Aconcagua - 6962/5580m

Aconcagua - 6962/5580m - nejvyšší hora amerického kontinentu.

Ano, zkusili jsme dobýt tuto velehoru. Jak to dopadlo?

Důvod proč uvádím dva údaje o výšce je jednoduchý. První je skutečná výška hory a druhý je výškou ve které jsme náš výstup ukončili.

Zkrátka i neúspěch (návrat takzvaně bez vrcholu) se může přihodit. Určitě, ale nelituji. No dobrá trochu víc než jen trochu mne mrzí, že ten vrchol není, ale zdraví je přeci jen přednější. Důvodem proč jsme šli dolů byly moje náhlé a naprosto neočekávané komplikace. Prostě se mi vzbouřil organismus a já nevěděl co se děje a tak jsem pro jistotu otočil. Naštěstí se následně ukázalo, že za vším bylo příliš vysoké tempo a únava organismu, který začal stávkovat a vydávat pro mě neznámé varovné signály.

Ještě "veselejší" byl zánět achilovky, který se pár týdnů po návratu domů proměnil v její přetržení ;o) Jednoduše řečeno, sportem ku zdraví ;o)))

"Z Londýna je Váš let zrušený" oznámuje suše pracovník letecké společnosti, vteřinu po tom co nám odbavil bagáž. "Jak zrušený?" vyhrkneme na něj současně. "Letiště v Londýně čeká sněhovou bouři a tak ruší lety. Budete si tam muset chvíli počkat. Než to přejde." Oznamuje s naprostým klidem dál. Naštěstí jeho kolegyně jsou o poznání schopnější a nacházejí nám náhradní let přes Madrid, jen si musíme počkat do večera. "Začíná to pěkně!" procedím přes zuby, když házím na záda krosnu co váží snad sto kilo.

"Platit můžete jen v pesos a jen v hotovosti" oznamuje s úsměvem na rtech slečna, se kterou vyřizujeme permit, povolení ke vstupu do NP a možnost pokusit se o vrchol. Chvilku na sebe koukáme. "Něco vymyslíme", říkám ještě v klidu, niež zjistím, že snad všechny bankomaty v Mendoze mají limit na výběr jen pár drobných. "Kurva, kurva, kurva" řvu pak v hale banky po již asi pátém neúspěšném pokusu vybrat více jak 300 pesos.
Naštěstí velice brzy zjišťujeme, že tu více než dobře funguje "veksl" a tak na ulici smlouváme výborný kurz a následně v soukromém salonku jedné kavárny směňujeme většinu dolarů za pesos. S potřebnou hotovostí vyrážíme do banky, abychom zaplatili za permit a mohli si jej dojít vyzvednout. "Proč jste nepřišli s dolarama za mnou amígos?" vyzvídá bankovní pokladník. Jako vedlejšák sám na přepážce banky veksluje. "No to mě poser" vyhrkne Mirek a oba dostáváme záchvat smíchu.

"Už jsme tady?" ptám se když autobus vezoucí nás k bráně NP zastaví. Chvilku koukáme a snažíme se ze španělštiny vycházející z úst našeho řidiče pochytit alespoň něco co by nám důvod našeho zastavení vysvětloval. "V noci byla velká bouřka a silnici zavalil silný sesuv" překládá jeden z cestujících, jenž ovládá španělštinu. "No tak to je fakt super!", houkne Mirek a kouká na hodinky. "Jestli tam nebude včas, neseženeme nosiče s mulama" pokračuje vypruzele. Ještě netuší, že tu budeme čekat pár hodin a že na nás opravdu nikdo nepočká. Nakonec usmlouváme jednoho borce,který pronajímá muly a je ochoten nám dopravit bagáž do BC. Bohužel nás ale neodveze na bránu NP a tak si to dáme hezky po svých.

A aby toho nebylo málo, Mirek dostává nápad na zkrácení cesty k bráně. Dává to logiku a tak neprotestuji. Nakonec se i dostáváme na cestu a poprvé spatříme majestátnost hory, jenž se chystáme dobýt.

Stavíme u rangera a ptáme se na potvrzení vstupu do NP na našem permitu. Po chvíli zkoumání říká. "To jste měli udělat dole na bráně. Asi dva kilometry zpátky".

"To snad ne!"  Díky zkratce se nám povedlo minout gate. Naštěstí jsou tu lidi v poho a jak cestu dolů, tak i zpět se s někým svezu autem a za 15 minut jsem zpět.

Sluníčko začíná dávat znát, že jsme k němu blíže a pěkně hřeje. Máme před sebou odhadem 10 hodin chůze do Base campu. To ještě netušíme, jaká to bude makačka. Vedle neskutečné únavy po celodenním treku, nám všem začíná třeštit hlava. "Je to tady", cedím přes zuby. "Vejškovka, ta hlava nás bolí z vejšky kámo" odpovídám na nechápající pohled. "Není možná", odsekává Mirek. "Vždyť jsme teprve ve 4400m". Krčím rameny, jako že možná jo, možná ne. Nicméně, výškou to je. Další dva dny hlava nepovoluje i při pitném režimu 4 litry/den. Třetí den už je to však ok a tak plánujeme další postup.

Aklimatizace, výstup na lehko po cestě, kterou hodláme jít k vrcholu, z čista jasna, končí díky náhlé sněhové vánici. Vítr sviští, sníh seká do tváří a tak v 5100mnm otáčíme a mažeme do BC.

K večeru se počasí uklidňuje a my so opět kocháme pohledem na vrchol, rozpálený do ruda od zapadajícího slunce. Já už chci být nahoře!!!

Tak tedy jdeme. Náš cíl je jasný. Dobýt první tábor nad BC - Canada - 5100mnm. Po pár hodinách nepříjemné chůze do strmého kopce s plnou výbavou na zádech dorážíme. Je krásně a tak se nám nabízí krásný výhled na BC a hřebeny za ním. Jo to za to stojí! Rychle stavíme stan, vaříme vodu a zkoušíme už jen na lehko přidat tělům trochu výšky. Nastoupáme 100 metrů a jen se kocháme. "Dneska už dobrý, ne?" konstatuje Mirek a já jen souhlasně pokyvuju hlavou a fascinovaně koukám na jedinečný místo našeho táboření.

Po návratu rychle uvaříme polévku, uděláme pár fotek a po západu zalejzáme do spacáku, neb teplota jde rychle dolů.

A zase znova. Sbalit, naložit, navařit čaj a jde se nahoru, nahoru a pořád nahoru.

Překračujeme hřeben a v dáli už vidíme prapor, třepetající se nad místem našeho cíle, výškového táboru Nido de Condores. Nemůžeme se sjednotit v cestě a zcela zbytečně se začínáme hádat. A protože jsme oba paličáci co nechtějí ustoupit, jdeme si každý tou svou cestou. Bohužel pro Mirka, ta jeho nebyla správná a tak si výstup o pár hodin prodlužuje, i díky několikarému zapadnutí do sněhu. No máme tohle zapotřebí?

Nahoře se shodujeme, že i tak nás to bude stát dost sil, tak proč se ještě vysilovat nesmyslnými hádkami. Dáme si lehce polívku a šup do spacáků. Tady před 4 dny nepřežil mráz jeden rakušák.

Na to naštěstí nemyslím. Neustále si představuji, jak obtížná bude cesta dál, ale věřím, že jí zvládneme. Převaluju se a nemůžu usnout. Myšlenkama už jsem nahoře, na vrcholu a představuji si ten krásný výhled.

Bohužel nedokážu vypnout. Celou noc nespím. Nad ránem se dostavuje vyčerpání a vzdor těla. Je mi špatně, nemůžu dýchat a mám pocit, že srdce mi v jednu chvíli stojí a o vteřinu později zase skoro vyskočí z těla ven. "Co to je doprdele", zakleju přes zuby polohlasem. Mirek oddychuje zavrtaný do spacáků a o mým stavu nemá tušení.

Našmátrám lahev s vodou, kterou zahříváme mezi sebou. Napiju se a pokouším se aspoň na chvíli usnout. Nejde to. Tělo si dělá co chce. Začínám trošku panikařit. Co když je to něco vážnějšího? Koukám do tmy a netuším co se děje s mým organismem. Moje tělo vydává nějaké varovné signály, kterým nejsem schopen porozumnět, ale čím dál víc mi nahánějí hrůzu.

Začíná svítat! Pozoruji jak máme omrzlé spacáky i strop stanu. No asi byla v noci pěkná kosa. A já paradoxně spal jen v trenkách ;o)

Vykopeme se ze stanu a vyprávím Mirkovi co jsem zažíval během noci. "Cejtíš se na to jít dál?" zní jeho otázka. "Nevím. Chci nahoru, ale bojím se jestli si něco nenamlouvám". Sám nevěřím, že tohle vůbec říkám. Já takovej bojovník a srdcař. Koukáme na sebe a ani jeden z nás neví co má říct. Jdu se projít a hlava mi zase šrotuje. "Kurva, kurva, kurva" cedím přes zuby a chce se mi brečet. Přece to nevzdám, jen proto, že jsem se v noci nevyspal. Okamžitě si ale vybavuju ty hrozný pocity. Rozhlížím se do dálky. Ten výhled už za to stojí. Je to krása! A co teprve nahoře, to musí být paráda. No jo, ale co když se mi tam něco stane, co když to bylo varování. Tam už neexistuje žádná pomoc!

Půl hodiny chodím sem a tam, kochám se pohledem na zasněžené hřebeny And jak na argentinské, tak i chilské straně. Občas se ohlédnu a podívám se vzhůru k vrcholu.

Vrátím se ke stanu. "Tak co kluk?" dožaduje se Mirek nějakého vyjádření. Krčím rameny. Stále bojuju sám se sebou. Bylo to varování, nebo snad znamení, že se mám otočit. Nebo to jen byla chvilková indispozice?

"Nevím. Ale asi půjdu dolů." Odpovídám a sám nevím jestli to tak chci a nebo ne. "Nezkusíme vylést aspoň kousek. Na "šestku" (myšleno, zdolat 6ti kilometrovou výšku) a když to nepůjde tak pomažeme dolů" zkouší mi Mirek pomoct s rozhodnutím.

Nepomáhá ale. Čas letí a my stále nevíme co budeme dělat. Jít dolů a nebo zůstat. Nebo zkusit vylézt ještě kousek. Skřípu zubama a nejradši bych do něčeho praštil.

"Jdu dolů" řeknu najednou. "Něco je špatně, jdu dolů. Jestli chceš nech si tu stan, vařič a jídlo. Já se vrátím do BC a počkám na tebe. Věci co nebudou potřeba tady nech ať se s tím netaháš dolů." Navrhuju Mirkovi možnost pokusit se o vrchol beze mě. "To je na hovno" odsekává. "Já vím, ale už mě to asi zlomilo. Jdu dolů". Stojím si za svým a začínám balit. 

Po chvíli si začíná balit i Mirek a je vidět, že nadšením zrovna neoplývá. Chápu to. Podělal jsem to nejen sobě, ale i jemu. Buď bude parťák a půjde se mnou dolů a nebo to zkusí sám.

Ani pro něho to teď není snadné rozhodování. Má to zkusit sám? Přinutit se jíst a dost pít aby vydržel dva dny, než přijde výstupov den? Není to sranda. Jdeme dolů oba.

Nemluvíme. Občas se ohlédneme za vrcholem. Ani už nejdeme spolu. Jen tak na dohled druhého. Nejsme zvyklý chodit dolů předčasně...

Tak jak bylo již mnohokrát řečeno, není úspěšný výstup ten, kdy se dosáhne vrcholu, ale kdy se ve zdraví vrátíte domů.

V každém případě jsem LEV a tak se nedokážu smířit s tím, že jsme to nedokončili. A za tu achilovku...se tam prostě vrátit musím! ;o)

Aconcagua - cesta z Uspallata
Punte del Inka - Argentina
Aconcagua
Aconcagua - pohled na Jižní stěnu - poblíž kempu Francia - 4.100m
Aconcagua
Aconcagua
Aconcagua - Base camp 4.480m
Aconcagua - camp Canada 5.100m
Aconcagua
Aconcagua - Nido de Condores - 5.580m
Aconcagua - Nido de Condores - 5.580m
Aconcagua - Nido de Condores - 5.580m
Aconcagua - Base camp 4.480m
Aconcagua
Aconcagua
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit