Černá Hora - meandry, tyrkysové řeky, úchvatný Durmitor a hledání Černé hory

me
11. července 2017

 

11.7.2017

Ani tentokrát nás pohraničníci nijak nezdrželi a tak můžeme uhánět s větrem o závod. Schválně si vybíráme horší cestu. Horší neznamená, že jedeme off road, jen jsme si vzali kratší cestu, která se místo po pobřeží klikatí vesničkami přes hřebeny zdejších kopců.

I přesto nám neunikají výhledy na moře a na červené střechy měst na pobřeží. Jedeme na pohodu, provoz je minimální, protože tudy se fakt nikomu nechce. Za necelou hodinku přijíždíme do prvního přímořského letoviska, města Bar.
Je strašné vedro a máme hlad jak východoněmecký zájezd. Stavíme u prvního kiosku s grilem a dopřáváme si první černohorské čevabi. Výborné, čerstvé s hromadou nakrájené cibule a vším co k tomu patří.

Uspokojeni výtečným pokrmem popojíždíme o pár stovek metrů dál k první odbočce vedoucí k moři. Fiu odstavujeme ve stínu borovic a vyrážíme na zdejší veřejnou pláž, konečně se vykoupat v moři.
Neváháme ani chvilku přeskakujeme těla ležící na oblázkové pláži a vrháme se do vody. Vlny žádné a voda teplá jako kafe. Bájo! To už jsme potřebovali.
Pokud se vám nechce do Chorvatska, protože je tam v létě přerváno, Černá Hora není řešení. Také tady je plno lidí a to jsme tu ještě v dobrém čase. Ale nám to náladu zkazit nemůže.
Jako středozemci máme radost z toho, že se koupeme v moři a navíc tu mají sprchy. Takže zabíjíme dvě mouchy jednou ranou a po půl hodinové koupačce a vysprchovaní můžeme jet dál.

Náš dnešní cíl je celkem jasný. Míříme do hlavního města Podgorica. Tentokráte jsme nehledali žádné ubytování neboť se nám dostalo úžasného pozvání.
Díky té naší cestě kolem zeměkoule, si nás všimnul jeden zdejší sympaťák, Míra. A když tedy Míra viděl, že pojedeme letos v létě kolem něho nabídl nám setkání a možnost přespání.
No a když už máte fanouška v cizí zemi, je skoro vaše povinnost ho přijet pozdravit. Navíc Míra mluví skvěle česky a to nejen proto, že jeho mamka je původem z Česka, ale také proto, že pracuje ve službách české diplomacie tady v Podgorici.

Cesta do Podgorice vede opět kolem slavného Skadarského jezera. Užíváme si malebnou krajinu, parádní silnice a minimální provoz, který se nezhoršuje ani příjezdem do města.
Ono totiž Podgorica není žádné velkoměsto. I přesto že se jedná o hlavní město Černé Hory, má pouze necelých dvě stě tisíc obyvatel. Ale čemu se divit, když celá Černá Hora má jen něco málo přes šest set tisíc lidí. O to spíš je město příjemnější a pohodové. Nám ta jeho velikost rozhodně vyhovuje.
Jedeme přímo do centra kde parkujeme a v jedné ze zdejších kaváren se připojujeme na wifi abychom se mohli spojit s Mírou a domluvit naše setkání.
To se daří celkem rychle a o pár desítek minut později tedy konečně poznáváme sympaťáka Míru, jehož krásná a znělá čeština lahodí našim uším. Rychle se seznamuje a následujeme Míru k němu domů, kde se poznáváme s jeho ženou a také roztomilou dcerkou.
Asi nemusíme popisovat, že když Míra vytáhne z lednice studený Budvar, jsme v sedmém nebi.

O pár hodin později, v druhé polovině odpoledne, jedeme s Mírou do centra. On má ještě nějaké pracovní povinnosti a my tak máme prostor na prohlídku města.
Jako první navštěvujeme nádherný pravoslavný kostel Vzkříšení, jenž je označován za jeden z nejkrásnějších na celém Balkáně. Musíme jenom souhlasit, protože jak zvenčí tak uvnitř je to stavba úžasná a nádherně zpracovaná.
V poklidném tempu a zlepšujícím se klima pokračujeme v prohlídce města. Výhoda tako malých hlavních měst spočívá především v tom, že jsou všechna významnější místa nedaleko a mnohdy jich nebývá mnoho. Podgorica není výjimka a nám to vůbec nevadí.
Postupně tak prokličkujeme celým městem a prohlédneme si vše co nám Míra doporučil, o čem jsme věděli že by mělo stát za vidění a nebo co se nám líbilo již cestou, když jsme přijížděli. Vážně toho není mnoho.

Když přijdeme až do samotného centra na náměstí, zjišťujeme, že se tu koná folklorní festival a tak si na chvíli sedáme a pozorujeme kulturu nikoliv za pět set, ale zadarmo.
Ale protože jsme Češi, protože máme žízeň jak zasypaní horníci a protože rádi ochutnáváme lokální pokrmy i nápoje, popocházíme o ulici dál. Krásná ulička plná zdejších barů a pivních lokálů, to je místo jako stvořené pro krátkou pauzu a pro naše kulinářské choutky. No dobrá, nebudeme zapírat, dali jsme si točené pivo. Jak jinak.

O dvě točená piva později nás Míra vyzvedává a vracíme se k němu domů, kde následně trávíme strašně prima večer s ním a jeho rodinou. Povídáme si o životě tady v Černé Hoře a dozvídáme se spoustu zajímavostí z fungování země. Na terase, s výhledem na neveliké hlavní město Černé Hory, s českým Budvarem a s čechočernohorcem Mírou a jeho ženou nakonec vysedáváme až do jedné do noci.

12.7.2017

Ráno nás čeká snídaně tak bohatá, že kdybychom snědli jenom půlku tak asi praskneme. Láhev rakije na památku, společné foto a přichází loučení. Bylo to tu moc fajn, ale zase musíme jet.

Vracíme se po silnici směrem ke Skadarskému jezeru. Naším cílem není jezero samotné, ale meandry jednoho z jeho ramen na západní straně.
Podle mapy nebo spíše tak nějak intuitivně odbočujeme na úzkou silnici, která se v ostrých zatáčkách škrábe do svahu, vysoko nad jezero.
Již první výhledy na jezero z výšky jsou úchvatné, ale to stále není to co hledáme a tak se proplétáme úzkou cestou, kde se jen zřídka objevuje nějaký domek.
Nakonec přijíždíme do malé vesničky, kde by podle našich domněnek mělo být ono místo. Dvakrát se netrefíme a zajedeme po ještě užší cestě mezi domky, kde to většinou končí a tak to musíme vycouvat zpátky. Na potřetí jsme však úspěšní a přijíždíme k domku, kde visí cedulka s nápisem „vidikovač“, tedy vyhlídka. To by mohlo být ono!
Stavíme na malém parkovišti v kopci, mezi domy porostlými vínem. Takové krásné zákoutí, kde by jste jen těžko hledali stezku k vyhlídce.
„Hello“ zdraví nás mladý černovlasý černohorec a hrne se k nám s nataženou rukou. Třeseme si pravicemi a u toho se dozvídáme, že jsme tu správně.
„Ano tady je cesta k vyhlídce a rád vás tam zdarma odvedu. Ale protože je na našem soukromém pozemku budeme rádi, když se nejprve podíváte na naší nabídku a podpoříte nás nákupem některých našich výrobků. V nabídce máme vína, rakije a další drobnosti“.
Aha, tak vyhlídka je zdarma, ale abychom na ní mohli, musíme si koupit něco z jejich nabídky. Cha, to je zajímavý systém. No dobrá, jdeme se tedy podívat na nabídku.
Nabídka opravdu pestrá a výživná. Domácí vína, rakije a spousta různých suvenýrů od magnetek až po barevné kamení.
„To uvidím z té vyhlídky?“ ukazuji na fotku říčního oblouku visící na zdi.
„Ano, přesně to je focené z naší vyhlídky“.
„No tak to se mi líbí, to bych chtěl vidět. A je to opravdu tady? Aby to nebyl plakát, já si jen nekoupil víno a pak uvidím něco jiného“, jsem lehce nedůvěřivý, neb již máme své zkušenosti.
„Žádný strach, opravdu to je focené u nás. Jestli chcete, vezmu vás na vyhlídku a až potom si vyberete něco z naší nabídky“, přesvědčuje nás o své serióznosti a my přijímáme.

Jdeme úzkou pěšinou, skáčeme přes kameny a skrze do výšky vzrostlou trávu. Po minutce chůze přicházíme na vyvýšené místo kde se před námi objevuje to, co jsme před chvílí viděli na fotce.
Nekecal, je to opravdu to stejné místo a na vlastní oči je ještě hezčí než na fotce.
Nadšení stavíme stativ a chystáme Ferdu, protože, tady se rozhodně létat musí.
„Vy máte dron? Budete létat?“ pozoruje naší souhru v přípravě stroje.
„Jo jo. Tohle je moc krásné místo, to musí vyfotit z výšky“.
„Moc pěkné. Víte, že jste první kdo tu bude létat? Měl jsem tady jednoho chlapíka co přijel s dronem, ale nakonec nelétal protože byl silný vítr. Takže pokud budete létat, tak jste u nás úplně první kdo tu použije drona“.
„Fakt? No tak to je super. Budeme mít obrázky co nemá nikdo jiný“, mám z takové informace radost.

Černovlasý černohorec se s námi loučí a jde se vrátit ke svému kšeftu. Co kdyby přijeli další zájemci vidět tohle nádherné místo. Celé je to tady jenom pro nás.
Ferda připraven, signál chycen, vítr minimální a tak vzlétáme. Po pár výškových metrech se opět začínám usmívat na telefon, který přenáší ferdův výhled. Z vyhlídky je to krása, ale z výšky je to totální pecka.
Několikrát děláme přelet celého říčního oblouku, pořizujeme snímky a užíváme si tu nádheru.
Po bezpečném a úspěšném přistání to vše samozřejmě zas a znovu dokumentujeme na foťák a potom si to fotíme tím nejlepší způsobem, na vlastní oči. Ukládáme si tu krásu a ten božský výhled do našich mozkových paměťových karet.
Víc vám to tu popisovat nebudu. Ono to ani pospat nejde. Mrkněte na fotky, ty řeknou více.

Dostatečně pokocháni půlhodinovým zíráním se vracíme zpět k autu a také vybrat si něco z nabízených produktů. Protože jsme požitkáři, vybíráme mezi vínem a rakijí. No a protože Kačka preferuje před kořalkou víno, jdeme do domácího červeného od černovlasatého černohorce.
„Jsi nemocná?“ ptá se černohorec, když vidí Kačku smrkat.
„No trošku, nějaká rýma nebo tak něco“.
„Tak na to tady máme speciální medicínu“, odvětí černovlasý a nalévá Kačce do dlaní ovocem ovoněnou rakiji.
„To je naše zdejší rakije. Vem si to a pořádně se nadechni“.
Kačka důvěřivě nasaje ovocnou medicínu svým nosem , zařve a vytřeští oči.
„Áááá to je síla, to je lepší jak kapky do nosu“, začne se sama sobě smát, jak se nechala lehce nachytat a nasála na plno. Ale hned vypadá zdravěji.

S lahví vína, vyléčenou Kačky rýmou a super spokojení s časem stráveným na vyhlídce kličkujeme dál po úzké silnici. Na chvíli se nám voda úplně ztrácí a když už se objeví, čeká nás krásný kamenný most, vedoucí na druhý břeh.
Po pár minutách a několika desítkách zatáček vyjíždíme opět do místa, kde se řeka ohýbá do obří podkovy. Znovu fotíme, znovu létáme, znovu si to řádně užíváme. Ale to první místo bylo lepší.

Postupně kličkujeme zpátky až na hlavní, ještě jednou pohledem pozdravíme Skadarské jezero, projedeme po obchvatu kolem Podgorice a míříme na sever.
Stavíme v malém městečku Kolačin, koupit něco k večeři. Vybíráme ze zdejší bohaté lokální nabídky a jasně, že chceme něco na spláchnutí. Vybereme několik zdejších vzorků piv a jdeme k pokladně.
„Měli jste lahve?“ ptá se mě pokladní před tím než namarkuje pivo.
„Ne neměli“, odpovídám po pravdě.
„Tak to vám nemohu prodat. Musíte mít prázdné lahve abychom vám mohli prodat pivo“.
„Ale my jsme turisti, kupujeme si pivo poprvé. Nemáme prázdné lahve“, odpovídám znovu po pravdě, tak trošku nechápu tuhle logiku a děsím se, s čím přijde teď.
„No ale jestli nemáte prázdné lahve, nemůžete si koupit pivo“, nehodlá ustoupit ze své podmínky.
„Dobře a jak to tedy udělat? Kde je vzali poprvé ostatní lidi?“ vracím přes síť z voleje.
Na to nemá odpověď a tak žádá o strpení a běží za vedoucí. Za námi se začíná tvořit fronta. My se tím začínáme bavit, nechápajíc tuhle logiku a doufajíc, že nebudeme večeři zapíjet vodou.
Přichází od pohledu rázná vedoucí, ne zrovna s úsměvem na tváři a zřejmě pro jistotu se znovu ptá, „prázdné lahve jste neměli?“
„Ne neměli. Jsme v Černé Hoře poprvé, jsme turisti. Ale když nám dnes pivo prodáte, zítra je již mít budeme“, vysvětluji česko jugoslávštinou paní vedoucí.
„Pravda, pravda. Dobrá. Ale příště musíte mít prázdné lahve“, povoluje paní vedoucí nákup pivních vzorků pro dva žíznivé Čechy a s úsměvem dává okolí najevo, že není vedoucí jen tak náhodou.
Slušně poděkuji, vědom si toho, že jestli budeme někde lahve vracet, nebude to tady v tom obchodě, ale nelámu si s tím hlavu a jsem rád, že dnešní večeři bude čím zapít.

Když se na chvíli připojíme na bezplatné wifi zdejšího infocentra, dostáváme zprávu od Míry, že bychom si pro jistotu měli vyřídit přihlašovací povinnost, aby jsme na hranicích nevyfasovali pokutu za nedodržení této vyhlášky.
Když už jsme tedy ve městě, zkoušíme přímo infocentrum, ze kterého chytáme wifi. Paní není zrovna ochotná a zjevně se jí to nechce řešit. Posílá nás na policii, kde by nás prý měli zaregistrovat.
Nacházíme policejní stanici a dotazujeme se prvního v uniformě. Ten na nás chvilku kouká, tváří se jako že už o tom někdy slyšel a odchází do budovy.
Za minutku se vrací a chce abychom s ním šli do kanceláře. Ve skromně vybavené kanceláři sedí policejní staršina a žádá naše pasy.
„Odkud jste?“ ptá se černohorsky.
„Jsme z Čech“, odpovídám jazykem, jenž lze jen těžko definovat a je tak nějak československo jugoslávský. Chlapci mi však rozumí a navíc je tím celkem pobavím.
„Mluvíš rusky? Anglicky?“ ptá se mě ten s více frčkama.
„Zvládnu obojí“, říkám s hrdostí a čekám, který si vybere.
Nevybral si žádný, ale někam volá, s někým hovoří a pak mi podává mobil.
Na druhé straně se ozývá ženský hlas. Je to paní z infocentra v národním parku, kam míříme. Ujišťuje mě, že nám registraci zajistí u ní v kanceláři, která je hned u jezera kde chceme dneska nocovat. No tak prima, loučíme se s četníky a vyrážíme směrem k jezeru.

Jedeme dál podle plánu, stoupající a klikatící se silnicí podél řeky. Den se pomalu blíží ke svému finále a my si chceme dopřát večeři ještě za světla. Nejlépe s výhledem na jezero Beogradsko, kam míříme.
Odbočujeme z hlavní tak jak ukazatel káže a přijíždíme k bráně. Bodrá paní s úsměvem žádá vstupné do národního parku a utvrzuje nás, že na konci téhle cesty je jezero a kancelář, do které jsme se dovolali z policejní stanice.
Při slově „kemp“ nám na chvíli vyskočí pupínky při představě turistického zázemí a hromady lidí, ale nepropadáme panice.
Cesta vede opravdu až nahoru k jezeru, kde stojí dřevěná bouda v níž je umístěno infocentrum a recepce kempu současně.
Pár lidí tady opravdu je, ale většina se pomalu pakuje a vrací na noc domů do města. Tak snad tady bude v noci klid a užijeme si prima večer v jinak pěkném lesním kempu u jezera.
Paní recepční nás kasíruje za noční stanování a rovnou vyřizuje přihlašovací povinnost. Samozřejmě za další drobný poplateček.
Upřímně mi to není moc po chuti. Nechápu proč to v Evropě, navíc v zemi kde se platí eurem, existuje, ale po zkušenosti s nákupem piva si nehodlám kazit večer přemýšlením.

Večerní výhled na jezero z dřevěného mola, stejně jako les, který je oním kempem jsou prima a tak rychle hledáme místo pro náš stan.
Dá to chvilku práci, protože jsou všude kořeny stromů a nebo aspoň kameny. Nakonec se daří. Navíc máme vedle stanu místo na piknik v podobě dřevěného stolu a lavice.
Děláme si večeři, ochutnáváme první pivní vzorek a těšíme se z nakonec krásného večera na krásném místě.

13.7.2017

Je pět hodin ráno a o budíček se nám starají pracovití popeláři, kteří přijeli vysypat všechny kontejnery v okolí. Nevím co je horší. Jestli je to plechové dunění kontejnerů, vrčení dieselového motoru a nebo pokud o zpěv jednoho z nich.
Naštěstí jim jde práce od ruky lépe než ten zpěv a tak za chvíli zase zmizí a s nimi všechny ty příšerné zvuky.

O dvě hodiny později vstáváme a jdeme z mola pozdravit nový den. Všechno kolem nás se začíná probouzet a tak dostávám chuť na ranní létání nad klidnou hladinou jezera.
Pohled z ferdí perspektivy je úchvatný. Třpytící se jezero, tmavě zelený les kolem a za hradbou špiček stromů obrovský prostor.
Užíváme si ranní pohodu a do práce přicházejí první strážci zdejšího národního parku. Sedají si na dřevěné pařezy a vyhlížejí s námi na jezero.
Když je míjíme a zdravíme, natáhne jeden z nich směrem k nám ruku s malou plastovou lahví a praví „dáš si rakiju?“
„Ne dík“, odmítám s úsměvem a registruji, jak si z toho nic nedělá a dopřává si ranní doušek i za mě.

Vyjíždíme zpátky na hlavní a nádherným kaňonem směřujeme k našemu dalšímu cíli, k národnímu parku Durmitor.
Jako první zastávku máme naplánovanou návštěvu Černého jezera, nebo jestli chcete po černohorsku Crnego jezera. Dojíždíme až k závoře, u které stojí dřevěná budka. Pokladna. Všude mraky lidí, málo místa na parkování, no přesně to, po čem každý toužíme.
Kačka vyskakuje z auta a jde se k pokladně zeptat na nějaké informace. Jak je to daleko, co všechno je za vstupné k vidění, popřípadě nějaké obrázky. To abychom si udělali představu, zdali se nám tam vůbec bude chtít.
Borec sedící v budce, se zlatými řetězy na krku jen opakuje cenu. Druhý borec co stojí před budkou jí pro informace posílá do infocentra na začátku cesty.
Kačka tedy vyráží aby se za pět minut vrátila s tím, že v infocentru je zavřeno.
Já mezitím pozoruju borce před stánkem. Bez ohledu na to, že je to strážce národního parku a asistent pokladního, v klidu si tu vykuřuje. Aby toho nebylo málo, celou dobu nasává pivo z plechovky. No co. Jiný kraj, jiný mrav.

Ještě jednou se jdeme přeptat kluků k dřevěné boudě abychom se mohli nějak rozhodnout. Jo kdybychom byli vybavení průvodcem a měli načteno dopředu, bylo by vše ok. Jenže to není úplně náš styl a tak zkrátka načteno nemáme.
Chvilku vyzvídáme, nic se nedozvídáme, ale nakonec se rozhodujeme vyrazit s davy na prohlídku. Prý to nemá být daleko.
Daleko to opravdu není. Je to pěkné místo, jezero se zelenou hladinou, které se jmenuje Černé. Kolem krásné lesy, nad nimi majestátné hory. Ale že by to byla až taková pecka, že by za to bylo nutné vybírat vstupné si rozhodně nemyslíme.
Najdeme si malou vyhlídku s lavičkou nad jezerem a chvilku se kocháme pohledem na jezero a jeho okolí. Možná by to bylo i pěkné na focení, ale když je tady tolik lidí, tak se mi ani moc fotit nechce.

Po chvíli se vracíme k autu a pokračujeme výše do hor. Na mapě jsem našel obec Černá hora a když už jsme v té Černé Hoře, rozhodli jsme se, že je to dobrý cíl.
Úzká cesta šplhá chvíli lesem, chvíli po vrstevnici kopců, stále vzhůru. Po pár kilometrech začíná les řídnout a před námi se otvírají první výhledy do dálky. Už teď je zřejmé, že tenhle nápad nebyl vůbec špatný. Když se před námi otevře nádherný zelený kaňon, nejde odolat, zdviháme Ferdu do vzduchu a necháváme se ohromovat tou krásou.
Poté opět pokračujeme po úzké silnici, která se střídavě klikatí do kopce, po hřebenech a zase na chvíli z kopce aby se před námi nakonec rozdvojila.
Místo po hlavním tahu odbočujeme do cíle naší cesty, do obce Černá hora. Nebo aspoň to tvrdí cedule, že je to obec. Ve skutečnosti je tu jen několik převážně dřevěných staveb. Ale nám se tu strašně moc líbí, je to opravdová horská samota.
Kličkujeme po stále úzké a chvílemi ještě užší cestě, někam vpřed, přesně ani nevíme kam to vede a máme z toho ohromnou radost. Nějak jsme si tohle neplánované zkoumání míst zamilovali.
Cesta začíná pomalu klesat a my se po ní začínáme ponořovat do velkého kaňonu, který jsme před chvílí měli v dálce před sebou. Občas se cesta ztratí pod sesypanou horninou a ostrým kamením, ale dokud je to průjezdné pokračujeme.
Po půl hodině kličkování a klesání přijíždíme do údolíčka, ze kterého se do dálky táhne onen kaňon. Je to nádherné místo a my jsme nadšení, že jsme ho objevili. Asi to bude v průvodcích doporučované, ale to my nevíme a tak zažíváme objevitelskou eufórii.
Jsme z místa tak nadšení, že tu stavíme na výrazně delší dobu. Létáme s Ferdou a zatím co Kačka chystá svačinku, já si otvírám počítač a zálohuji pořízené záběry.
„Teda tohle je ale skvělá kancelář“, hodnotím náš výhled, když čekám až se fotky přesypou z karty na disk.

Po odpočinkové hodince a s příchodem stínu se opět pakujeme a pokračujeme dál. Cesta se z údolí zvedá vzhůru a tak po ní šplháme lesem do neznáma, vstříc novým objevům.
Netrvá to dlouho a vyjíždíme na hřeben. Za ním pár zatáček mezi stromy a vpravo se před námi otvírá neuvěřitelný výhled. Nádherný hluboký kaňon se strmými srázy dolů a to vše umocněno několika tmavými mraky, které chytají barvu podvečerních červánků. Prostě pecka!

Nasyceni pohledy na tu krásu, klesáme již vcelku nezáživnou krajinou dolů, až se po pár kilometrech opět napojíme na plnohodnotnou silnici, která vede až do města Plizinje u Pivsko jezero.
Pomalu se blíží večer a tak narychlo kupujeme něco k večeři a hledáme vhodné místo na spaní. Bohužel ve městě žádné místo k mání není a všude kolem jezera jsou jen strmé srázy a nebo skály. Jeden z domorodců nám sice radí nějaký kemp za městem, kdesi na konci jednoho z ramen jezera, ale nechce se nám tak daleko a už vůbec se nám nechce platit.
Kousek za městem stavíme u plotu jednoho z domů nad jezerem a jdeme se zeptat na možnost stanování u nich na zahradě.
„A odkud jste?“ ptá se milá paní.
„Jsme z Čech“, odpovídáme a než se dostaneme k tomu cokoliv dodat, vyhrkne paní nadšením.
„No to je skvělé, právě čtu o Praze! Máte nádherné hlavní město!“, směje se a mává časopisem v ruce. Máme vyhráno, tady to dnes půjde. A taky že jde.

Stavíme si stan v horní části jejich zahrady, hned za plotem, nedaleko od cesty, která má vést k onomu kempu. Cesta není moc používaná a my máme z vršku pěkný výhled na jezero a na skály nad ním.
Fia stojí mimo zahradu a my máme legraci z toho, jak se několikrát kolem točí policejní auto, monitorujíc, zdali náhodou nekempujeme na černo. Máte smůlu hoši, spíme u milé paní na zahradě!

14.7.2017

Spalo se krásně. Večer se na nás ještě jednou přijeli podívat strážci zákona a pak už byl celou noc krásný klid. Nad ránem nám se stanem sice lomcoval vítr, ale i ten si dal nakonec pokoj.

Plán na dnešní dopoledne je jasný. Dáváme na přední okno GoPro a jedeme „tunelové rallye“, to znamená, že vyjíždíme skalními tunely až nahoru nad jezero, kde jsme si včera vybrali jedno krásné místo s úžasným výhledem.
I přesto, že to nahoře celkem fouká, nedá mi to a vytahujeme Ferdu, aby se proletěl nad jezerem. Jen těžko se popisuje ten nádherný výhled na jezero zařezané do strmých skalních stěn a zeleno modrá barva jeho hladiny. To vše navíc z perspektivy, kterou znají jen zdejší vrabci a teď také náš Ferda.

Nadšení a s dech beroucími záběry sjíždíme tunely zpátky do města a následně po hlavní uháníme až do města Nikšič. Je to město, které je významné především tím, že tu stojí pivovar a v něm se vaří černohorské pivo Nikšičko. No jsme Češi no. Co by jste od nás taky čekali, že jo?

Krásnou přírodou pokračujeme dál, nevelikou, ale opravdu krásnou Černou horou až se pod námi objeví moře a přímořská oblast, kolem města Kotor.
Už samotný sjezd serpentinami dolů je krása, stejně jako výhledy na městečka táhnoucí se podél pobřeží. Děláme zastavení v městečku Perast, kde si hodinku dopřáváme poklidné procházky a prohlídky jedinečného nábřeží. Krásné kamenné domky přímo u vody. Restaurace s rozmanitou nabídkou, loďky, kostelíky, trhy, slaná vůně moře a všechno to, proč se nám u moře tak líbí.

Následuje popojetí do samotného Kotoru a znova procházení se po městě. Na druhém břehu zálivu, s dokonalým výhledem na Kotor a jeho pevnost se koupeme a užíváme si jak na dovolený u moře. Vždyť mi jsme u moře! A vlastně tak trochu na dovolený.
Protože se nám nechce platit za trajekt, celou oblast si znovu projíždíme, vracíme se do Kotoru a jdeme se pocourat po jeho krásách. Pevnost a spleť uliček, nabízející od krámků se suvenýry až po zapomenuté kavárničky.
V jedné zapadlé kanceláři si na doporučení Míry opět necháváme vystavit turistické přihlašovací potvrzení, dopřáváme si ledového nanuka a pomalu se vydáváme k hranicím.
Cesta se opět klikatí podél moře a nám, zase patří svět. Když opouštíme zástavbu posledního města, odbočujeme do louky a zhruba kilometr před hranicemi s Chorvatskem kempujeme v Černé Hoře na černo.
S pocitem, že nás tady nikdo nemůže najít sedíme v křesílkách a užíváme studeného plechovkového piva, když se najednou z křoví vynoří postava.
„Dobrý večer“, pozdraví postava a pokračuje přes louku někam pryč. Mysleli jsme si, jak jsme vybrali nenápadné místo a nakonec zjišťujeme, že stanujeme vedle zkratky mezi městem a domy nahoře ve svahu. No co se dá dělat.
V každém případě pro zdejší to není žádný problém a když jde zase postava zpět, ptá se, jestli nechceme dřevo na táborák čímž nás totálně dostává.

15.7.2017

Vstáváme celkem brzy. Je prima klima, kolem štěbetá ptačí orchestr a my si na pohodu děláme lehkou snídani. Pozorujeme z pohodlí křesílek ranní červánky nad obzorem a užíváme klid.

Sbalíme stan a vyrážíme k hranicím. Jsou vzdálené jen pár kilometrů a díky brzké ranní hodině je tu skoro mrtvo. Jen jedno auto před námi a tak jdeme hned na řadu. Žádné velké procedury, žádné kontroly a samozřejmě nikdo nechce vidět potvrzení o tom kde jsme spali. To mohlo být piv!

 

 

Černá Hora je plnohodnotná evropská země, kde všechno funguje, na všechno jsou pravidla a kde se rychle rozvíjí turismus. Přesto všechno neztrácí tahle malá a sympatická země nic ze svého šarmu, pohostinnosti a krás.
Rozhodně je to země bezpečná, s nádhernou přírodou, plná skvělých a přátelských lidí s kuchyní, která chutná.

 

Černá Hora
Černá Hora - Bar
Černá Hora - Bar
Černá Hora - Podgorica
Černá Hora - Podgorica
Černá Hora - Podgorica
Černá Hora - Podgorica
Černá Hora - Podgorica
Černá Hora - Podgorica
Černá Hora - Podgorica
Černá Hora - Podgorica
Černá Hora - Podgorica
Černá Hora - Podgorica
Černá Hora - Podgorica
Černá Hora - Skadarské jezero - pevnost Lesendro
Černá Hora - Skadarské jezero
Černá Hora
Černá Hora - Skadarské jezero
Černá Hora - přítok Skadarského jezera
Černá Hora - přítok Skadarského jezera
Černá Hora - přítok Skadarského jezera
Černá Hora - přítok Skadarského jezera
Černá Hora
Černá Hora - Kaňon Moraca
Černá Hora - Kaňon Moraca
Černá Hora - Biogradské jezero
Černá Hora - Biogradské jezero
Černá Hora - Biogradské jezero
Černá Hora - kaňon Tara
Černá Hora - kaňon Tara
Černá Hora - kaňon Tara
Černá Hora - kaňon Tara
Černá Hora - kaňon Tara
Černá Hora - kaňon Tara - most Durdeviča
Černá Hora - kaňon Tara - most Durdeviča
Černá Hora - kaňon Tara
Černá Hora - kaňon Tara
Černá Hora - NP Durmitor - Černé jezero
Černá Hora - NP Durmitor - Černé jezero
Černá Hora - NP Durmitor - Černé jezero
Černá Hora - NP Durmitor
Černá Hora - NP Durmitor
Černá Hora - NP Durmitor
Černá Hora - NP Durmitor
Černá Hora - NP Durmitor
Černá Hora - NP Durmitor
Černá Hora - NP Durmitor
Černá Hora - NP Durmitor
Černá Hora - NP Durmitor
Černá Hora - NP Durmitor
Černá Hora - NP Durmitor
Černá Hora - NP Durmitor
Černá Hora - NP Durmitor
Černá Hora - Pivsko jezero
Černá Hora - Pivsko jezero
Černá Hora - Pivsko jezero
Černá Hora - Pivsko jezero
Černá Hora - Slansko jezero
Černá Hora - Nikšič
Černá Hora - pivovar Nikšič
Černá Hora - Perast
Černá Hora - Perast
Černá Hora - Perast
Černá Hora - Perast
Černá Hora - Perast
Černá Hora - Perast
Černá Hora - Kotor
Černá Hora - Kotor
Černá Hora - Kotor
Černá Hora - Kotor
Černá Hora - Kotor
Černá Hora - Kotor
Černá Hora - Kotor
Černá Hora - Kotor
Černá Hora
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit