Makedonie - město soch, policejní rakija a nejvyšší Korab

mk
2. července 2017

 

2.7.2017

Malý hraniční přechod, kde náš průjezd vůbec nikoho nevzrušuje a tak jej za pár minut úspěšně projíždíme. Opět bez jakékoliv výrazné kontroly a absolutně bez prohlídky útrob našeho stroje.

Uháníme po hlavní silnici do hlavního města Makedonie, Skopje. Na první pohled působí město upraveně a spořádaně. Dokonce se nám daří hned na poprvé sjet na správnou ulici, kde se má nacházet naše skromné ubytování.
Ulici jsme našli, ale číslo popisné se nám nedaří najít. Bohužel Makedonie není zemí EU a tak volání z našeho telefonu nepřichází v úvahu.
Oslovuji prvního taxikáře stojícího u chodníku a žádám o zavolání na telefonní číslo uvedené v potvrzení rezervace. Bez jakéhokoliv zdráhání mé žádosti vyhovuje a vytáčí diktované číslo. Krátký telefonát a už si pro nás provozovatel ubytování přibíhá na ulici.

Neměli jsme šanci naše ubytování najít. Je to patro v jednom paneláku, které si tu pár podnikavců přebudovalo na jednotlivé pokoje a nyní je pronajímá turistům jako levnou alternativu hotelu.
Krásný a čistý pokoj, který teď bude tři noci naším útočištěm.
Na chodbě se potkáváme s mladou holkou. Sympatická cikánečka, co tu má na starosti úklid.
„Máte tady někde lednici? Rádi bychom si dali někam chladit láhev vína na večer“, ptáme se holčiny a ta nám okamžitě nabízí možnost využít lednici u nich v kanceláři. Skvělé!
„Máte rádi bílé a nebo červené?“ ptá se nás hned po tom co uloží naši láhev kosovského vína do lednice.
„No pijeme obojí, ale bílé asi lepší“, nechápeme zcela její dotaz.
„Jo, no tak moment“, vyzve nás vztyčeným ukazováčkem k čekání a zmizí v místnosti s ložním prádlem. Během pár vteřin se znovu objevuje a v ruce má láhev bílého vína.
„To je pro vás. Já jsem to dostala od jednoho hosta, ale já víno nepiju“, zubí se na nás a podává nám onu láhev. Jsme v rozpacích a příjemně překvapení. Děkujeme a žádáme o chlazení spolu s naší lahví. Dnes to vypadá na pěkný večer.

Jdeme si do supermarketu pod naším domem koupit něco malého na zub. Navíc kupujeme jednu velkou čokoládu pro naší vinnou dárkyni, která nám způsobila tak milé přivítání v Makedonii.
Způsobujeme ji taky milé překvapení a ona nám na oplátku ukazuje fotky svých dětí, se kterými se hodlá o sladkou pozornost rozdělit.

Víc než příjemná sprcha, lehký podvečerní průzkum okolí a pozorování večerního mumraje s šálkem kávy. Večer zakončujeme filmem a výborně vychlazenou lahví vína v pohodlí našeho pokoje.

3.7.2017

Hned jak se probouzíme vyrážíme ven do ulic. Dopřáváme si široké a hlavně voňavé nabídky zdejší pekárny a po vzoru domorodců užíváme čerstvou kávu.

Počasí je takový nijaký, spíš blbý a pořád se honí mraky. Ale příjemného klimatu využíváme k výšlapu na zdejší pevnost ze které je slušný výhled na město.
Cestou zpátky objevujeme mini pivovar. Jasné že jako správní Češi musíme ochutnat, jak to tady vaří. Není to špatné.
Pokračujeme spletí uliček do starého města na tradiční trhy a okouknout vše nabízející obchůdky.
Když nám cestu zkříží restaurace se slunečníky a točeným pivem, neodoláváme.
„Odkud jste?“ ptá se sympatický číšník se stříbrem ve vlasech.
„Z Čech“, odpovídáme stručně.
„Z Čech? No tak to si dáte pivo co?“ vyhodnocuje okamžitě naše chutě. Bingo! Nejen že se trefil, ale rozhodně nás taky pobavil.

Po příjemném osvěžení se vracíme do centra města. Jestli je něco pro Skopje symbolické, je to množství všude přítomných soch a různých skulptur.
V centru si dáváme podle zdejších zvyků polední kávičku a pozorujeme poklidný život města.

Odpoledne trávíme relaxováním na pokoji abychom večer opět vyrazili do ulic. K našemu překvapení to zrovna dvakrát nočním životem nežije.
Necháváme se tak alespoň zlákat pozváním jednoho z mála otevřených podniků na čerstvě namletou kávu a povídáme si s milým a zvědavým šéfíkem.
„Vy jste z Čech? No to je skvělý. Můj bratr pracuje v Čechách, v Teplicích“, hlásí nám hrdě a doplňuje několika skvěle naučenými českými frázemi.

4.7.2017

Stejně jako včera, snídáme v pekárně na ulici před domem kde bydlíme. Těší nás nadšení obsluhy, když nás znovu vidí ve svém podniku.

Dnes se jdeme podívat na druhou stranu než včera. Kousek od nás totiž sídlí vláda. Plán podívat se dovnitř nám však hatí nekompromisní ostraha.
Pokračujeme v návštěvě bývalého nádraží a dnešního městského muzea, které z něj udělalo v roce 1963 silné zemětřesení.
K obědu poctivý kebab na ulici, přímo v centru skvělá káva a opět točené pivo u našeho kamaráda ve starém městě.
Hned jak nás vidí šprýmuje v češtině a ještě než dosedneme, řítí se k nám se dvěma půllitry točeného.
„Už jen jedno“, hlásím když mi odnáší prázdné sklo aby během minutky přinesl piva dvě.
„Chtěli jsme jen jedno, ne dvě“, upozorňuji jej, když před nás staví opět dvě piva.
„To druhé je na mě. Dárek pro české kamarády“, plácne mě po rameni a my jen zíráme.
Protože platbu za něj následně odmítá a trvá na svém pozvání, darujeme mu alespoň jednu českou korunu na památku. Minimálně teď to pivo nebylo zadarmo.

Couráme městem. Máme dostatek času a tak vymetáme všechny kouty a zas a znovu procházíme uličkami starého města, které voní kořením a kávou.
Klopýtáme po dlážděných uličkách, nasáváme tu kouzelnou atmosféru a obědváme výtečné čevapi.
Nakonec si sedáme na náměstí a pozorujeme večerní život. Kolem nás se prohání děti na koloběžkách, pojízdné stánky s kukuřicí, nabízeči knih a nebo nabíječek na kdeco.
Je pohodové klima a panujete tu ohromná pohoda.

Jasně, že jsme si nakonec jednu tu kukuřici koupili. Taky jsme udělali kšeft zmrzlinářovi a klukovi co prodával plechovkový piva.

5.7.2017

Ranní rituál v podobě snídaně v pekárně. Je to pecka takhle po ránu. Nespěchat a v klidu se nasnídat.
Následuje troška práce v podobě odepsání na emaily a nezbytné komunikace s domovinou.

Pomalu opouštíme město a míříme na kopec Vodno, kde se pyšně tyčí Kříž tisíciletí.
Až úplně nahoru to autem nejde. Tedy jde, ale nepouští tam a tak je nutné využít zdejší lanovky. Svezení je to příjemné s nádhernými výhledy do kraje a na město jako takové.

A protože co není zakázáno je dovoleno, využíváme absence zákazů a vzlétáváme s Ferdou. Samotný kříž má úctyhodných šest a šedesát metrů do výšky. Ze země vypadá majestátně a z ptačí perspektivy mu to sluší ještě víc.
Následuje vychutnávání kávy, zmrzliny a výhledů na město. Z toho by se jeden podělal. Ne z toho výhledu, ale z té kombinace kafe a zmrzliny. No jo ale to by jsme nebyli my.

Vyrážíme z města navštívit vyhlášený a všemi doporučovaný kaňon Matka. Nalézt ho nám nedává tolik práce jako zaparkovat a nakonec se prodírat zástupy turistů. Musíme ujít pěkný kus od vstupu abychom si sami a v klidu mohli užít výhled na tenhle kousek makedonské přírody.
Zcela nepochybně je to krásné místo, ale ty lidi nám to nějak kazí a tak se zase vracíme k autu a pomalu vyrážíme směr národní park Mavrovo.
Pomalu se blížíme k místu, kde bychom měli začít hledat odbočku, když se vedle silnice objevuje řada stánků a různých občerstvoven. Na konci celé té řady, tak trochu odloučeně také informační centrum. Stavíme a jdeme se pokusit o získání informací.
Kluk se zpočátku moc netváří a spíše to vypadá že ho těsně před koncem jeho pracovní doby otravujeme, ale nakonec povolí a dokonce nám věnuje i heslo k wifi abychom prověřili na zítra počasí.
Dostáváme potřebné informace, mapu která je absolutně nepoužitelná a vysvětlení, kudy pokračovat a jak neminout odbočku do hor.
Rychlý návrat k řadě stánků, stejně rychlá večeře a ještě rychlejší nákup trocha zásob na hory.

Odbočku nacházíme celkem dobře a tak pokračujeme lesem, cestou jejíž kvalita se rychle horší někam, kde by měla být poslední pohraniční stanice. Od ní bychom rádi vyrazili směrem k nejvyšší hoře Makedonie.
Po pár kilometrech drncavé jízdy přijíždíme k velké budově a silnici zastavěné policejními Defendry.
Docela zajímavá policejní taktika, jak přimět příchozí k návštěvě jejich kanceláře.
Na terasu vylejzá sloužící pohraničník a žádá si našich pasů. Skrze pootevřené dveře pozoruji jeho zapisování našich jmen do sešitu, láhev rakije na stole, přeplněný popelník a kolegu co studuje vějíř karet v ruce. Asi se tu chlapci trošku nudí.
„Víš kudy?“ ptá se mě policajt když mi do ruky podává naše pasy.
„Nevím“, směju se jeho dotazu. Kolik turistů sem jezdí tolikrát opakovaně? Nu což.
„Pojedeš rovně a potom až bude most, odbočíš doleva do kopce. Špatná cesta, ale dá se po ní dojet až ke stanici“, vysvětluje pomalu abych mu rozuměl.
„Víš co je most?“ získává podezření, že mu nejspíš nerozumím.
„Jasně! Vím co je most“, musím se znovu smát a tak pro jistotu přikyvuji.
„Tak za mostem doleva do kopce“, pro jistotu opakuje ještě jednou. Pak se rozloučíme a oni jdou shánět klíče od auta co stojí v cestě.
Klíče se po pěti minutách najdou, auto uhne z cesty a my vyrážíme po ještě horší cestě vzhůru do hor.

Cesta špatná tak, že musíme chvílemi jet za jedna a doslova krokem abychom něco nerozbili. Přichází most a za ním odbočka na cestu, která zlepšení neslibuje.
Po dalších pár kilometrech se nakonec dodrncáváme až k bílé kostce, stavbě jenž je tou poslední stanicí pohraniční policie. Její název je přímo výstižný pro její pohraniční účel, „Střežimír“.

Sloužící policajt nás nechává vybrat si kterékoliv místo naproti budově ke stavbě našeho stanu. Stavíme vedle boudy se zimní zásobou palivového dřeva.
Na druhé straně, pod strání stojí další dva stany a jedno terénní auto. Ty dva stany, shodou okolností okupují čtyři našinci a tak se dáváme do řeči. Vrchol zdolali již dnes a tak nám dávají pár informací nač se připravit a čeho se nebát.
Začínáme se pomalu těšit na ráno a na výstup. Abychom měli dost sil, jdeme se setměním na kutě.

Je půl druhé ráno, náš stan se pomalu plní kouřem a vedle nás začíná hulákat parta Poláků, co před chvílí dorazila. Rozhodli se ještě posilnit večeří a nenapadlo je nic moudřejšího, než rozdělat oheň čtyři metry vedle našeho stanu.
„Hej chlapi jste v pohodě? Co si takhle ten oheň rozdělat třeba tamhle“, vystrkávám hlavu ze stanu a naznačuji, že jejich výběr místa není zrovna nejšťastnější.
„V pohodě, my jsme v pohodě, žádný strach“, odpovídá jeden z nich a klopí do sebe cosi z plastové láhve. Voda to zřejmě nebude.
„To je dobře, že jste v pohodě, ale stejně si to dejte tamhle vedle. Nechci mít propálený stan. Oukej?“
Poláci chvilku zíraj, jak když té jejich vody, ohnivé vody vypili příliš a pak jim konečně jejich mozkové závity zabíraj a chápou o čem, že je tu řeč.
„Jo jasný kamaráde, jasný, jdeme vařit támhle“, začínají se pakovat a rozdělávají ohniště vedle přístřešku u svých stanů.
Ještě asi hodinu hulákají jak na lesy a posilněni onou ohnivou vodou se předhání v tom, kdo ráno vstane dřív a nejdříve bude na vrcholu.
„No to je chci vidět, jestli vůbec vstanou umělci“, komentuje jejich řeči Kačka a snažíme se ještě usnout než zavrčí telefon na znamení budíčku.

6.7.2017

Nakonec jsme ještě usnuli a docela se vyspali. Vstáváme v osm ráno. Poláci už zase hlučí a motají se kolem svých stanů. Po noční párty jsou od pohledu použití a rozhodně nevypadají, že by měli vyrazit dříve než my.

Slunce se ještě schovává za hřebenem, ale my už máme vše sbaleno a tak vyrážíme směr vrchol.
Jdeme pohodovým tempem po kamenité cestě a kecáme. My vlastně pořád meleme. Vždycky se najde nějaké téma a ani dnes tomu není jinak.
Díky tomu nedáváme pozor a jdeme stále po hlavní cestě, čímž úspěšně míjíme první odbočku do lesa. To že jsme ji minuli zjišťujeme o pár kilometrů později, když se k cestě připojí z lesa úzká stezka.
Jak se však cestou zpátky ukázalo, dobře že jsme nešli po téhle „zkratce“. Je totiž pěkně strmá a hned v úvodu by nám dala pěkně do těla.

Opouštíme stín lesa a před námi se otvírají první výhledy na pohoří. Snažíme se tipovat, který z vrcholů je ten nejvyšší, ten na který míříme. Kdo z vás někdy byl na horách dobře ví, že ten nejvyšší nebývá vždy vidět a že se většinou skrývá až někde za rohem, za prvním nebo až několikátým hřebenem, než ke kterému se zpočátku upínáte.
Ani tady to není jinak a tak když po necelých dvou hodinách začínáme od hřebene před námi odklánět doleva, dochází nám, že vrchol je úplně někde jinde.
Cesta je pěkně vyšlapaná a docela slušně značená. Slunce příjemně hřeje a kromě jednoho úseku skoro nefouká.
Po třech hodinách šlapání do kopce a poté co obejdeme nenápadný vršek se před námi otvírá neuvěřitelný pohled do údolí, kterému dominuje skalnatý hřeben.
„Wau! To je pecka!“ vypadne ze mě v úžasu a okamžitě tahám foťák. Strmé skalní štíty s hřebenem ostrým jako zuby pily. Nádherný a doslova dech beroucí výhled, který nás nutí udělat si krátkou zastávku a jen tak se kochat pohledem do dálky.

Cesta pokračuje dál po vrstevnici až na roh prvního hřebene a před námi se zjevuje finální část naší dnešní cesty. Do široka rozevřené údolí nad nímž se vzpíná nenápadný kopeček, který je široko daleko ten nejvyšší. Velký Korab, nejvyšší hora Makedonie, ale současně také Albánie.
Vědomí toho, že vrchol je již na dohled nám dodává novou energii a tak dupeme v pravidelném tempu dál. Přeskakujeme malé z tajícího sněhu způsobené potůčky a zleva se stáčíme k hřebeni, po kterém už to bude na vrchol jenom kousek.
No ono to ze spod vždycky vypadá jako kousek, ale je to další hodinka a půl, než se před námi objeví úzká, mezi kameny se klikatící stezka, vedoucí k vrcholu samotnému.
„Jsme tu! Dobyli jsme Velký Korab! Jupí jou!!!“ hulákáme radostí a plácáme si na stvrzení úspěšného zdolání nejvyšší hory tohoto pohoří.
Skupinka německých důchodců sedí opodál, cpe se svačinkou a pozoruje naše oslavy. Někteří nechápou co to tu provádíme, někteří se tváří pobaveně a jiní se důkladně věnují svým svačinám a nás nevnímají.

Pozornost celé skupinky však získáváme, když vytahujeme Ferdu a začínáme ho chystat k vzlétnutí. Jejich zvědavost způsobuje, že se loudají a čekají až poletíme. Jenže my nechceme lítat dokud tady okouní. Rozhodně netoužíme po vrcholovém videu se skupinou asi dvaceti lidí.
Naštěstí je jejich průvodce a časový plán nekompromisní a oni se musí sbalit a mazat dolů do údolí. Přichází náš čas a my o pár minut později zvedáme Ferdu do vzduchu. Podmínky jsou naprosto ideální. Bezvětří, slunce vysoko a my zcela sami na jednom vrcholu, společném pro dvě země.

Samotný pocit stát na vrcholu je prima. Vznést našeho plastového kamaráda a létat nad hřebenem je strhující. Pohled na displej kde se přenáší obraz z jeho droní perspektivy je pak doslova závratný.
Jsou jak dvě malé barevné tečky poskakující sami na hřebeni a kolem nás nádherné, drsné a majestátné hory v obrovském a pustém prostoru. Ten pohled je naprosto boží a my si to užíváme co nám síly a hlavně baterka stačí.
Bohužel kapacita baterie má svůj limit a tak si po jeho vyčerpání musíme opět vystačit jen s tím naším pohledem. Ale ani ten není rozhodně k zahození.
Užíváme si ten prostor a nádherné výhledy, stejně jako super počasí co nám vyšlo.

Cestou zpátky dolů, hned pod vrcholem potkáváme skupinku tří kluků a světe div se, jsou to Češi. Jak je ten svět malej. O další kousek dál před začátkem finálního hřebene vysedávají a zhluboka funí Poláci, kteří nám v noci málem zapálili stan.
Včerejší rakije jim s kondicí spíš nepomáhá. Mají toho plné zuby a Kačka si je ještě dobírá.
„Už to máte nahoru kousek. Už jen dvě hodiny“.
„Co? Dvě hodiny?“ nechá se nachytat ten největší z nich a jeho výraz je k popukání. Ještě že se Kačka svým výbuchem smíchu prozrazuje a tak jim zástava srdce nakonec nehrozí.

Cesta dolů už je pohodička. Jde to o poznání rychleji a tak si užíváme kopečky, výhledy a ovečky. Za tři hodinky už sedíme ve stínu u našeho auta a po zásluze si dopřáváme studené pivko co nám včera zbylo. Škoda, že jen jedno. Sakra, chyba ve výpočtu.

Naivní pokus o koupel v potoce, končí skoro omrzlinami. Fakt neskutečně ledová voda, ve které si troufáme jenom opláchnout obličej a nohy. Hrozně ledová voda.
Chystáme večeři a z vrcholu se vracejí totálně zbití Poláci. Rozbordelují všechnu svoji výbavu a začínají rozdělávat oheň. Rádi by také vařili, ale nemají z čeho.
Naštěstí jim jeden z pohraničníků daruje kousek chleba. Po pár minutách jim daruje ještě pár brambor. Nově přijíždí dvě auta s další polskou posádkou. Nažehlená skupinka je po chvíli dárcem okurek a další zeleniny. My darujeme česnek, alobal, hořčici a dáváme do placu ovocnou rakiji od Anky partyzánky ze Srbska.
V prázdném kotlíku se tak za chvíli chystá zeleninová polévka, která vzniká z darů všech okolo.
Co dodat? Jsou to Poláci!

Rakija od nás spouští zajímavou akci. Poláci sice neměli co k večeři, ale láhev s dalším vzorkem rakije jim ve výbavě nechybí. A tak kolem stolu již kolují dvě lahve.
Aby toho nebylo málo, třetí do kola přináší vzorek ještě jeden pohraničníků. A už to jede. Pije se, mluví se, všichni se smějeme a legrace je, že každý mluvíme svým vlastním jazykem a přesto si rozumíme. A tohle zjištění je další důvod k přípitku a za chvíli se pije na zdolání vrcholu a na to že ráno nebude pršet a tak dál a tak dál až z toho jdeme všichni pěkně spát.

7.7.2017

Krásně utahaní po včerejším výstupu a po rakiji, jsme spali jak mimina. Je chvilku po osmé, slunce začíná vykukovat za hřebeny a my se vykopáváme z pelechů.
Dáváme lehkou snídani, krátce se loučíme se zmuchlanými Poláky a s pohraničníky, kteří nevypadají střežení hranic schopně. Necháváme je tady s jejich kocovinou v lůně hor a vyrážíme dál.

Kličkujeme po štěrkové cestě, míjíme druhé, dolní, taktéž ospalé stanoviště pohraniční kontroly kde si nás vůbec nikdo nevšímá a napojujeme se na hlavní asfaltovou silnici.
Cesta údolím, klikatící se podél potoka v sevření hor je krásná řidičská rozcvička a já si ji užívám.
Občasně stavíme na fotku okolí, občas zavítáme do vesničky vedle cesty až takhle dojedeme do města Struga.
Dopřáváme si oběd a v centru výbornou kávu. Kačka neodolá dortu s kouzelným názvem „plazma“, jak tady nazývají svůj um cukráři a v odpoledním žáru ujíždíme dál až do města Ohrid, ležícím na stejnojmenném jezeře.

V duchu pravidla, shora je nejlépe vidět, vyjíždíme ke zdejší pevnosti v naději, že uvidíme celé město. Ačkoliv jsme skoro celou pevnost objeli podél hradeb, žádný extra výhled jsme neobjevili. Navštěvujeme alespoň jeden z nádherných klášterů a úzkými uličkami do kterých se auta jen tak tak vejdou sjíždíme dolů k nábřeží.
Chvilku couráme po nábřeží, chvilku se ukrýváme ve stínu zdejších kaváren a užíváme lehce dovolenkovou atmosféru tohoto místa.
Když se slunce začne blížit k horizontu, popojíždíme na kraj města k útesu, na kterém se hrdě vystavuje zdejší klenot, kostel sv. Jovan Kaneo.
Vlastně to je jediné co jsme věděli že tady má být. Ve skutečnosti toho je mnohem více, ale tohle místo je asi nejvíce oblíbené a fotografované. Nemůžeme tady tedy chybět ani my.
Protože jsem se rozhodl, zkusit pořídit snímek ze vzduchu pomocí Ferdy, sedám na kamennou zídku vedle člověka jenž tady působí jako správce a dávám se s ním do řeči.
„Máte to tady opravdu moc pěkné“, začínám chválou zdejšího svatostánku.
„Díky, díky. Odkud jste k nám přijeli přátelé?“ odpovídá mi správce výbornou angličtinou.
Chvilku si povídáme abych se jej mohl následně zeptat na možnost letu.
„Myslíš, že bych mohl udělat fotku ze vzduchu? Proletět se s dronem nad tím vaším kostelem?“
Sympaťák s šedými a dokonale upravenými fousy v černé ohozu se na mě usměje a jen suše odpoví, „a kdo tě zastaví? Jasně že můžeš“.
Přiznám se, že mě tou svou odpovědí totálně dostal. Oba se tomu zasmějeme a protože jsou podmínky přímo ideální, vybíháme na stezku nad kostelíkem a zvedáme Ferdu do výšky.

Nejen z možnosti létat, ale z celého Ohridu jsme nadšení. Jedeme kousek podél břehu jezera a hledáme místo na stanování, abychom mohli ještě ráno pokračovat v prohlídce.
Kousíček za městem nacházíme parkoviště a park. Navíc je zde možnost se vykoupat, čehož okamžitě využíváme a skáčeme do teplé vody jezera. Je to super! Nikde nikdo, úžasně teplá voda a do ruda se zbarvující obloha v západu slunce. Hotová romantika.

Osvěženi koupelí, zjišťujeme geniálnost místa kde jsme zastavili. Nad parkovištěm je příjemná lokální restaurace s cenami, které nám dovolují dopřát si pořádnou večeři a pivo, vše s výhledem na jezero.
Vedle parkoviště, kde jsme se koupali je park, super místo na stanování. Prostě paráda.

8.7.2017

Ten park byl na spaní opravdu dobrá volba. Jen přímo nad parkem je hotel a tak způsobujeme lehké překvapení pro právě snídající hotelové hosty. No co, to jste nikdy nekempovali na divoko a po tmě nestavěli stan? No podle jejich výrazu dost možná asi ne.

Jedeme zpátky do města. Dopřáváme si sladkou snídani a míříme nad město. Nejprve míříme k jednomu z mnoha krásných kostelíků, kde je krásný výhled na pevnost.
O chvíli později, jen co se brány otevřou, navštěvujeme pevnost samotnou. Ještě ani stánkaři prodávající vkusné i méně vkusné předměty na památku nemají rozbalené své poklady a my už si užíváme výhled na celé město ze zdejších hradeb. Stojí to za to.

Pomalu se probouzející město a jeho nábřeží, je skvělé místo na létání, to dá přece rozum. A tak zvedáme Ferdu v Ohridu ještě jednou, abychom zachytili ten krásný pohled na celé město z ferdí perspektivy.
S plnou kartou a prázdnou baterií se spokojení vracíme k autu. Uklízíme Ferdu a jde se courat po městě. Zas a znovu si užíváme všechny ty malebné uličky, krámky s kde čím a celé to završuje časným obědem.
Opouštíme Ohrid a pomalu vyrážíme cestou kolem jezera, zpět do Strugy, na hranice s Albánií.

 

 

Makedonie nezklamala. Slyšeli jsme o ní spoustu kladného a své pověsti rozhodně dostála. Nádherná příroda a především pak hory a kaňony, které jsme si užili opravdu náramně. Nádherné historické stavby ve městech, stejně jako rozmanité a roztomilé vesničky.
Usměvaví lidé, kteří se neustále tváří, že je všechno tak nějak v pohodě. V Makedonii se nám líbilo a věříme, že se líbit bude každému, kdo má rád pohodu.

 

Jako bonus krátké vrcholové video z pohoří Korab, kde jsme vyšplhali na nejvyšší vrchol - Golem Korab - 2764mnm!

 

Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - Skopje
Makedonie - kaňon Matka
Makedonie - kaňon Matka
Makedonie - kaňon Matka
Makedonie
Makedonie
Makedonie
Makedonie - Mt. Golem Korab
Makedonie - Mt. Golem Korab
Makedonie - Mt. Golem Korab
Makedonie - Mt. Golem Korab
Makedonie - Mt. Golem Korab
Makedonie - Mt. Golem Korab
Makedonie - Mt. Golem Korab
Makedonie - Mt. Golem Korab
Makedonie - Mt. Golem Korab
Makedonie - Mt. Golem Korab
Makedonie - Mt. Golem Korab
Makedonie - Mt. Golem Korab
Makedonie
Makedonie
Makedonie
Makedonie
Makedonie - Ohrid
Makedonie - Ohrid
Makedonie - Ohrid
Makedonie - Ohrid
Makedonie - Ohrid
Makedonie - Ohrid
Makedonie - Ohrid
Makedonie - Ohrid
Makedonie - Ohrid
Makedonie - Ohrid
Makedonie - Ohrid
Makedonie - Ohrid
Makedonie - Ohrid
Makedonie - Ohrid
Makedonie - Ohrid
Makedonie - Ohrid
Makedonie - Ohrid
Makedonie - Ohrid
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit