Belize

Belize je naší první zemí na seznamu při návštěvě střední ameriky. I přesto, že je to země poměrně malá, má rozhodně dost co nabídnout.

Nás uchvátil především korálový útes, druhý největší na světě, a podmořská fauna i flóra. Bohužel, neměli jsme štěstí a neviděli Kapustňáka, který je tu tak vyhlášený, ale i šnorchlování s rejnoky a nebo sledování ladného pohybu obrovské manty.

Zcela nezapomenutelný je i zážitek z pobytu na ostrově o velikosti fotbalového hřiště - Tabaco Key - kde podnikáme naše výpravy se šnorchlem k poznávání podmořských krás.

Za zmínku, ale rozhodně stojí i památky jako je malý chrámový komplex poblíž hranic s Guatemalou - Stone Lady.

Kapitán naší lodi zastavuje slabý půl kilometr od pobřeží a my jen žasneme nad křišťálově průzračnou vodou karibiku, sněhově bílým pískem na dně a obrovskými korály obrostlými kameny. Nádhera! I když tu krásu nevidíme poprvé, stejně nám přechází zrak. Korály však nejsou důvod našeho výletu na toto místo. Průvodce a kapitán v jednom hrábne do igelitového pytle se zbytky ryb z kuchyně a několik hrstí hodí do vody.

Netrvá ani půl minuty a okolo lodi krouží desítka rejnoků, jenž se dychtivě vrhá na svačinku, kterou jsme jim dovezli. Ladně krouží kolem lodi a s pózují našim objektivům. "To je paráda! Můžu k nim do vody? Nejsou nebezpeční?" ptám se kapitána. "Jasný, skoč si s nima zaplavat", odvětí. "Jako fakt? Můžu? Neděláš si srandu?" ujišťuji se, že jsem slyšel správně. Po ujištění, opravdu slézám pomalu do vody a se šnorchlem plavu mezi hejnem rejnoků. Pecka!

Minutu jsem ve vodě s rejnoky úplně sám. Po minutě se přidávají ostatní z lodi. Asi čekali, jestli mě nesežerou :-D

Rejnoci si kolem nás krouží a mě tak napadá... "Můžu se jich dotknout?" ptám se znovu našeho kapitána, šlapajíc vodu. "Jasně, ale nešahej mu na ocas...pro jistotu" odvětí kapitán a tak se sledován ostatními plavci blížím k nejbližšímu rejnokovi. Neutíká přede mnou a tak lehce přejedu prsty po jeho hřbetě. Tělem mi projede zvláštní pocit. Snad možná jsem měl na chvíli i husí kůži vzrušením. "WAU", vykřiknu si jen tak pro sebe do dýchací trubice. A už se chystám k dalšímu a toho již hladím celou dlaní. Vůbec se nebojí a skoro vůbec nereagují. Na dotek jsou jak houba, zvláštní mokrá a měkká houba. Nejbliže tomu je asi hladit kapra bez šupin.

Jenže tohle není kapr, ale rejnok s rozpětím přes jeden metr.