USA 09 - nový chladič, Hájwey jedna, Martin a loučení s Friskem

us
19. ledna 2016

 

4.1.2016

Lehce jsme si přispali a tak až chvilku před časem oběda vyrážíme do města. Není zrovna ideální počasí, ale to nevadí. Jen tak se couráme a sledujeme čilý ruch města.

Dnes večer máme ve městě rande. A ne jen tak ledajaké. Máme opět schůzku s jedním z našich partnerů. Jenom je to tentokrát o chlup jiné. Tenhle partner se přidal až během jízdy, po té co naší cestu chvíli sledoval. Takže kromě elektronické komunikace, vlastně nevíme jak vypadá a jaký je. Takže je to takové rande naslepo.
Mluvím nebo tedy píšu o Petrovi Klymcovi. Možná jste si všimli nálepky na předním nárazníku, TravelSpicer. Tak o toho běží, to je přesně on. Musel pracovně do San Franciska a protože jsme stále tady, napsal jestli se nechceme setkat. No a my samozřejmě chceme.
Jedeme za Petrem ve smluvený čas na hotel kde je ubytovaný a po domluvě s recepčním parkujeme přímo před vchodem.
"Dobrý den, můžete mi zavolat jednoho z vašich hostů, pana Klymce", žádám recepčního aby zavolal Petrovi, že už jsme tady.
"Můžete mi to hláskovat?" žádá recepční po tom, co se mě už nechce počtvrté ptá na Petrovo jméno. Speluji a recepční jen kroutí hlavou. Píšu mu tedy jméno na papír a recepční opět hledá v počítači.
"Áááá mistr Klajmek!" zvolává recepční vítězně a já mám co dělat abych si smíchy nerozrazil čelo o mramorovou desku jeho pultu.

Když to vyprávím Petrovi v malém typicky americkém fástfúdu kde jsme našli útočiště pro naše setkání, jen mává rukou, "takových epizod už mám za sebou spousty. Nevím co jim na to mým jméně přijde divnýho, ale komolí ho dost často".
Petr nám hned na úvod dělá radost v podobě české Becherovky a Studenstské pečetě. Áááách, závan domoviny.
Trávíme s Petrem povídáním dlouhých šest hodin. Prozrazuje nám o sobě víc než jsme znali jen z naší komunikace a i jemu se dostává více informací o nás. Vyprávíme o naší cestě i o Petrových aktivitách a kdyby nás o půlnoci už nezačali pomalu vyhazovat protože zavírají, asi by jsme povídali dál.

5.1.2016

Zatím co já vyrážím hned po ránu k Adrianovi do servisu, Kačka "doma" vyhledává informace pro další plánování trasy.
Vrhám se na výměnu chladiče. Je to docela hračka, když se ví jak na to. To naštěstí ví Nico, jeden z Adrianových mechaniků. Ve zkratce mi ukáže co kde, jak a už si hraju na montéra.
Je to snadné, jen přístup je ke všemu jak k penězům. Špatný. Abych se lépe dostal k hlavním šroubům, musím vysadit obě přední světla. Pravé je vyladěné po srážce s mexickým kamionem a drží pomocí mého speciálního patentu. Druhé je už nějakou dobu zablokované a tak díky prasklému chladiči musí dojít i na jeho odblokování. Pár lehkých úderů, škubnutí a zacloumání a najednou cvak a světlo je venku. Spravil jsme ho! Ještě že musím měnit ten chladič.
Kladivem pak lehce rovnám pochroumané výztuhy a šup, šup, OKI má úplně nový chladič.
Ještě rychle vyčistit chladící okruh od speciálního ucpávače co mi nedávno nalili v thajském servise, doplnit nemrznoucí směs a hurá, OKI je skoro jako nová.

Spokojený se vracím domů a po očku kontroluji teploměr, zdali je vše ok. Chladič chladí, OKI si vrčí a já si prsty bubnuji do volantu hity od Kabátů.

Protože má Kačka permanentní kulinářské roupy, rozhodli jsme se dnes Petrovi a Lucce přichystat večeři. No a co jiného vařit pro čtyři Čechy v baráku, než něco typicky českého.
Jasný, nakoupili jsme brambory, česnek, pivo a děláme bramboráky.
Načasování je výborné a akorát když začínáme smažit, vrací se Petr s Luckou domů.
"Máme pro vás večeři!" hlásí Kačka, aby se měli na co těšit.
"No ty krávo! Supééér!" raduje se Petr.
"Wau, to bude žranice", rozplývá se Lucka.
A jak řekli tak to je. Super bašta a mohlo jich být klidně víc.

Zkouším se spojit s Vodafone přes chat na jejich webu. Podle písma milá operátorka si čte, kterak mě trápí to že nemám v Kalifornii pokrytí a nemohu tedy přes internet banking zaplatit faktury a nebo letenky ke klokanům.
Mého rozhořčení jí je líto. Chápe mě a chápe, že je ta situace nezáviděníhodná.
Bohužel však, Vodafone nemá pro Kalifornii s nikým uzavřenou smlouvu a tak máš milý zákazníku smůlu.
No to je pěkný a co mi teď jako máme dělat? Už jsme vyzkoušeli několik jiných telefonů, ale žádný neakceptuje naší českou sim kartu. Doprdele!
Nemám na to sílu to řešit a tak jdeme spát.

6.1.2016

Protože se nám začali ozývat divné zvuky na předním ložisku jedu dnes opět do servisu.
 Nico mi jej pomáhá rovnou vyměnit. No dobře pomáhám spíš já. Moje funkce se přesně jmenuje "podej, podrž, nepřekážej".
Za půl hodinky jede zvedák s OKI dolů. Je připravená! Je připravená na další cestu, je připravená na klokany!

Jedeme domů a protože má zítra Pepa odlétat zpátky domů, plánují se za námi s Táňou stavit a rozloučit se.
Z celkem nevinné a neplánované rozlučky se však stává docela slušná párty. Začne to ukázkou jednoho videoklipu a pak už se střídáme o tablet a jeden po druhém pouštíme nějakou "vypalovačku".
Vedle slavných hitů, přijdou na řadu i zásoby lednice a tak Kačka školí v popíjení Tequily po mexicku.
Aby tomu Petr dodal správný ráz, přichází na řadu i barevná hudba.
Zkrátka, kdo na téhle párty chyběl, o hodně přišel.

7.1.2016

Jediní máme tu šanci vyspat se do až vyspání. Aby to Petrovi nebylo líto, jedeme ho navštívit do Bay arean, kde pracuje, jedeme do Tiburonu a vezeme mu čerstvou kávu kterou tak zbožňuje.
Petr nám ukazuje vyhlídky na celou zátoku, místo kde pracuje a chvilku po obědě společně vyrážíme na vyhlídky nad Golden Gate Bridge.
Petr nás seznamuje s jeho oblíbenou zátokou kam chodí rád rybařit a až do západu se touláme po pobřeží oceánu.

Vyzvedáváme doma Lucku a vyrážíme na večeři do jedné z nedalekých čínských restaurací.
Jídlo je výborné a majitelé se svou roztomilou čínskou angličtinou roztomilí. Jako bonus dostáváme malou lekci čínštiny a poté vyrážíme domů.

Naštěstí zabrala naše zmínka na Facebooku a jeden z fanoušků, nám nabízí pomoc a řešení s nefunkčním telefonním připojením.
Detaily prozrazovat nesmíme, ale jeden z fanoušků, nám pomáhá dostat se k potvrzujícím sms a proniknout tak do naší internet banky.
Platíme konečně faktury a přenastavujeme limity platebních karet. Hurá!

8.1.2016

Dnešek není až tak ničím zajímavý. Dopoledne pracujeme na počítačích. Kačka shání informace o Austrálii a já obvolávám a obesílám přepravní firmy.
Odpoledne se věnuji dopisování článků a Kačka vyráží na nákup surovin pro dnešní večeři.

"Ahoj! Vítejte doma", vítá Kačka válečným pokřikem z kuchyně, právě se domů vracejícího Petra a Lucku. "Dneska jsou pněný bramborový knedlíky! A ještě malej dezert!", chlubí se a odhání od trouby zvědavého Petra.
Večeře je skvělá, o špinavé nádobí se nikdo nepere a tak ho necháváme myčce.
Petr chystá drink a Lucka vybírá pohádku na dnešní večer. Fakt pohádku! Koukáme se na klasický český pohádky. Je to strašně moc prima.

9.1.2016

"Hele já vám dneska představím "Kuštuu", to je ten francouz, Fabricio, u kterého jsem tady v San Francisku začínal. Každou sobotu dělá zdarma ochutnávky té své kávy co prodává. Bude rád když uvidí českou Škodovku", má Petr vymyšlený plán na dnešní dopoledne.
"Hele a proč mu vlastně říkáš "Kuštua", když je to Fabricio?"
Petr vybuchuje smíchy. To u něj není nic neobvyklého. Pořád se směje.
"No když jsem u něj tenkrát dělal, tak pořád řval na svýho psa. Kuštua, kuštua! To je francouzky něco jako lehni! To je jediný co z francouštiny umím", řehtá se zase Petr a my z něj máme vážně dost.
No ještě že nám to řekl dřív, než by jsme milého Fabricia pozdravili "Kuštua".

Přijíždíme k plechové hale, kousek od jedné křižovatky, kde se to hemží lidmi a voní čerstvou kávou. Fabricio, je totiž vyhlášeným kávovým mágem po celém okolí a vedle prodeje té nejlepší kávy a profesionálních kávovarů, dělá právě tyto sobotní ochutnávky.
"No většinou se sem nahrnou jen takový ty co víc nakecaj a vypijou, ale občas se tu najde nový zákazník a tak se mu to pořád vyplatí", vysvětluje Petr, proč se tu taková akce koná.
Fabricio je pořádný kus chlapa a škodovka mu vážně dělá radost. Fotíme se a různě pózujeme u auta, se kterým Petr hrdě vjel do dvora.
Většina návštěvníků vůbec netuší co jsme zač. Domnívají se, že jsme zpestření programu a tak se postupně chodí vyptávat a následně se s námi fotit.

Cestou zpátky se stavujeme v takovém americkém Makru. Nakupujeme, jak je v Americe zvykem, vše ve velkém balení a vyrážíme domů.
Holky dostávají prostor v kuchyni. K přípravám a k drbání. My s Petrem si v garáži rozkládáme pinkponkový stůl a v rytmu posledního cédéčka Kabátů rozjíždíme bratrovražedný souboj plný smečí a točených podání. Dobře, přiznávám. Petr byl nakonec o pár míčku lepší.

Holky se s přípravami pochlapily a tak se po sprše můžeme vrhnout na hřeb dnešního večera. Petr rozdělává gril a připravuje k večeři americkou klasiku, neboli steaky.
Zničení sportem, drbáním i vynikající večeří zaujímáme bojové pozice na gaučích a bavíme se u pořadu "Blbé blondýny".

10.1.2016

Nedělní ráno. Rozmanitá snídaně z mexické pekárny a...  nedělní výlet.
Bereme OKI a vyrážíme všichni společně do nedalekého, ale zato vyhlášeného vinařského údolí Napa.

Vinice nalevo, vinice napravo, jedna hezčí než druhá. Občas někde zastavíme, využijeme ochutnávek a pokoukáme, jak to tu mají hezké.
Zastavujeme v dalším vinařství, jehož zakladatel měl také cestovatelské sklony. Vyrážíme na hlubší inspekci zázemí a procházíme si muzeum, dobové vybavení pana majitele a zakončujeme to výbornou ochutnávkou jedné lahvinky červeného s křupavou bagetkou, sýrem a salámem.
I když jsem spíše pivař, tohle to se dá vydržet.

Aby jsme večer doma nenarušili příjemně strávený den, otvíráme si pro jistotu láhev červeného a u českých pohádek si ji řádně vychutnáváme.

11.1.2016

"Hele píše Honza, jestli by jsme nechtěli udělat pro Pavlínku malý překvápko na maturiťáku",  přibíhá za mnou Kačka, nadšená z jeho návrhu.
Aby jsem to celé vysvětlil. Pavlínka je Kačky osmnáctiletá sestra a bude mít maturitní ples. Protože jsme na druhém konci světa, tak ho zkrátka prošvihneme.
Honza, jeden z učitelů na škole Pavlínky, je shodou okolností můj kamarád a náš fanoušek. Napadlo ho, dát nám na plese prostor pro živý vstup a udělat Pavlínce malé překvapení.
Já jsem pro každou špatnost a Kačka by tak vlastně byla na Pavlínky maturiťáku i když tam nebudeme.
Rozhodnuto, domluveno, začínáme kout pikle!

Jinak taková běžná rutina. Honíme přepravce a jsme z nich na prášky. Všichni toho do telefonu nakecaj a pak skutek utek. A nebo jsou úplně mimo.
Petr se s námi pouští do vyhledávání a shánění kontaktů a brzy potvrzuje, že to je vážně zábava.
"Co se dá dělat. Život je boj. Kdyby to bylo snadný, jezdí autem kolem světa každej", uzavírám dnešní pátrání a vypínám počítač i telefon.

Večer relaxujeme u karet. Prší je super odreagování. Ale kde bere Kačka pořád ty sedmičky nechápu.

12.1.2016

"Karnet dorazil!" hlásím po kontrole na pošťáckém webu nejžhavější novinku.
Hned začínáme plánovat jak se sbalit a kdy vyjedeme. Petr má radost, že je dokument tady, ale na druhou stranu je na něm vidět trocha smutku, že už to nastalo a že máme odjíždět.
Shodujeme se však, že jsme čekali již dlouho a že nebudeme otálet, abychom naložili a poslali auto co nejdříve.

Děláme první hlavní úklid a vysáváme OKI. Balíme věci a vymýšlíme, jak to všechno porovnat.

Odpoledne se nakonec domlouváme s Petrem a Luckou, že si Karnet vyzvedneme a vrátíme se zpět do San Francisca. O víkend se udělá něco jako malá rozlučka a pak pomažeme.

13.1.2016

"Kdyby něco, volejte", loučí se s námi starostlivě Petr a my již natěšení na Karnet, vyrážíme směr pobřeží a slavná "hájwey jedna".
Počasí se honí. Chvilku hezky, chvilku míň, ale aspoň je přijatelné klima. Užíváme si "jedničku" a nádherné pobřeží.
Sice po příchodu k autu na jedné vyhlídce nacházíme prázdné zadní kolo a v něm hřebík, ale nám dorazil Karnet. Nás nějakej hřebík nemůže nasrat!
Rychlá výměna a pokračujeme po pobřeží dál až do Santa Cruz, kde na nás Karnet již čeká. Bohužel Simona, fanynka ke které jsme si jej nechali poslat, musela odletět do Evropy a tak se s ní osobně musíme setkat až jindy. Karnet nám předává její maminka, která nás rovnou zvěčňuje u auta s tak důležitým dokumentem.
Pokus o zalepení kola ve městě se jeví lehce jako scifi. Duše nikdo nepoužívá a tak si buď nikdo neví rady a nebo se jim nechce. Co naplat, v nejhorším máme ještě jednu rezervu.

Protože máme na dnešní večer opět jedno rande, užíváme si cestu zpět přes hřebeny a les červených stromů. Pohled na západ z jednoho hřebene stojí vážně za to. Stavíme a chvilku se jen tak kocháme.

Přijíždíme k Martinovi a Báře. Martin je další z našich úžasných fanoušků. Čech pracující v USA a držící nám palce. Když už jsme prý tak blízko, bude pro něj čest nás potkat. A tak jsme se potkali. Přijeli jsme k němu domů a tak se může pyšnit, že mu taky před barákem stojí Škodovka.
Protože jsou Martin s Bárou skvělými hostiteli, okamžitě se nám do rukou dostává českého piva.
Tím nás vážně urazit nemůžou. Následuje ochutnávka z nabídky kalifornských vín a k těm se nejlíp hodí americké hovězí na grilu. No co vám mám vyprávět. Pěkně nás ty Češi v Americe rozmazlují.
Tak krásně se nám s oběma povídá, až dopijíme poslední láhev vína. Naštěstí, má Martin železnou zásobu z nabídky jednoho z našich partnerů, z dílny Rudolfa Jelínka.
A tak si ve společnosti Rudy povídáme o životě na cestě a o životě v USA až do pěti ráno.

Ještě, že jsme si vytáhli z auta matraci hned na začátku. Můžeme tak v rohu obýváku pohodlně složit naše kosti a trošku se prospat.

14.1.2016

"No to jsme to protáhli co? Pořád si bylo co vyprávět", hodnotí s úsměvem Martin dnešní noc.
"No vždyť jsme se taky dlouho neviděli. Nikdy", vysekává Kačka a všechny nás rozesmívá.
Ještě rozlučková fotka před domem. Samozřejmě, že ne zcela normální a valíme směr San Francisco.

Chvilku se couráme po městě a když začíná z nebe kapat, schováváme se v jedné občerstvovačce, kde si opět dopřáváme vyhlášenou rybí polévku, ve vynikajícím bochníku chleba.

Cesta domů k Lucce a Petrovi je strašná. Vůbec to nejede. Přišla večerní špička a silnice je přeplněná auty. Rozhodujeme se zastavit u Meka, kde jsme trávili naše první dny tady ve Francisku.
Shodou okolností je ve službě jeden etiopian, se kterým jsme si párkrát povídali. Znova se dáváme do řeči a protože nás rád vidí, přináší nám místo objednaného a zaplaceného jednoho malého šejku, šejky dva a rovnou velké.
Šibalsky na nás mrká okem a dělá, jako že nic. Je to od něj moc milé a dělá nám to radost.

Doprava lehce povolila a tak vyrážíme směr náhradní domov.
Když dorazíme jsme celý zbití. Povyprávíme si s Petrem a Luckou jak jsme se měli a jak se měli oni a vyrážíme do pokoje, připravit krátký sestřih pro Pavlínku na maturiťák.

15.1.2016

Protože to s živým vstupem na maturitní ples nevypadá moc dobře, vymysleli jsme s Honzou, že pošleme video zdravici a on zajistí její spuštění v ten správný okamžik.
Na zahradě tedy dotáčíme krátký pozdrav ke včera připravenému sestřihu. Ten první se nám moc nezdá a tak točíme druhý. Jenže Kačka je z toho už celá na měkko a začíná natahovat.
Na třetí pokus už nemá síly a začíná brečet. Musíme použít co máme. Strašně moc to prožívá a kdyby to šlo, nejraději by tam s Pavlínkou byla. To je bohužel jedna ze stinných stránek téhle cesty.

Vše je hotové a tak na rychlo posíláme Honzovi hotové video. Odesílání je v devadesáti procentech a najednou konec. Sekl se počítač.
"Ty vole mě jebne. Jo život si musíš užít, ne přežít", snažím se nerozčilovat protože vidím, že Kačku jímá hrůza a začíná mít v očích děs, že se to nestihne.
Restart počítače a rychle posíláme znovu.
"Cink, cink", zní dveřní zvonek.
"Je tady. Jdeme s ním ven k autu a počítač necháme běžet. Ono se to odešle, neboj",tahám Kačku za ruku, aby přestala hypnotizovat monitor.
Přijela za námi vzácná návštěva. Protože je OKI jediná Škodovka široko daleko, všiml si nás novinář, píšící pro zdejší "Times".
"Ahoj,  já jsem Richard. Těší mě, že mám tu čest si s vámi popovídat", začíná sympaťák Richard a hned si nás fotí před OKI. Vyptává se na detaily naší cesty, na zážitky a na to jaký dojem na nás dělá USA.
Povídáme si s ním dohromady skoro hodinku.
Kačka už to nemůže vydržet, omlouvá se a odbíhá zkontrolovat počítač.
"Co je? Ptal jsem se příliš na tu svatbu?" znejistí Richard jejím odchodem. Uklidňuji ho a vysvětluji mu co právě pácháme a jak důležité to pro Kačku je.
Kačka vybíhá s úsměvem z domu. Video se úspěšně odeslalo. Hurá!

Kačka už o poznání klidnější má chuť připravit večeři a tak vyráží do supermarketu. Já jdu pro změnu uhánět přepravní firmy.

Večer to vše popisujeme Petrovi s Luckou a všichni společně čekáme na informaci, zdali se vše povedlo a jak to dopadlo.
Nejprve přichází obrovská děkovačka od naprosto dojaté Pavlínky.
"Teda, ty si mě dostala. Oni mě vyvolali na podium a pustili to video od vás. Já ho vůbec neviděla, já jenom brečela. Štěstím. Díky moc!"
Povedlo se! Kačka je šťastná, já jsem spokojený že se povedlo. Když nám následně posílá Honza krátké video s reakcí Pavlínky na pódiu, pouštíme si jej všichni několikrát za sebou.

16.1.2016

Vysáváme, pucujeme, drhneme a leštíme. To je naše dnešní činnost. Všechno jsme vyházeli z auta a všechno se hezky čistí, otírá a znovu rovná do vysátého a absolutně vyčištěného auta.
Takhle se bavíme celý den až do tmy. Připadáme si, jak kdyby jsme se balili na novou cestu.

Večer si dopřáváme s Petrem pink ponk a holky pečou štrůdl.
U štrůdlu a s drinkem si pak pouštíme celé video z maturitního plesu. Honza nám poslal reakci nic netušící Pavlínky, ale taky Kačky rodičů a dalších sester. Nikdo totiž předem nic netušil.

17.1.2016

Na rozdíl od včera šúrujeme jak o závod. I naše česká matrace dostává po roce a půl nový povlak. Věci pomalu mizí ve vydrbaném autě a tak odpoledne můžeme říct "hotovo!".

Večer nás na chvíli přijíždí navštívit Dennis s rodinou aby se s námi rozloučili. Ještě posledních pár fotek s Petrem a Luckou. A to je konec. Jdeme spát. Naposledy v San Franciscu, naposledy u super Petra a Lucky, našich nových kamarádů. Víc jak kamarádů. Teď jsou naše rodina.

18.1.2016

Na kuchyňské lince na nás čeká malá obálka. V ní je přáníčko od Petra a Lucky. A dvacka.
"Ty jsou hrozný. Celou dobu nás tady vlastně živý a pak nám daj ještě peníze", hrozí se Kačka, když to vidí.
V tom přichází Petr, vysmátý jako sluníčko a absolutně nepřijímá žádné námitky.
"Tak si dáme děcka naposledy ranní kávičku, co říkáte?"
Nedá se mu odporovat. Je skvělej. Oba jsou skvělý! Máme je moc rádi. Prostě jsou naši!

Ještě se jedeme rozloučit za klukama do dílny. Poslední fotka s Adrianem a Dennisem u umytého auta a finální otázka na Adriana.
"Tak kolik ti dlužíme za to všechno?", ptám se na cenu za opravu a servis naší oranžády.
Adrian se na mě kouká, jak když neví o čem mluvím. Pak se začne rošťácky smát a povídá, "hele to nech bejt. Pro nás byla čest vám takhle aspoň trošku pomoct", a mávne rukou jak kdyby jsme se bavili o pětikoruně.
"Ne počkej neblbni, to přeci nejde", nevěřím vlastním uším.
"Nech to bejt ti říkám. To máš od nás jako sponzorskej dar. Hlavně dobře dojeďte", podává mi ruku na rozloučenou a já jsem opět v rozpacích.
"Děkujeme. Strašně moc děkujeme", děkuju pro jistotu dvakrát i když jsem ten Bezděk.

Na doporučení, vyrážíme po silnici pět set osmdesát směr pobřeží. Naposledy krátce stavíme na vyhlídce nad Golden Gate Bridge a se zvláštními, ale krásnými pocity se pro tentokrát naposledy kocháme tím pohledem.
"Kdo by tohle tušil, když nám tady první noc klepali na okénko rangeři", nepobírám tolik štěstí a super lidí najednou.

Svištíme si to po pobřeží po "jedničce" na jih a kocháme se pohledem na oceán. Dnes se to nad ním pěkně mračí. To asi San Francisco a jeho okolí smutní, že už odjíždíme.

Dojíždíme až do města Karmel, kde na parkovišti před supermarketem nocujeme. Po dlouhé době, zase nocujeme v autě. Není to špatný. Není to vůbec špatný, ale nelze popřít, že se nám po všech strašně stejská.

19.1.2016

Spalo se krásně. Bohužel počasí tak krásně nevypadá. Prší a na zlepšení to fakt nevypadá.
I přesto se rozhodujeme pokračovat po pobřeží a doufáme, že se to po pár kilometrech zlepší.
Opak je pravdou. Leje čím dál víc a navíc začínají potíže, které občas způsobují zavření této silnice.

Vlivem stále silnějšího deště dochází k občasným sesuvům a zasypání vozovky. Padající kamení je naprosto běžný jev.
Samozřejmě, že jsme již v oblasti, ze které nejde odbočit a někde to objet. Musíme tedy pokračovat a doufat, že se to přežene. Zpátky je to dál než dojet do konce.
"A je to tady", hlásím problém před námi. Na již z části stržené silnici stojí silničář a dává do cesty zátarasu.
"Sorry, ale silnice je uzavřena. Za zatáčkou došlo k velkému sesuvu půdy. Bude chvilku trvat než to kolegové odklidí", informuje nás silničář v pláštěnce.
"Jak dlouho to asi bude trvat?"
"No tak dvě hodiny, možná déle. To se nedá odhadnout", sděluje nám silničář to, co jsme slyšet nechtěli. Co se dá dělat. Kousek se vracíme a v první malé vesničce si dáváme oběd.
Po hodince, s plnými pupky a za slábnoucího deště se vracíme na místo uzavírky.
"Jedem!" hlásím radostně, když vidím v dálce odklizenou zátarasu a auta v protisměru.

Cesta to byla určitě krásná i když náročnější než jsme předpokládali. Kličkování mezi spadlými a stále padajícími kameny se nám postaralo o zpestření, o které jsme mohli být klidně ochuzeni.
Konečně se vyčasuje a když přijždíme k pláži plné rypoušů sloních, vypadá to, že by se dalo chvíli i fotit. Jak už to bývá, ve chvíli kdy tahám foťák z brašny, přichází silný poryv větru a s ním sprej od oceánu. Na rychlo pálím pár snímku do kolonie válejících se tlustokožců a už zase utíkám zpátky do auta.
"Ale viděla jsem je. Jsou obrovský a pěkně smrdí", je Kačka i přes nevlídné počasí spokojená, že si mohla krátce, ale zblízka prohlédnou tyhle až několika tunové mazlíčky.

Chvilku prší, chvilku prší ještě víc. Za tmy a za deště vjíždíme na dálnici a podjíždíme první ukazatele na Long Beach. Naštěstí orientace v USA není tak složitá a tak se nám poměrně dobře daří dostat se na ulici, po které bychom měli dojet až k domu, ve kterém se nachází byt, jenž nám Petr poskytnul k užívání.
Voláme Danielovi, který od něho má klíče a domlouváme se na místě setkání.

Je půl deváté večer a jsme na místě. Daniel nás nachází snadno. Oranžových Škodovek tu moc nejezdí.
Daniel je od pohledu sympaťák. Hned nás vede do bytu, vše nám ukazuje, zasvěcuje do toho jak to v domě chodí a zve nás na seznamovací pivko.
"No koukal jsem rychle na ty vaše webovky. Už toho máte docela dost za sebou", kroutí Dan hlavou nad naší cestou.
Vypráví nám o sobě, o tom jak se do Ameriky dostal a my nestíháme žasnout. Na pohled skromný chlapík, jenž toho má za sebou opravdu hodně a hodně toho dokázal.
Vyprávíme mu o tom jak sháníme přepravu a o našich dalších plánech, když se Dan zamyslí a povídá.
"A Ivana znáte? Ivan taky přepravuje kontejnery. Vydrž já mu zavolám", tasí telefon a někomu volá.
Po chvilce mi dává Ivana na ucho a já se s ním domlouvám na zítřejší schůzku. Prý by nám dokázal s přepravou pomoci. No tak to je super!

Protože je na Long Beach stále problém s parkováním, přemlouváme recepčního z Travel Lodge přes ulici aby nás tam nechal přes noc zadarmo parkovat. Když vidí naší krásku dává souhlas a my máme dnešní parkování perfektně vyřešené.
Loučíme se s Danielem a jdeme spát do našeho nového půjčeného domova.

 

 

Sice tady většinou hodnotíme něco ze země kde se právě nacházíme, ale tentokrát se přímo nabízí trošku odbočit a zmínit jeden detail, který s sebou dlouhodobé cestování také přináší.
Narážím na Pavlínky maturitní ples. Jsou okamžiky a události v životě, které se týkají těch nejbližších a o které zkrátka člověk přijde, pokud cestuje takhle dlouho.

To že jsme během naší cesty prošvihli pár narozeninových oslav se dá asi přežít. Maturitní ples sestry/skoro švagrové, svatby několika kamarádů a spousta narozených miminek, to jsou okamžiky, které už zkrátka nezažijeme. Nebýt u toho, nepodělit se s ostatními o jejich radost či starost to je daň za to, když se rozhodnete splnit takhle velký sen.
Do této kategorie patří i opak a to jsou odchody některých nejbližších. I to nás na cestě potkalo. Nebolí to o nic méně, ale tak to v životě zkrátka chodí.
Stejně tak s sebou takováhle cesta nese i přirozenou selekci přátel. Někteří s vámi ztratí kontakt, k jiným člověk najde cestu. Je to úplně jiná rovina cestování, na kterou se nedá připravit, nejde ji naplánovat a která k tomu neodmyslitelně patří.
Ať to sumarizujeme tak či tak, v žádném případě nelitujeme našeho rozhodnutí.
Stojí to za to a rozhodně TO JE JÍZDA!

 

USA - California - San Francisco
USA - California - San Francisco
USA - California - San Francisco
USA - California - San Francisco
USA - California - San Francisco
USA - California - San Francisco
USA - California - San Francisco
USA - California - San Francisco
USA - California - San Francisco
USA - California - Napa Valley
USA - California - Napa Valley
USA - California - Napa Valley
USA - California - Napa Valley
USA - California - Napa Valley
USA - California - Napa Valley
USA - California - Napa Valley
USA - California - Napa Valley
USA - California - Napa Valley
USA - California - Napa Valley
USA - California - Napa Valley
USA - California - HWY 1
USA - California - HWY 1
USA - California - HWY 1
USA - California - HWY 1
USA - California - HWY 1
USA - California - HWY 1
USA - California - HWY 1
USA - California - HWY 1
USA - California - HWY 1
USA - California - HWY 1
USA - California - Santa Cruz
USA - California
USA - California - San Francisco
USA - California - San Francisco
USA - California - San Francisco
USA - California - San Francisco
USA - California - San Francisco
USA - California - San Francisco
USA - California - San Francisco
USA - California - San Francisco
USA - California - San Francisco
USA - California - HWY 1
USA - California - HWY 1
USA - California - HWY 1
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit