadá roubenka také uvnitř. Nestihneme se rozkoukat a už nám náš nový kamarád a majitel v jednom, nabízí speciality svého podniku.
„Co to je ta bombice?“ ptá se Kačka Esmerema.
„No jak bych ti to řekl. Bombice. To ti bude chutnat, je to fakt bombice!“ říká přesvědčivě a všichni se jeho popisu musíme smát včetně jeho samotného. A tak si objednáváme „bombici“, která je nakonec opravdu velká bašta.
Najíme a napijeme se do syta a když už se po desáté večer začíná podnik vyprazdňovat, chci pro nás objednat panáka rakije na dobrou noc.
„Rakija? Ok, vydrž kamaráde“, odpoví Kadim, majitelův bratranec a významně zvedne obočí.
O deset minut později, přináší celou lahev a společně zasedáme u stolu na terase. Degustujeme vynikající kořalku a povídáme si. Kluci jsou zvědaví jak to chodí u nás a my pro změnu chceme slyšet vše, co se v žádném průvodci nedočtete.

2.7.2017

Ráno když se probudíme, zjišťujeme, že jsme spali vedle hřbitova, který je ve svahu vedle zahrady. No co, aspoň tu v noci nikdo nestrašil.

O chvíli později, když dodávka z města přiveze čerstvé pečivo se podnik otvírá a my si dopřáváme jedinečně bohatý a na chuť zcela výjimečný „hemenex“. Takhle by jsme se měli nechat rozmazlovat častěji.

Po bohaté snídani se loučíme s klukama a vyrážíme na další cesty. Pokračujeme po silnici dál do kopce, abychom po pár kilometrech dojeli až do sedla, odkud je na celé údolí nádherný výhled.
Zkrátka takové to místo, kde vám to nedá a vytáhnete drona, aby jste si opět trošku zalétali.
Potom již následuje sjezd krásnou krajinou z kopců dolů, ještě několik úchvatných vyhlídek do kraje, krátká návštěva města Kačanik a pomalu si to míříme k hranicím Makedonie.

 

 

Co se každému vybaví když se řekne Kosovo? Bude toho spousta. Nám se nyní vybavuje nádherná země s nedávnou krutou historií, která se však v žádném případě nepodepsala na zdejším obyvatelstvu a jejich pohostinnosti.
Kosovo je země přátelská a troufnu si napsat také bezpečná. Pro návštěvníka jako jsme byli my rozhodně.
Bohatá a pestrá kuchyně s příchutí orientu a mnohdy až neuvěřitelný kulturní mix.
Nádherná příroda a všude přítomná pohoda. To je Kosovo!

 

Kosovo
Kosovo - Pristina
Kosovo - Pristina
Kosovo - Pristina
Kosovo - Pristina
Kosovo - Pristina
Kosovo - Pristina
Kosovo - Pristina
Kosovo - Pristina
Kosovo - Pristina
Kosovo - Pristina
Kosovo - Pristina
Kosovo - Pristina
Kosovo - Pristina
Kosovo - Pristina
Kosovo - Pristina
Kosovo
Kosovo
Kosovo - Pejë
Kosovo - Pejë
Kosovo - Pejë
Kosovo - kaňon Rugova - NP Prokletije
Kosovo - kaňon Rugova - NP Prokletije
Kosovo - kaňon Rugova - NP Prokletije
Kosovo - kaňon Rugova - NP Prokletije
Kosovo - Pejë
Kosovo - Pejë
Kosovo - kaňon Rugova - NP Prokletije
Kosovo - kaňon Rugova - NP Prokletije
Kosovo - kaňon Rugova - NP Prokletije
Kosovo - kaňon Rugova - NP Prokletije
Kosovo - kaňon Rugova - NP Prokletije
Kosovo - kaňon Rugova - NP Prokletije
Kosovo - kaňon Rugova - NP Prokletije
Kosovo - kaňon Rugova - NP Prokletije
Kosovo - kaňon Rugova - NP Prokletije
Kosovo - kaňon Rugova - NP Prokletije
Kosovo - kaňon Rugova - NP Prokletije
Kosovo - kaňon Rugova - NP Prokletije
Kosovo - kaňon Rugova - NP Prokletije
Kosovo - kaňon Rugova - NP Prokletije
Kosovo - kaňon Rugova - NP Prokletije
Kosovo - Dečani
Kosovo - Dečani
Kosovo - Bistražin
Kosovo - Rahovec
Kosovo - Rahovec
Kosovo - Rahovec
Kosovo - Rahovec
Kosovo - Rahovec
Kosovo - Rahovec
Kosovo - Rahovec
Kosovo - Rahovec
Kosovo - Prizren
Kosovo - Prizren
Kosovo - Prizren
Kosovo - Prizren
Kosovo - Prizren
Kosovo - Prizren
Kosovo - Prizren
Kosovo - Prizren
Kosovo - Prizren
Kosovo - Prizren
Kosovo - Prizren
Kosovo - NP Šar planina
Kosovo - NP Šar planina
Kosovo