Albánie - země hor a Mercedesů

 

8.7.2017

Výjezd z Makedonie ani překročení hranic a vstup do Albánie netrvá dlouho. Jsme mile překvapení tím, jak jde vše hladce a bez větších kontrol. Mít to takhle na cestě kolem zeměkoule, neměli bychom skoro žádné zážitky, neb hranice jsou jedno z nejplodnějších témat. Ne však tady. Zkrátka ta Evropa má něco do sebe.

Silnice nás vede přes hory. Krásné výhledy doplněné o bunkry, které jak betonové houby doplňují krajinu. Smutná to vzpomínka na nedávnou historii, která však už dnes většinu nechává v klidu, včetně pasoucích se krav.

Lehce nastoupáme po klikatící se silnici, aby nás čekalo dlouhé a táhlé klesání po úbočích kopců do údolí, na jehož konci před námi začíná růst velké město. Tirana, třičtvrtě milionové hlavní město Albánie není až tak hrozná aglomerace. V celku rychle se nám daří po hlavní silnici dojet až do samotného centra a najít včera večer zarezervované ubytko v soukromí.
Andrea, štramanda v letech a majitelka v jednom nám ukazuje náš pokojíček s výhledem do zahrady. Přinášíme batohy, dopřáváme si teplou sprchu a půlhodinový relax.
Následně vyrážíme do města a zkoušíme najít místo, kde by se dali směnit peníze. Nakonec nacházíme směnárnu uprostřed moderního obchodního centra. Kurz není kdo ví jak super, ale je nejlepší z těch všech co jsme vůbec našli.
Krátká prohlídka nedalekého centra města, procházka pěší zónou, která zatím zeje prázdnotou a ledová káva v parku. Pozorujeme město a jeho život kolem nás, nasáváme pohodu a onu zmíněnou kávu. Pohodička.

Podél hlavní docházíme k dalšímu parku a budově ve tvaru pyramidy. Hrůza hrůz, počmáraná grafity, pozůstatek trošku zrůdné socialistické architektury a místo označované jako centrum kulturního dění. No dobrá tedy, je zřejmé, že kultuře nerozumíme.
Jinak nás ale Tirana baví, ten její poklid a pestrost, kde se moderní výškové stavby tyčí nad tradičními a architektonicky obdivuhodnými. Taktéž tím jak je vsazená do údolí a do okolních svahů šplhá nahuštěná zástavba. Je to zajímavý mix doplněný místy o svatostánky a nebo nějaké to opevnění.

Den se pomalu blíží ke konci a tak se parky plní lidmi, otvírají se další a další podniky a také pěší zóna se plní nabídkou.
Sedáme před jeden z lokálních podniků, dopřáváme studené pivko, rukama nohama objednáváme tradiční večeři a pozorujeme rozjíždějící se ruch ulice.

9.7.2017

Máme to měsíc do svatby. A žádný stres. Tedy já nemám žádný stres. Kačka na dálku řeší svatební šaty, které se šijí podle její ségry a jako asi každá ženská samozřejmě trošku podléhá panice.
Naštěstí znám na tyhle situace řešení a tak se mezi jejími skype telefonáty ztrácím a jdu koupit lahvinku vína a nějaký mls.
No dobře, otvírat láhev dopoledne není asi úplně normální, ale víme, že nikam nepojedeme. Dnes máme volný den, takový ten na pohodu co je zkrátka občas potřeba.
Po sklence vína už není měsíc zas tak krátká doba a daří se mi Kačku ujistit, že se všechno v pohodě zvládne.

Odpoledne vyrážíme na další obhlídku města. Navštěvujeme některá zajímavá místa, fotíme, užíváme příjemné teplo, zpříjemňujeme si to kávičkami a máme to celé tak nějak na pohodu.

Večer na náměstí posloucháme koncert a zvláštní fontánu, která spočívá v tom, že se voda rozlévá po celém náměstí.
K večeři točené pivo a dobroty z grilu od strejdy na chodníku. Prostě taková ta pohodička, skoro jak na dovolený. Vždyť život se má užít, ne přežít!

10.7.2017

Ráno ještě rychle využíváme k prohlídce nedalekého kamenného mostu z osmnáctého stolení, městské pevnosti a krátce pozorujeme jak se v parku odehrávají bitvy v karbanu. V Las Vegas by se asi divili, jak se tady hrají karty a s jako vášní.

Balíme a pomalu vyrážíme z města. Doprava je trošku divočejší, ale rychle opouštíme centrum a mizíme na výpadovce, mířící k horám do národního parku Komberar.
Našel jsem to místo v mapě a přišlo mi to jako dobrý směr a šance vidět přírodní krásy Albánie. Zcela určitě to byl dobrý nápad, jen hned za městem končí silnice a tak se začínáme drncat po štěrkové cestě, které se začíná zařezávat do hor a údolím nás táhne do malých vesniček.
Má představa a plán vidět krásy Albánie se naplňují. Krásné údolí, říčky, hory, lesy, roztomilé a ne zrovna bohatě působící vesničky.
Přichází betonový most. Ale ne jen tak ledajaký, je to několik set metrů dlouhý a jen na jedno auto úzký most přes široké kamenité koryto řeky. Nádhera, která nás nutí vytáhnout Ferdu. Kačka přejíždí most a já její průjezd natáčím z ferdí perspektivy. V tuhle chvíli ještě netušíme, že se tenhle záběr o pár týdnů později objeví na obrazovce České televize.

Pokračujeme dál v cestě, která se za mostem výrazně zhoršila. V ostrých zatáčkách šněrujeme po kamenité cestě vzhůru. Les kolem nás příjemně voní, ptactvo hlučně štěbetá a od kol odlétává kamení jak si Fia občas zahrábne. Překonáváme první menší hřeben, druhý, projíždíme kolem horských stavení a máváme na domorodce, kteří naše pozdravy s úsměvy opětují.
Když se konečně vyškrábeme na vrchol nabízí se nám nádherný pohled na další hřeben v dáli, který nám stojí v cestě a pod ním suché koryto řeky, vedle kterého je nějaké město.
Těsně před tím než začneme klesat míjíme stavení, na jehož zápraží si ve stínu hoví sympatický strýc s velkým knírem. Vypadá přesně jak Mario z prvních počítačových her.
Zamáváním ho zdravíme a on s úsměvem a vášnivím máváním rukou zdraví nazpět.

Stejně jako byla špatná cesta na hřeben, vede z hřebene dolů. Po více jak půl hodině drncání se dostáváme až do onoho města, které jsme viděli shora. Je to spíše taková roztahaná a neorganizovaná vesnice s úzkými ulicemi. Prašné a kamenité uličky kličkují mezi vysokými zdmi a hranatými domy, které často nemají omítku a střechu tvoří jenom vlnitý plech.
To vše je doplněno vraky aut a tím co se za auta stále vydává, zob hledajícím kurem a občas někde štěkne pes. Lidí je tu pomálu a když už nějaké zahlédneme, spíše se schovávají ve stínu.

Stavíme u jednoho ze stavení a zkoušíme se dát do řeči se straším pánem. Albánštinou vážně nevládneme a on je na tom s angličtinou stejně. Pomáhá nám pár ruských slovíček a nakonec také jeho vnučka, která se ve škole již pár frází v angličtině naučila.
Překládá nám, že druhý hřeben a hlavně cesta na něj není to pravé ořechové pro naše auto a že za vsí je cesta ještě horší. Fia není naše, je půjčená a tak ji nehodláme vystavovat nějakým extrémům a nebo riziku, že dojde k újmě. Na doporučení se tedy nakonec obracíme a vracíme stejnou cestou zpátky.
Za radu děkujeme, stejně jako za čaj a pro změnu pánovi daruji jednu z kšiltovek od České zbrojovky, co pro takové účely vozíme v autě.

Drncáme cestou zpátky a když se konečně vyškrábeme na hřeben, stále tam vysedává ve stínu na zápraží strejda Mario. Stavíme, pořizujeme pár fotek a jdeme ho pozdravit.
Ihned nám nabízí židli ve stínu, kde již vysedává se svým kamarádem. Domluva je česko albánsko rukama nohama a právě proto zábavná. Kluci se vyptávají odkud jsme a kam jedeme. Nás pro změnu zajímá jak se jim tady na horách žije. Kačka se mezi řečí zmiňuje o tom, že nás čeká svatba. Vysvětlit se nám to daří a tak se Mario rozhoduje, že taková událost se musí zapít.
Já se úspěšně vymlouvám na řízení a nabídnutou lampu domácí rakije odmítám. Kačka si ji musí užít. Pít v pravé poledne teplou kořalku jejíž obsah alkoholu přesahuje normální hodnoty je opravdu silný zážitek. Až ji vyhrkly slzy když to do sebe obrátila.
Jako dík, za chvilku ve stínu a panáka rakije se rozhoduji naše nové kamarády odměnit a přináším pro každého z nich rybičku. Kamarád chvilku klade odpor, ale nenechávám se odmítnout. Mario je nadšený a pořád dokola děkuje.
Už se zvedáme na odchod, když Mario vyskočí a ukazuje abychom ještě chvilku počkali. Zabíhá dovnitř do domku a po půl minutě přináší malou plastovou láhev od kojenecké vody. Hned je mi jasné, že zrovna kojenecká voda tohle nebude a přičichnutí k hrdlu to jen potvrzuje.
„Doprdele ta je silná!“ vyhrknu a to jsem si jenom čichnul. Málem mi to zlomilo rypák jak je to silné.

Mario jde s námi k autu a nese mi svůj dárek, který musím chtě nechtě přijmout. Získávám tak praktický suvenýr a doplnění naší lékárničky v jednom. Podávám Mariovi ruku, děkuji mu za jeho dárek a najednou si mě chytne a vlepí mi hudlana na obě tváře. Jsem z něho úplně paf. Takovéhle krásné gesto mě vážně dostává a tak mu ještě chvilku opětuji jeho pevný stisk a znovu děkuji.
Ještě si děláme společnou fotku a slibuji, že jestli ještě jednou pojedu touhle cestou, tak mu tu fotku přivezu.

Stejnou cestou se vracíme do Tirany, konečně znovu najíždíme na asfalt a bočními ulicemi objíždíme celé město abychom z něho opět odbočili do hor. Tentokrát jedem však po krásné silnici.
Já se kochám jízdou a Kačka, navigátorka se kochá krajinou tak moc, že mi opomíjí zahlásit odbočku z hlavní. Frčíme si to po nové čtyřproudé dálnici A1 na sever a bez šance odbočit si ji ještě pár desítek kilometrů užíváme tak trochu nedobrovolně. V každém případě musíme konstatovat, že přesně tohle nelze označit za nudnou jízdu po dálnici. Hory kolem nás jsou nádherné a majestátné a my se vždy těšíme co se nám naskytne za další zatáčkou.
Nakonec se nabízí sjezd do města, kde z jeho druhé strany můžeme opět najet zpátky na dálnici a dát si tenhle krásný úsek ještě jednou.

Přijíždíme k výjezdu jenž jsme před tím úspěšně minuli a sjíždíme na vedlejší, opravovanou cestu která zprudka stoupá do horských lesů. To je přesně ta cesta kterou jsme si přáli jet. Minimální provoz, kolem hory a lesy, solidní silnice, která se škrábe do kopců a po vrstevnicích horských svahů.
Je pozdní odpoledne a my si užíváme nádhernou projížďku po zdejších kopcích, když na jedné z mála křižovatek číhá policejní hlídka. Samozřejmě nás okamžitě staví.
Strážník zasalutuje, pozdraví, pohlédne na nápisy na autě a ptá se jestli jsme z Německa. Kroutím hlavou, že ne. Na druhý pokus tipuje Itálii a protože znovu kroutím hlavou, dostáváme rovnou pokyn k pokračování v jízdě.
Asi vám nemusíme popisovat, jak moc nás taková kontrola pobavila, ale to jsme netušili, že to odpoledne přijde ještě jedna a ta nás doslova rozbije.
Přeskočím další desítky zatáček, nádherných výhledů a řidičskou extázi za volantem naší Fabie při kličkování po zdejších horách.
Přijíždíme na další křižovatku, kde přímo u směrové návěsti stojí policejní hlídka. Ani tahle nemůže odolat našemu příjezdu a tak nás staví. Opět mrknout na popsané auto, rychle prokouknou naše krytí a odhalí, že nejsme zdejší. Nechtějí proto žádné doklady a už vůbec přiznat, že jsou zaskočeni nebo nedej bože jazykově nevybaveni.
„Kam jedeš?“ zeptáme se mě polda neohrabanou anglickou otázkou.
„Püke“, odpovím po pravdě, protože mužům zákona se přeci nelže.
Oba se na sebe podívají, pokývají hlavou a jednotně ukáží doleva. Jejich čin by byl uznání hodný, kdyby však nestáli před onou cedulí na níž je jasně napsáno, že doprava vede cesta do Fushë a doleva právě do Püke.
No což, jejich snahu jsme odměnili poděkováním, jedničkou z palce a podle jejich rad a té zmiňované směrovky odbočili doleva.

Horské městečko Püke, jehož sláva je na první pohled tak trošku zašlá a kde se celé centrum na večer stává pěší zónou. Lidé vyrážejí do ulic a do mnoha otevřených podniků.
Někde se fandí fotbalu, jinde poslouchá hudba, někde se dá napít a v jiných také dobře najíst. My si nakonec vybíráme jeden poloprázdný lehce stranou s výhledem na to všechno podvečerní dění.
Necháváme si doporučit od majitele, dle jeho slov tu nejlepší pizzu ve městě a točené pivo abychom mu jeho tvrzení mohli následně potvrdit a nejen proto, že jsme jinou pizzu ve městě neochutnali.

Již za tmy vyjíždíme kousek za město a když nacházíme první odbočku ze silnice sjíždíme mezi stromky do louky. Když už máme pocit, že jsme dostatečně daleko a není slyšet žádná auta, nacházíme plácek a stavíme stan. Noc je teplá, obloha se zasypává hvězdami a my jsme příjemně utahaní. Akorát tak skočit do hajan.

11.7.2017

Na to že jsme hledali místo na spaní po tmě, tak se to vážně povedlo. Krásná louka uprostřed lesa s výhledem na horské hřebeny v dálce. Romanťárna jako prase, jen škoda že nemáme nic k snídani.

Vracíme se tedy do města, kupujeme si snídani a dopřáváme si čerstvou kávu. Ještě nakupujeme něco málo zásob jako je voda a ovoce abychom se zbavili posledních drobných co nám zbyly a míříme pomalu ke Skadarskému jezeru.
Ještě si užíváme hor a krásné kličkující silnice, další vyjukané policejní kontroly co nás vlastně vůbec nekontroluje a sjíždíme k městu Shkodër, podle něhož se celé jezero jmenuje a kde jej také poprvé vidíme na vlastní bulvy.

Městem jenom projíždíme a míříme rovnou k hranicím. Poprvé nás čeká fronta před hranicemi. Více jak šest set metrů před čárou, kde nakonec čekáme skoro hodinu a půl.
Jak nejsme příznivci klimatizace, tady oceňujeme, že ji máme. Pozorujeme žebrající albánské cikánky s ušmudlanými caparty v náručí, lidi předstírající svou invaliditu a kličkující na vozíku mezi auty, všichni se snahou obměkčit projíždějící a získat tak nějaký ten drobák.
Běžně žebrajícím drobné nedáme a ani dnes neděláme výjimku. Obzvláště když vidíme, kterak invalida na vozíčku vyskakuje a jde se do křoví vymočit.

Konečně jsme u okénka, dostáváme štempla, opouštíme Albánii a vstupujeme do Černé Hory.

 

 

Albánie nebyla součástí Jugoslávie a tak určitým způsobem nezapadá do myšlenky naší cesty, navštívit všechny země bývalé Jugoslávie. Na druhou stranu se ji nedalo vyhnout, museli jsme přes ní jet, ale přišlo nám škoda, ji s ohledem na její krásy jenom přejet. Proto jsme v ní pár dní strávili a dobře jsme udělali.

Albánie je rozmanitá země kde je nejoblíbenější automobilovou značkou Mercedes. Opravdu, tolik „medvědů“ nepotkáte ani v Německu.
Zdejší hory jsou ještě krásnější než jsme čekali a celkově příroda je opravdu úžasná. Lidé jsou milí a pohostinní a nic na tom nezmění ani skutečnost, že je albánština těžko srozumitelný jazyk.
Zcela určitě se sem vrátíme, chceme vidět a zažít víc… a rád bych přivezl Mariovi naši fotku!